Vše o Alanovi 11.

Alan:

K Vánocům jsem od Zoji dostal pětistovku, abych si za ní prej koupil něco co mi udělá radost. To znamená heroin. Nic jinýho mi tenkrát už radost nedělalo, kromě Zoe, pochopitelně. Dala mi všechno, co jí zbylo po nákupu dárků, to mě dojalo. Ale i já pro ní měl nádhernej dárek. Namaloval jsem jí obraz. Byl to její portrét, hodně barevnej.

Napadlo mě to jednou, když jsme seděli s partou v Udergroundu. Pili jsme pivo a nebyli jsme vůbec sjetý, čekali jsme teprv až přijde Šerlok. Flóri měl hlavní slovo a řešil tam systém výuky na gymplu, Martin Schweiger si nacpával dýmku a Fan háčkovala. Taky jsem se nudil a tak jsem si čmáral propiskou na ubrousek různý takový klikyháky, psaníčka a domečky a človíčky jednim tahem, když jsem si vzpomněl na Zoe a nějak podvědomě ji začal kreslit. Docela se mi to povedlo, sice jsem byl vždycky výtvarně nadanej, ale tenhle obrázek se fakt vydařil, sám jsem byl překvapenej. Tak jsem ubrousek schoval do kapsy, že to doma překreslim. Plánoval jsem to jako normální portrét nějakou rudkou nebo uhlem, prostě klasika. Ale dopadlo to jinak.

Jednou naši vypadli na víkend k tetě do Teplic a brácha se flákal kdovíkde - zřejmě u Lucky - tak jsem toho využil a při nočním návratu ze sedmdesátky jsem pozval Flóriho a Fan na prodlouženej večer, jako tenkrát v létě, když jsme byli u Fan. Táhli jsme to přes noc, spát jsme nešli. Vychlastali jsme tátovu becherovku, sežrali z lednice klobásy, co jsme měli mít s bráchou na víkend, a vykouřili celou mojí zásobu haše ze dna šuplíku. K ránu, když už začínalo svítat, byla to taková ta poetická doba, kdy není ani den ani noc, jsme seděli spokojený, uvolněný a skvěle naladěný v kuchyni u stolu. Byl jsem v tak úžasnym rozpoložení, že se mi začalo chtít kreslit. Připadalo mi, že je to ta správná chvíle na malování, že jen teď to může jít jako po másle. Tak jsem vytáhl čtvrtku, někde v tom bordelu v pokoji našel ten ubrousek a začal malovat uhlem. Jenže pak mě napadlo, že uhel je vlastně jen černej, že je to strašně smutná barva a pak bude smutnej celej ten obraz. A Zoe si nezaslouží smutnej portrét, taková hezká a veselá holka. Tak jsem vzal pastely a udělal to pastelama. Vyšlo to nádherně a já na to byl náležitě hrdej. Flóri i Fan mě chválili. Schoval jsem obraz pod postel a byl spokojenej sám se sebou. Pak Fan poblila koberec v předsíni, tak jsme začali uklízet.

V lednu jsme jeli se školou na hory. Byl jsem celej nesvuj, jak to tam provedu, jak si tam budu píchat aniž by to někdo zjistil a vůbec. Nakonec to proběhlo skvěle. Šlehnout jsem si chodil v noci, až když většina lidí spala, do tý doby jsem poslouchal walkmana, abych to náhodou nezaspal. Došel jsem na hajzlík, zamkl se tam, seškrtil si ruku páskem od županu, píchl si, chvíli počkal a pak se zase neslyšně vrátil na pokoj do postele a užíval si to. Nikdo o ničem nevěděl. Akorát poslední den mi to takhle pěkně nevyšlo. Byli jsme vzhůru celou nic a chlastali na pokojích, abysme oslavili odjezd. Váleli jsme se po postelích všichni dohromady, některý z nás kouřili a vznikaly tam takový ty vztahy mezi spolužačkama a spolužákama… Byl to prostě jeden velkej bordel, kterej mi vyhovoval. Někomu se to asi jevilo docela drsná šou, když se tam tolik pilo, ale mě to naopak připadalo jako slabá zábavička. Byl jsem zvyklej na Underground a jiný fíky než byli moji slušňácký spolužáci, který se rozhodli jednou za život se trochu odvázat. No, takže celou noc jsme pařili. Pro většinu to byla první noc tažená v kuse. Pro mě jedna z mnoha. Neměl jsem teda příležitost dojít si v klidu prásknout kus heroinu, po chodbách furt někdo coural a na hajzlu věčně někdo blil. Tak jsem čekal. Budíček byl v půl osmý. Okolo půl sedmý všichni vytuhli, zbylo jen pár ostřílenců, který znuděně seděli na posteli a kecali. Nemohl jsem to už vydržet, měl jsem šílenou chuť. Naštěstí to ještě nebyl absťák. Řekl jsem před ostatníma, že si asi začnu balit. Hrabal jsem ve skříni a našteloval se přitom tak, aby na mě nebylo vidět i když mě stejně nikdo nesledoval. V tu chvíli jsem si svoje proprietky nacpal jako vždy do kapsy u županu a pak utíkal na záchod pod záminkou, že je mi nějak divně. Šlehnul jsem si, zůstal asi dvacet minut a pak se vrátil do pokoje. Tam už všichni spali. Spokojeně jsem se natáhl na zem, protože jediná postel nebyla volná a slastně odpočíval až do půl osmý. Pak jsem probudil ostatní, aby vypadli na svoje cimry, dřív než přijde budíček.

Zoe:

Alan byl na horách. Celej tejden jsem byla jak na trní, stýskalo se mi, hodiny se vlekly, opravdu jsem bez něj nemohla bejt. Když se vrátil, vypravoval mi všechno, co se tam dělo. Zase jsme byli spolu a to bylo nejdůležitější. Jenže od tý chvíle, kdy se vrátil,to s ním začalo jít vážně  kopce.