Naplnění

NAPLNĚNÍ

Vyčerpaná po perném pracovním dni se oddávala sprše. Stála pod tím vodopádem horké vody a nechala ji stékat po svém nahém těle, přes obličej, vlasy... Oči měla zavřené, odpočívala a relaxovala. Zvolna rukama přejížděla po svém znaveném těle a rozdávala mýdlové bubliny každému centimetru své pokožky.
Proudící voda přehlušovala tlumený zvuk, který se ozval z její chodby. Nevnímala jej, plně zabrána do toku svých myšlenek. Na mysl se jí však drala neodbytná vzpomínka na dveře. Jsou zamčené? Vždy na to pečlivě dbala,a tak se tedy dál nenechala rozptylovat.
Znovu a znovu, každým dnem i nocí si přehrávala jejich společný život. Nikdy se moc nehádali, dalo by se říct, že byli ukázkovým párem. Byli spřízněnými dušemi, rozuměli si v každém směru, jeden druhého podporovali ve všech směrech. Ať již to bylo důležité či jen pouhý rozmar.
Pak přišel den, kdy jí život uštědřil hlubokou ránu. Sbalil si kufr a odešel. Z minuty na minutu ji opustil. Nechtěl nic vysvětlovat, nedbal jejích otázek, výčitek, proseb. Nechápala to. Plakala, křičela, spílala mu. Vše marné.
Až teď, po dvou letech ho viděla. Zrovna dnes, když vystupovala z autobusu. Pořád ten krásný, hladce oholený muž, vkusně oblečen. Za jeho postavou ve větru zmítán černý plášť. Koupila mu ho k prvnímu výročí sňatku. Stále ho nosil a to jí hřálo u srdce. Nikdy ho nepřestala milovat, ani po tom, jak ji zbaběle a bez vysvětlení opustil. Netušila, zda měl jinou ženu…. Celé dva roky žila v nevědomosti se snahou odpoutat své city od něj. Marně. Když ho zahlédla, vše bylo zpět. Všechny city jako by se draly ven ze zavřené truhly. Do očí se jí nahrnuly slzy. Před tím, i teď. Mísily se s horkou vodou, stékající po tvářích.

Dveře sprchového koutu se zlehka a téměř neslyšně otevřely. Závan studeného vzduchu jí ochladil záda, přesto tomu nevěnovala žádnou pozornost. Byla unavená, citově vyprahlá.
Něco jí štíplo do krku. Kruci! Rukou si rychle sáhla na to místo, nic však nenahmatala. Znenadání ji začal přemáhat spánek, nebránila se mu, nešlo to.

Když opouštěl hřbitov, bleskl mu hlavou nápad. Velice rychle snoval ďábelský plán.
V mysli však stále převládal smutek nad jeho ztrátou. Jeho život tím ztratil smysl. Bez předchozích náznaků, jako blesk s čistého nebe….vzal si život. Nechal ho tu napospas světu.
Nyní …. smysl života se vracel! Světélko v jeho hlavě sílilo. Vše dostávalo nový směr. Znovu si vzpomněl na fakta která dnes zjistil. Vázala se k několika týdnům před jeho smrtí. Byl si naprosto jistý. Pln odhodlání a energie uskutečnit svůj záměr se vydal směrem ke svému bytu. V jeho přítmí a klidu potřeboval promyslet sebemenší detaily.

Snažil se tiše otevřít její domovní dveře, pln obav, zda nebudou zamčeny. Nebyly. Lehce odskočily od rámu. S tichým povzdechem vstupoval do bytu. Neustále ho přepadaly černé myšlenky, zda na nic nezapomněl.
Slyšel jak proudí voda. Sprchovala se. V duchu si gratuloval, jakou příhodnou chvíli vybral ke svému činu. Jistota v něm sílila, když zahlédl její nahé tělo přes lehce průhledné dveře sprchového koutu.
Na okamžik zaváhal, pak ale otevřel dveře, co nejtišeji to šlo. V kapse nahmatal injekční stříkačku. Rychle a prudce, mnohokrát nacvičovaným pohybem zapíchl krátkou jehlu do mokrého krku. Vytlačil tekutinu pod kůži. Jehlu vytáhl a čekal. Měla by to zabrat téměř okamžitě.
Otevřel svou náruč a čekal na její tělo ztrácející své síly.
Srdce mu bušilo neuvěřitelně rychle. Při pohledu ne její bezvládné tělo se mu do očí draly slzy a hrdlo bylo stahováno neviditelnou smyčkou. Do hlavy se mu drala vzpomínka na to, jak držel v posledních vteřinách života ´jeho´. Snažil se chladně uvažovat a reálně myslet. Přece ji nezabil,tak proč se ho snaží ovládat panika a strach?
Sám sebe v duchu uklidňoval: „Hochu, buď v klidu. Buď v klidu, jinak to posereš!“
Vzal ji do náruče, cestou strhl z věšáku osušku a ledabyle ji přes ní přehodil. Nesl ji do ložnice.
Postel byla připravená, jen do ní ulehnout. Na nočním stolku svítila lampa. Žaluzie v oknech stažené.
Opatrně ji položil na postel, jako by se bál, že se každým okamžikem probudí. Sušil její nahé mokré tělo. Slíbával velké kapky, které ulpěly na jejím obličeji. Něžně ji hladil po rukou, přejížděl přes pevné ploché bříško. Líbal ramena, loketní jamky, každému prstu vystřihl poklonu v podobě něžného polibku. Je to tak dávno. Nevěděl proč to dělá, něco ho nutilo. Snad jako by chtěl ospravedlnit své dávné rozhodnutí. City se střídaly jak aprílové počasí.
Cítil, jak ho její tělo vzrušuje a v tom okamžiku jako by se probral ze snu. Rychle ji dosušil a přikryl peřinou. Schoval ji tak, že jen její krásný obličej měl před sebou. Zblízka si prohlížel víčka, chvěla se. Zřejmě se jí zdál sen. Rychle pomrkávala, stále se zavřenýma očima. Rty se také nepatrně chvěly. Náhle se usmála. Jako by věděla, že se na ní dívá. Přesto měla oči stále zavřené.
Nemohl od ní odtrhnout pohled,když odcházel z místnosti. Chtěl zůstat s ní a hlídat, aby se nečekaně nevzbudila. Nebylo to ale součástí jeho plánu. Musel jednat rychle, neboť látka v jejím těle ztrácela každou vteřinou svou účinnost.
Chvilku tápal po bytě,než nalezl kuchyň. Snad to bylo tím, že se ho zmocnilo vzrušení, když se jí dotýkal…. po tolika letech! Byl z toho zmatený.
Dal se rychle do práce. Z lednice vyndal vše, co by se jen mohlo hodit k přípravě lahodného pokrmu. Z kuchyně se ozývaly rytmické zvuky nože dopadajícího na dřevěné prkénko, syčení unikající páry z horkého oleje. Neustále se díval na hodiny. Zatím vše běželo dle časového harmonogramu.
Na proutěný podnos připravil dva talíře, horký voňavý pokrm skrytý pod poklicí, láhev červeného vína, dvě sklenice a příbory. Středu podnosu vévodila rudá růže. Vedle jejího květu ležela černá sametová krabička.
Minuty rychle utíkaly. Popadl podnos a spěšnými kroky se přesunul do ložnice. Ve chvíli,kdy usedal vedle ní na postel, začala pomalu otevírat oči. Při pohledu na něj sebou trhla. Zřejmě se lekla, vzápětí se široce usmála. Nechtěla věřit svým očím!

V momentě, kdy usnula se jí v hlavě začal odehrávat zvláštní sen. Vzrušivý, děsivý a zároveň tak něžný. Připadalo jí to neskutečně živé.
Dál se oddávala snu a přitom její tělo načerpávalo tolik postrádané síly.
Cítila jak se matrace na jejím pravém boku lehce zhoupla. Jako by si k ní kdosi sedal. Začala pomalu otevírat oči. Uvědomila si koho vidí.
On, kterého tak bezmezně milovala celá léta. On, který ji opustil bez jediného slova. On, kterého dnes po letech znovu spatřila. On, kterému by za návrat do svého života obětovala vše na světě. A´on´ teď seděl vedle ní!
Vrátila mu úsměv s veškerou něhou, které jen byla schopna. Jejího těla se zmocňovala euforie, plně jí zaplavovaly city, které se dnes tak draly ven při pouhém pohledu na něj.

Pomalu se k ní skláněl a svými rty se lehce dotkl jejích. Jí zaplavil neuvěřitelně krásný pocit štěstí. On v hloubi svého nitra bojoval se svými emocemi.

Pomalu si sedala, on jí přitom odhrnoval vlasy ze štíhlého krku. Zahlédl nepatrnou tečku, ranku kterou jí před pár hodinami způsobil. Vtiskl jí polibek na toto místo, snad aby skryl rozpačitý výraz ve tváři. Také snad proto,aby si plně získal její důvěru.
Stále se usmívala, plna energie. Odpočinutá po tak posilujícím spánku. Nechtěla přemýšlet nad tím, kde se tu vzal, proč se vrátil. Byla šťastná, že tu je a může s ním sdílet jeden pokoj, dotýkat se ho, dokonce jej líbat. Cítila se jako v ráji.

Spolu ochutnávali tu dobrotu, kterou pro ně nachystal. Popíjeli víno, stále bez jediného slova. Pouze jejich oči spolu vedly konverzaci.
Když dojedli, vtiskl jí do ruky růži. Zvedl černou krabičku a otevřel ji, nastavil ji tak aby mohla vidět její obsah.
Zářil z ní masivní zlatý prsten s rudým kamenem. Vždy po takovém toužila.
Nechápavě se na něj podívala, oči zalité slzami štěstí. Usmíval se na ni, při tom prsten vyndal z krabičky a navlékl jí jej na prst. Nemohla si nevšimnout jak se mu při tom třesou ruce. Poté vzala jeho ruce do svých, a láskyplně se na něj zahleděla. Padli si do náruče. V jejím pohledu neskonalé štěstí a láska, v jeho odhodlání a zloba.

Odtáhla hlavu a zpříma mu hleděla do očí. V ten moment si uvědomila, že v jeho pohledu je cosi zlověstného. Něco, co by ji mělo varovat…tušila, že je příliš pozdě.

Když se jí díval do očí, nemohl nepostřehnout ten výraz…. výraz poznání. Hleděla mu přímo do jeho temného nitra. Začala se ho zmocňovat panika.
Levou rukou rychle nahmatal dlouhý tenký nástroj, ukrytý mezi pelestí a matrací. Jak jej vytahoval, odrazil se v něm svit lampy. Pomalu ruku přesouval za její záda, třímaje tenký ocelový nůž. Naposledy jí políbil. Vroucně, něžně jak jen toho byl kdy schopen.
Nečekaně jí mezi lopatky zasadil rychlou ránu. Nůž projel tkání jako máslem.
S překvapivou starostí doufal, že ji to moc nebolelo. Zároveň ho však zaplavoval pocit z dobře odvedené pomsty!

Užívala si okamžiky jeho přítomnosti. Už chtěla něco říci, ale hrdlo měla sevřené přemírou citů.Držel ji pevně v obětí, nemohla se pohnout. Znovu jí políbil, a jí se opět zmocnil krásný pocit zamilovanosti, který ale v mžiku přerušila ostrá bolest v zádech. Vykulila na něj své velké modré oči ve kterých se zračilo překvapení.
…proč?…


Vytáhl nůž ze zad, otřel jej do černého kabátu, který po celou dobu neodložil. Položil ji na polštář. Naaranžoval ji tak, jakoby nerušeně spala. Všechno co donesl z kuchyně sklidil. Snažil se vymazat svou přítomnost tady.
Ze stolu vzal papír, tužku a rychlými pohyby cosi načmáral.
Spěšně opouštěl ložnici, ještě na prahu se otočil a poslal jí vzdušný polibek. Skrz zuby procedil: „Sbohem ty mrcho“!
Když opouštěl její potemnělý byt, do dveří přivřel papír, který před chvílí obdaroval svým textem: „ Pacienti objednaní na tento týden, nechť se telefonicky přeobjednají!“ Očima přejel přes zlatou tabulku nad jejím zvonkem: ´Psycholožka Elena Straková´. Nejraději by tam něco nechutného připsal.

Vyběhl z domu do tmavé ulice, sem tam spoře osvětlené starými polorozbitými lampami. Nohy v černých botách těžce dopadaly na beton. Hlasitě funěl. Za ním vlál krví zmazaný černý plášť. Nijak si s tím nelámal hlavu.
Byl doma. Těžce usedl do starého potrhaného křesla v temném stísněném bytě, nasáklém štiplavým pachem. Od doby co jej nemohl sdílet společně a Adamem, neuklízel. Neměl chuť ani motivaci.Zapálil si cigaretu. Natáhl nohy před sebe na špinavý koberec, opřel hlavu, oči maje zavřené a odpočíval.
V paměti si přehrával, jako už snad tisíckrát před tím, ten příběh. Byla to jeho noční můra plná bolesti a vzpomínek na něco neuvěřitelně krásného.
Sebrala mu ho. Zničila mu tím život. Adam k ní docházel několik týdnů před smrtí. Byla jeho terapeutkou. Jemu nic neřekl, vůbec netušil,že má problémy. Zjistil to až dnes.
To jistě kvůli ní a jejím psychologickým žvástům se zabil! Určitě! Náhle se ho zmocňoval vlézavý pocit viny za to co udělal. Co když nemohla za jeho smrt? Ani netušil, kde se v něm vzalo tolik zloby ke spáchání té ohavnosti. Kdysi ji měl přeci rád. Sám sebe už přestával chápat.
Myšlenky se dál valily jak obří kameny, ze všech koutků jeho mysli. Vzpomínal…jak ho potkal poprvé. Bylo to v parku. Zamilovali se do sebe na první pohled. Nikdy si nevšiml, že by se mu líbili muži. Přece se se svou ženou miloval a líbilo se mu to. Ale tohle bylo silnější než on. Plně ho to pohltilo a ovládlo. Miloval muže! Adam byl zvláštní, za pár hodin je k sobě vázalo neuvěřitelné citové pouto. Měl v sobě něco, co se nedá opustit. Lákán a přitahován tajemnou silou, nemohl jinak, než opustit svou ženu. Nemohl jí říct, že odchází za mužem. Nikdy by to nepochopila, proto to neřešil, sbalil kufry a v tichosti odešel.
Nastěhoval se k němu, žili spolu v harmonickém vztahu. Jeden pro druhému zářili jak teplé slunce. Nesmírně se milovali.
Jenže ta mrcha vše zničila! Nadobro mu ho vzala. Toho sladkého chlapce se zlatavými kudrlinami. Vypadal jak anděl, když jimi prostupoval sluneční svit.
Srdce se mu svíralo při vzpomínce na něj. Po tvářích mu tekly slzy, nechal je ´jít´ vlastní cestou.

Co dál? Už není proč žít….

---