Návrat teroru ------ část 9

„Zdá se že utekli můj pane. Stráž je nedokázala zastavit. Máme jen jejich zbraně.“ Kultista se ukláněl před trůnem, na němž seděla postava zahalena ve tmě. Ozval se démonický hlas: „Zbraně mě nezajímají. Jak vám mohli utéct! Vaše neschopnost mě zaráží. Nyní jděte a vyšlete skupinu Hledačů, aby je našli.“ „Můj – pane. Jeden z vašich generálů je mrtev. Ti vězni ho zabili.“ Kultista zvedl hlavu, aby viděl jak se jeho pán tváří. Najednou ho něco odmrštilo. „Hlupáci!“ Zařval démon, stojící nyní s nataženou paží, na všechny okolo. Při jeho hněvu se všechno světlo okolo ztrácelo, jakoby před ním prchalo. Pochodně na zdech se po chvíli opět uklidnily a začaly vydávat hodně světla. Nyní osvětlovaly malou místnost, kde na černě vyhlížejících schodech stál velký, tmavý, železný trůn. V pozadí se rýsovala magicky vytvořená stěna, na níž šlehaly plameny. Kultista slyšel, jak jeho pán začal funět a v té chvíli, jako by v pozadí, v plamenech začaly spolu s jiskrami vylétávat nahoru obrysy lebek. Jakmile se pán uklidnil, zmizely. Vysoká postava s ocelovou korunou, která mu zakrývala celý obličej, se posunul o schůdek níž. „V tomto světě,“ promluvil pán, „Není pro neschopné velitele jako ty místo. Možná že ve světě zatracených, kam tě nyní odešlu, budeš alespoň k něčemu.“ Temný pán se začal hlasitě řehtat, až z něho šla hrůza. Neviditelná vlna zhasila jednu pochodeň a slabé světlo nyní osvětlovalo obličej potícího se kultisty. Pozadí ohňů bylo závanem zhašeno a jediné světlo se nyní upínalo na obličej vojáka, který byl nyní strachem bez sebe. Začal ukrutně řvát, jako kdyby se smažil v ohni. Nyní viděl, jak temnému pánu zažhnuly oči a světlo z nich sílilo. Červená záře se objevila na jeho těle a tam, kde byl jeho oděv zabarven rudě, vzňaly se najednou plameny. Kultista nyní umdléval. Ani se nezmítal pod náporem horka, které zaplavilo jeho tělo. Plameny působily nesmírnou bolest, ale voják byl tak vyčerpán, že nemohl křičet. Temný pán natáhl ruku a z ní se vynořila mlha, která se pomalu plazila k hořícímu tělu. Obtočila ho a vedle jeho hlavy se zhmotnila mlhavá lebka. Její čelisti se rozevřely a tato začala skučet. Byl to nervy drásající zvuk. Lebka se spojila s kultistovou hlavou a nyní byly jedno. Potom lebka získala nadvládu a začala se smršťovat. Tím rozmáčkla kultistovi hlavu. Ten však stále žil a nyní byl nápor bolesti tak obrovský, že řval bolestí. Jeho hlava-lebka začala černat a mlha obstoupila jeho planoucí tělo. Stejný proces se stal s jeho celým tělem a nakonec po něm zbyla jen ohořelá kostra. Ze spáleného masa se čadilo a kolem bylo cítit, jak se mrtvola začala rychle rozkládat. Postupně ztrácela na objemu a nakonec z ní zbyl jen prach, který rozfoukal náhlý průvan. Oči temného pána začaly pozvolna pohasínat, až zhasly úplně. Pán se otočil a usadil se na svém trůně. Plameny vzadu se opět zažehly. „Kapitáne!“ zařval opět démonický hlas. Přiběhl důstojník kultistů a poklekl. Temný pán se rozhovořil a vydal rozkazy, které prve dostal nyní mrtvý voják.

● ● ●

               Začalo se stmívat. Slunce se pomalu snášelo za obzor a na jeho místo nastupoval měsíc. Bílý jako sníh, pomyslel si Seleren a klusal tmavými uličkami      Elagnosu. Pronásledovatelé se pomalu ztráceli v noční tmě. Paladin proběhl několikrát kolem žebráka, nebo potulného kapsáře. Za sebou slyšel řev: „Musí tady někde být. Nebude daleko. Dělejte vy stádo línejch zadků. Or gyroch lok motal jerich bagabam!“ Selerenovi se běželo dobře, protože ho kultisti zbavili brnění a zbraně. Potichu se vplížil do malé tmavé uličky a posadil se vedle žebráka. „Nemáte kus jídla navíc mladý pane?“ Seleren vytáhl okoralý chléb z cestovního vaku a hodil jej starci do klína. Ten po něm chmátl a zmizel ve tmě. Mezitím kolem proběhla skupinka kultistů, pokřikujíc na obyvatele, aby se jim klidili z cesty. Seleren dýchal rychle. Od úst mu stoupala k nebi pára. Ještě chvíli seděl a čekal. Potom se odhodlal a vyběhl s uličky. Cítil se bez brnění jako nahý. Tak si na něj zvykl. Seleren běžel dál. Najednou zpoza rohu se vyřítil nějaký člověk srazil se s paladinem. Byla to žena. Dívala se na Selerena se strachem. Byla vyděšená. Za ní v tmavé uličce se ozývaly hlasy. „Pane pomo…“ Její hlas byl umlčen šípem do hrdla. Seleren ženu pustil a podíval se, kdo jí zabil. Ze tmy vypochodovali kultisté v černých kápích. „Konečně jsme tě našli. Stejně jako tvé přátele.“ Seleren se zamračil a natáhl ruku. V dlani mu zazářilo slabé světlo. Postupně se z něj stalo zářící kladivo. „Neboj se paladine. Tím kladivem zatlučem hřeby tvé rakve. Potom tvých přátel. A nakonec tvých bratrů paladinů.“ Černá trojce se rozmístila kolem Selerena. První vytáhl meč a okamžitě se vrhl na paladina. Jeho černí společníci ho následovali. Seleren byl však neuvěřitelně rychlý. Jeho přízračné kladivo se míhalo ve tmě sem a tam, dokud nesrazilo prvního z protivníků. Při nárazu do jeho hrudníku se ozvaly hlasy. Jakoby vzdálený sbor zazpíval první notu requiem. Z kladiva vyšlehla energie, která odhodila kultistu na zeď domu, až se téměř propadl dovnitř. Další škrábl mečem Selerena na rameni. Seleren se ohnal, ale mrštný kultista se shýbl a ťal mečem do Selerenovy nohy. Seleren udělal bolestnou grimasu a vykopl nohou. Trefil skrčeného kultistu do brady a ten se převalil na záda. Seleren chtěl udeřit kladivem, ale jeho zbraň zadržel třetí černooděnec. Seleren s ním chvíli šermoval a potom zahákl své kladivo o kultistův meč a prudce trhl. Zbraň vyletěla bojovníku z ruky a se zvonivým třeskem dopadla na kámen. Seleren se prudce rozmáchl a trefil kultistu do nohy. Opět se objevila ona energie z kladiva a absorbovala se do nohy černooděného bojovníka. Ten udělal přemet a skončil na břichu. Seleren ho praštil do zad, až bylo slyšet praštění kostí. Potom Seleren vykryl ránu kultismy, který se vzpamatoval z kopnutí a trefil ho do ruky. Kultista odhodil zbraň a chytil se za ruku. Seleren ho švihl zespodu do obličeje a bojovník odletěl kus dozadu a tvrdě dopadl na záda. Seleren se rozhlédl. První z bojovníků ležel v bezvědomí u zdi domu. Druhý na břiše se zlomenou páteří. Třetí o kus dál s vyvrácenou hlavou. Seleren vzdychl a nechal zmizet své přízračné kladivo. Měsíc byl nyní zakryt mrakem a z Elagnosu se stal temný labyrint plný zákeřných kultistů, žebráků, zlodějů a lehkých děv.