Úlety Josefa Kolaříka, Podnikatel a extrémní sporty.

V dnešní době je na každého podnikatele v kristových letech vyvíjen tlak se věnovat  některému ze zátěžových sportů.  Tedy jsem byl přinucen se zúčastnit jednodenní expedice do skal někde u Berounky, za celý den jsem vylezl pouze do výšky 2 metrů  –  climbing je nuda. Bandží džampingu se nemohu věnovat ze zdravotních důvodů. Zorbing mi přijde moc futuristický – jsem konzervativní. Pokoušet život při raftingu mi přijde jako úchylka. Skočit s padákem mám strach. Dokonce mezi extrémní sporty mohu zařadit i squashing protože se u něho podnikatel extrémně potí, ale běhat v akváriu mě nebaví. Zdá se že vysvobození v mém bezradném tápání přinesl můj přítel učitel historie na jednom  soukromém gymnáziu. Ten totiž provozuje tkzv. „Smrking“ a nedávno dokonce poprvé předvedl „Double Smrking“. Podstata této opravdu extrémní disciplíny spočívá v tom , že sportsman vyleze mezi 12 až 4 hod. ranní na vrchol vzrostlého Smrku , který je nejblíže k sudu s pivem. Pak se sportsman stromu pustí, roztáhne ruce a nohy a nechá se volně spouštět vahou vlastního těla po větvích až na zem. Kdo to neviděl neuvěří a já to nikdy ještě neviděl protože, jsem nikdy nebyl ve správnou dobu na správném místě. Dokonce jsem se s panem učitelem vsadil , že mi smrking předvede na Vánočním stromu na Staroměstském náměstí, ale bohužel strom byl díky kosmetickým úpravám v přízemní části nezpůsobylý pro provedení „Smrkingu“. Takže jsem „to“ zase neviděl na vlastní oči. Již celý rok trvá mé trápení. Pokaždé, když slyším vyprávět některé ze svých přátel , kteří jsou zasvěcení a viděli smrking na vlastní očí  se mi ztáhne hrdlo, rozbuší srdce, zúží cévy,, zvýší krevní tlak a z jater se mi uvolní cukr. To že jsem „to“ opět neviděl se stalo pro mě neobyčejnou zátěžovou situací. Pracovně tomu říkám „neukojený zevling“.