MOTORKA

DĚDA

       Děda sedí se zkříženýma nohama. Ten posed nejde označit jako turecký sed, protože tady je každý sed turecký. Vidí okolo borovice a písek. Na dohled se odráží slunce v moři. Zvolna a zvolna k němu svažuje hora, ze které se dívá. Je klid. Vzduch se tetelí. Cítí pryskyřici a prach. A rybinu, když to zavane z jihu.
       Bába jde k němu. Popojde až ke kraji jeho šedé ze dřev sbité terasy, co má na střeše suché větve palmovníku. Přišourala se k ní od vchodu jejich domu z hlíny a kamenů. Zavrtí hlavou a vrací se zpátky. Slunce svítí naplno. Mraky má kolem sebe jen pro laškování pozorovatelů. Užuž ho jeden skoro zakryje, ale na poslední chvíli si to rozmyslí.
       Vr. Vrrrááááá. Smrad spáleniny. Ááááá. Vřů. Najednou je před ním motorka a na ní dva lidé. Sundávají si z hlav přilby. Mají světlé oči. S těma asi nebude moc velká zábava, myslí si děda, tihle lidi ze severu, no, však je známe.
       Přistupuje k němu žena. "Krapá krapá mam?" říká. Děda se směje. Tolik toho už slyšel. Připomíná mu to ... co mu to připomíná? Zvuk vodopádu u černého kamene, co teče v dole ve vesnici. "Kandibáni há" povídá žena směrem ke svému spolujezdci.
       Bába se přišolíchá. Pomalu. Jako by v každé noze nesla železný kyblík s vodou. Společně s dědou se dívají na návštěvníky.
       Znovu k nim přistupuje mladá žena a zkouší to se slovy "Tamdá ba hajda?" Ukazuje přitom za kopec před nimi. "Ano, tam je to jezero, které hledáte, krasavice," odpovídá jí starý pán a zvedá ruku tím směrem.
       "Aha", řekne dívka a s úsměvem dodá "di-ku-je". Kývne na spolujezdce, znovu něco zakráká, nasazují si přilby, nasedají a odjíždí stejnou cestou.
       Děda se směje jak to slunce a mává. Bába zamručí. Má po krk těchhle nezvaných návštěv. Na co se ptají, když vidí, že tady cesta končí. Zakroutí hlavou a jde do domu.

HOLKY

       Klasický školní dívčí záchod. Pepina se opírá o topení pod oknem a kouří. Po pár nádeších a výdeších vzduchu z cigarety se rozpomene, co to chtěla povídat. Janina se upravuje před zrcadlem. Když s tím skončí, tak přikyvuje. Skáče Pepině do řeči. Ta jí někdy neslyší.
       Pepina říká: "A víš co jsem o prázdninách pod jihem Evropy zjistila? Nejradši flirtuju na motorce. Jak jedu, jsem úplně bez sebe - štěstím - když mi vítr fičí kolem uší. A já přitom nemusím dělat nic jinýho, než se držet šoféra a mít nohy na stupačkách. Žádný šlapání na pedály a řazení, žádná zodpovědnost a žádnej nervózní spolujezdec."
       Janina: "Nesnášim namyšlený navigátory v autě. Jednou mi jeden takovej při jízdě vytáhnul klíčky ze zapalování ? jela jsem na opačnou stranu, než chtěl. Doteď to nechápu. Nenabourali jsme. Ale chuť udělat něco konkrétně jemu, jsme měla."
       Pepina: "Tak tohle je opačnej případ. Je to úplně extatickej stav, labůžo.  Na křižovatkách, když stojíme na červenou - na mě vždycky z okolních aut koukaj. Hele ženská! A je na motorce! - strkaj jeden do druhýho. A já už ty jejich pohledy čekám, tak se na ně směju. Už je nepotkám a jsem TEĎ šťastná, tak se o to dělím."
       Janina nato: "Hmm, to je fakt. Když já flirtuju někoho v autobuse, tak pak nevím co s tím dál. Pozvat ho na kafe? Ale co z toho? Je to pěkný, se na sebe smát, tak proč to pak rozmazávat konverzací?"
       Pepina: "A oni mi ty neskutečný pohledy zase vrací. Hrajou se mnou tuhle hru na život krátkej a štěstí v něm dlouhý. Klidně se směju se ženskou, mužským, děckem nebo s celou rodinou. Nerozhodí mě pak, že tu říkají vodopád peřejím, který jsem schopná sjet sama na kanoji, ani když ztratíme cestu.
       Šofér o tom neví. Na tom laškování - teď myslím s chlapíkama - je dobrý i to, že je nezávazný absolutně, protože ten co drží řídítka je v těchhle zemích automaticky branej jako můj manžel. A tak se ti lidi z auťáků nemusí bát mi na tu chvíli vyjádřit svoji náklonnost úplně."
       Janina nato: "A jak to končí? Neříkej mi, že jenom u pohledů."
       Pepina reaguje "Je teda fakt, že ne všichni na to maj buňku." Podívá se na hodinky. "Začíná hodina, jdem." Voda tekoucí z kohoutku a bouchnutí dveří.