Nemocnice Acheron

Hlasitá rána a hrozná bolest na levém spánku. Cítil jsem, jak mi krev stéká po čele a po celém obličeji. Moje tělo klesalo dolů. Po chvíli jsem si uvědomil, že ležím na zemi. Poté už jsem koukal pouze do tmy.

Tma.

Stíny.

Šepot.

Najednou se probouzím. Otevírám oči.  Chvíli koukám do zdi, než si uvědomím, že nevím, kde jsem. Záblesk vzpomínky. Znenadání mám záblesk vzpomínky z mé nehody. Kolik minut mohlo uběhnout od té nehody a jak dlouho tu ležím? Pár vteřin? Pár minut? Nebo snad i několik hodin?

Zaskřípání.

Do místnosti, kde ležím, někdo vchází. Muž v černém plášti. Dozvídám se, že tu ležím několik dní. Šok! Mám dojem, že tu musím být pouze chvíli, maximálně několik hodin. Nikoliv dní!

„Kde to jsem?“

Dovoluji si skromnou otázku. Rukou si chci otřít pot, který mi stéká po čele. S hrůzou ale zjišťuji, že rukou nemohu hýbat. Zkouším druhou ruku. Tou také nejde pohnout. Zoufalství. Přepadává mě zoufalství a bezmoc. Proč se nemohu hýbat?

„Acheron,“ zní odpověď na mou otázku.

Acheron? Co to má být? V tomto městě žiju léta a nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Nikdy. V tu chvíli, kdy mám na jazyku další otázku, ke mně doktor přistoupí. Jemně mi vpíchne injekci do ruky. V mé puse vzplanou různé chutě. Nejdříve cítím kyselost, potom naopak hořkost. Chci otevřít pusu, abych si řekl o vodu.

Nejde to!

Proč? Ještě před chvílí jsem mohl mluvit. Co mi to dělají? Proč se nemohu hnout? Proč nemohu promluvit?

Proč?

Proč?

Proč?

Tato otázka mi neustále zní v uších. Nemohu komunikovat s okolním světem, mohu ho jen sledovat. Své oči mám dokořán otevřené. Očekávám, co se bude dít. Po chvíli do pokoje vchází několik lidí v tmavých pláštích. Obklopují mou postel. Vyndavají nástroje. Náhle cítím na svém břiše jemné lechtání. Doteky ostatních.

Nůž!

 Z lechtání se v mžiku stává úporná bolest. Projíždí mi celým břichem. Mám chuť zakřičet, nebo alespoň zatnout ruku. Bolest se nedá vydržet. Co to má být? Pitva? Pitva za živa? To snad ne! Z očních důlků mi vychází slzy. Malé proudy slz pomalu stékajících po mé tváři až na postel. Bolest je k nevydržení. Tato fáze trvá několik minut, mě se však zdá, že hodin. Ke konci už to nevydržím a zavírám oči. Snažím se neúpornou bolest po celém břiše necítit. Bolest se však šíří všude. Až do hlavy.

Mou duši pohltí sen.

Když se opět probouzím, jsem již v pokoji sám. Po chvíli zjišťuji, že se již mohu trochu pohybovat. Zaostřím zrak na mé břicho. Je na něm vidět dlouhá, červená jizva. Podávám si zrcadlo, které leží na stolku vedle mě. Čeká mě velký šok. Když si zrcadlo dám před obličej, vidím, že jizva je i na mé vyholené hlavě. Přes celou pravou stranu mé hlavy. Jizva. Velká jizva.

Co mi to udělali?

Zvedám se a vycházím z pokoje. Když z něho vyjdu, stojím na tmavé chodbě a všude je cítit nepříjemný pach. Někdo mě někam začne vláčet. Dostanu se do jiného pokoje, kde jsem oblečen také do černého pláště. Nepříjemné pocity ze mě vyprchávají a objevují se nové. Zvědavost. Dozvídám se, že jsem měl štěstí. Jsem jeden z vyvolených. Mohl jsem přežít. Nyní mám nové poslání. Jaké, se dozvídám za chvíli. Vcházíme ještě s několika lidmi do podobného pokoje, v jakém jsem ležel já. Leží v něm také muž. Prý zatím mohu jen přihlížet. Zde se uskutečňuje opravdová pitva za živa. Přihlížím tomu. Už mi to nevadí. Mám chuť se také zapojit. Muž však nemá to štěstí, jako já. Nechávají ho umřít. A já znám své nové poslání.  Při příštím pokuse na lidech již mohu pomáhat.

 Radost!

Když se přemísťuji na místo další operace, všimnu si nápisu a na zdi. Konečně se dozvídám, co znamená Acheron. Peklo.