Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sejak člověk bývá --- jakýkoliv
Autor
chlo_e
Prolog:
Když napíšu báfeň, všechny její nečitelné kopie a útržky ze snů ihned vhazuju nejlépe do ohně. Jsou pryč. Tak se dá kdykoliv nařknout z toho, že jsem nastražila oči, uši, nos a někomu vzala slova. Samozřejmě.
Nemůžu nikomu říkat, jak má k textu přistupovat; jedině, že by si to „dílo“ samo o sobě říkalo o důkladnou předpírku nebo naopak sprint na čas.
Už dlouho je mi vytýkáno, že píšu složitě. Já nechcu, vždyť bych byla sama proti sobě. Názory mi někdy! přijdou velice mimo. Mimo tím způsobem, že mi nepředávají pocit ze čtení (ze sprintu a nebo ze ždímání), který je pro mě nej – důležitější. Na co mi je věta: „mně se nelíbí, ale věřím, že dalším bude …“ Už z toho je cítit, že nesoudíte za sebe, ale za osud báfně. A ta by měla žít jakožto samostatný útvar.
Požaduji (ráda bych; prosím vás) názor po každém, i když mi napíše, že se vnímatel (čtenář) stihl při čtení dloubat v nose. A sloveso ´požadovat´ je tu obzvlášť silné, ale i přesto – nemyslím si, že jsou to vysoké nároky.
Díky.
(taky bych vám mohla povědět něco o snu: létala jsem v něm a pak jsem se snažila o sebevraždu; ta absurdita byla umocněna tím, že jsem se chtěla zabít seskokem z veže ... ale vždyť já měla křídla! Byl to velmi pohodový sen.)
z loňských žalů kadeří se
bílá krajka; už není skrz co
prodírat oči i vydávání úst
do veřejných klecí dvaatřiceti sloupů
aby slzely o strunu
citových padělání
je nemožné –
sázet tužby jednu po druhé
a dělat z nich vzpřímené verše
náhle –
jsou dny vonící pozdními rány
běda
kdy bude déšť zvonit do mých
druhých boků; střemhlav upiji
hrany nebo odjinud utlumím
řev příčí se mi narušit stopu
škrábanců
když si obraz vzlyků
umývám v lavoru
Epilog:
tíhnu k hoři
která se rozetne
aby po nádechu
byla si opět bližší
pak pláň je
jedna velká samota
poznámka píšící se pod čarou:
Epilog jsem zařadila pro to, že skoro každý si tu hraje s poetickými břehy. Někdy nejsem natolik inteligentní, abych poznala, proč jsou dva ... (u sebe ano – to už je pak hra pro rozličné pohlaví); tak to beru, že bývají dva z jednoho kusu = celku, který se musel rozdělit, aby ta druhá část viděla na svou polovinu; tudíž motiv mapek, praskání a cesty je nabílední.
Tahle indispozice je vlastně natažená ruka k hovoření. Vyberte si svůj břeh.