Svádění nepřátel

           „Můžeš mi prosím vysvětlit, proč jsem se měla vysvléci?“ ruku mu sice stále tiskla, ale již pevněji, měla strach.

„Ale vždyť jsi stále oblečená,“ pousmál se Jimmy, nejevila pochopení pro několik vášnivě gestikulujících muslimů, kteří za nimi šli již pěknou chvíli. „Neměla by sis to tak brát,“ do intermezza zněly kroky mladíků za nimi, „jsi hrdinka.“

„Žádná ještě nebyla tak pitomá, aby tudy šla jen ve spodním prádle,“ bylo bílé a hezky krajkované, „a s šaty jen přes rameno,“ ty byly červené a slušely jí, když je měla ovšem na sobě. „Co mi udělají, až mě chytí?“ v pohledu odlesk strachu, na těle vstávající chlupy.

„Neboj, jsou slušní,“ trochu se jí vyjasnila tvář, „neznásilní tě, naopak tě oblečou.“ Přemýšlel o tom, zda-li jí má říci i to, co se stane poté. „Svlečená žena na veřejnosti pro ně není symbolem lásky.“

„A já myslela, že budu mít oproti tobě výhodu, až nás chytí,“ znovu vypjala hruď vstříc osudu, „co si o mně myslí?“

„Jsi pro ně neakceptovatelná,“ asi zašel až příliš daleko, mladíci se k nim neustále přibližovali zezadu, „jsi pro ně vtělení ďábla.“

„Co se mnou udělají?“

„Asi,“ muslimé je došli, pořád něco gestikulovali, v ruce něco měli, „asi tě ukamenují.“ Dále už si na nic nevzpomínal.

„Kdo jste?“ zeptal se stařec, sedící uprostřed houfu stařešinů. Všichni očekávali odpověď spoutaného zajatce, a proto mu byl sundán roubík z úst.

„Jsem,“ rozhlédl se kolem, Elis ležela spoutaná vedle spoutaná s roubíkem v ústech. Byla oblečená do svých šatů a přikryta černou látkou, aby nepohoršovala přítomné: „Jsem mrtvý muž a ta žena je též mrtvá.“

Sálem projela vlna vzrušení, byli to učinění ďáblové, nebo úplně pomatení. Stařec zavrtěl hlavou: „Dýcháte.“

„Alláh mi vdechl život, ale jedna vláda se zbavila mého jména,“ oddechl si, asi by neměli smysl pro humor, „zneužili mě a chtějí mě a tuto ženu zabít.“ Všichni pokyvovali hlavou, nejmenoval nikoho, ale věděli o kom je řeč. Vzrušeně pokračoval: „Doslechl jsem se o tvé pomstě, kterou jsi slíbil Alláhovi,“ ukázal na Elis, „jí zabili přítele,“ hluboce dýchala. „Zbavte mě pout, zbavte ji pout a vraťte nám svobodu, pomůžeme vám.“

Stařec něco zamumlal v perštině a vzrušený dav se zvedl a opustil místnost. Nikdo neprotestoval, nikdo se na ně ani neušklíbl. Stařešinové se krátce poradili a vzápětí mu jeden poskok přeřízl pouta na rukou a na nohou. Poděkoval. Zatímco si masíroval ztuhlé údy, zadíval se na Elis. Byla stále svázaná.

„Nezaslouží si svobodu,“ vyjádřil se tvrdě stařec, „porušila vše, co má žena ctít. Kdo jí dovolil, že může chodit ven, když nemá manžela? Kdo jí dovolil, že může odhalovat to, co má žena pečlivě skrývat.“

„Je nevinná.“ pravil s rozvahou.

„Je vinna, bude ráno za východu slunce ukamenována,“ významně se odmlčel, jeho jiskřící oči však hovořily dále, „jako její přítel můžete hodit prvý.“

Vzlykala, to nechtěl. Slyšel o krutosti dost, ale toto privilegium ho trochu zarazilo. „Obětovala se,“ pravil tiše, „chtěla, abych mohl žít svobodně jako dříve.“

„Co proto udělala?“

„Svlékla se,“ shromáždění stařešinů zneklidnělo, takhle drzí člověk ještě před nimi nestál, „nebyla jiná možnost jak se k vám dostat, aby o tom nevěděli.“ Pokývali hlavou, snad měl jenom pravdu: „Nechtěla vás pohoršovat, ctí vaše tradice a pravidla.“

Stařec pokynul, pochop se zvedl a zprostil ji pout a roubíků. Nikdy neviděl více štěstí a naděje v její tváři. Objala ho, stařešinové se mezitím poradili. Zabalil ji do černé látky, kterou byla přikryta. Nechtěl dráždit přítomné.

„Jestli je vaše pomoc upřímná,“ v hlase pociťoval pochyby, „stane se vaší ženou.“ Jimmy věděl, že se Elis nebude chtít smířit s jejich rozhodnutím, chtěla se zvednout. Stáhl ji zpět dolů, zmateně sebou cukala. Pevně ji sevřel ruku a pošeptal, že by se stejně jednou vzali. Neuklidnilo jí to.

„Když nám nepomůžete, nepomůžeme ani my vám,“ napětí rostlo, nevěděli, co mají za lubem, „budete ukamenováni oba dva.“

Přitiskla se k němu: „Já nechce zemřít, mám tě ráda,“ nadechla se, „ale ten společný konec se mi líbí. Dva kameny, dvě těla a jedna duše.“

„Druhá varianta je,“ zvedla mu náladu, „jedna postel, jedno tělo a dvě duše.“

Stařec nervózně zakašlal, pokrčila rameny: „Já nevím, mě na počtu postelí nezáleží- jedno tělo, jedna duše.“

„Líbánky?“

„Nezasloužíš si je,“ co se týče partnerského života, byla Elis tvrdá, „alespoň na měsíc.“

„Předmanželská smlouva?“

Zavrtěla hlavou, neměla ráda byrokracii: „Celým tělem a duší.“

Otočil se ke starci a zlehka se usmál: „Jsem ženatý, nemohu si ji vzít.“

Elis už dávno zapomněla na fotku, kterou ji tehdy v autě ukazoval, když ujížděli pryč od osudného letiště. Stařec se zachmuřil, ale Jimmy promluvil dříve, než stačil něco podniknout: „Znám více, než potřebujete. Jsem více, než tušíte, a proto byste ji měli darovat svobodu. Je-li dobrá žena, neopustí mě. Je-li špatná, nikdo ji nepomůže a oni ji zabijou.“

Stařešinové kývali, Elis nechtěla věřit, že jejich právě domluvené líbánky se staly jen vymyšlenou atrapou v jejich vztahu.

„Ať je nám Alláh svědkem,“ stařešinové poklekli na stará kolena, „pojďte za mnou,“ rozkázal těm dvěma cizincům a sbor stařešinů se rozešel.

---