Balada o tísni,aneb o zlomeném srdci

Balada o tísni aneb o zlomeném srdci

Má mysl je tedˇ temná, jako vody hlubokých oceánů, jež mě obklopují při mých průzkumech těchto i jiných světů. A drtí mě svou silou jako realita života. Stéjně jako bych byl pasažérem na Titaniku, jež spočívá v ohromné hloubce na dně oceánu.

Taková je ve mně tíseň!!!

A má beznaděj se rovná opuštěnému poutníkovi, který tápe uprostřed Saharské pouště a ještě přitom si nedopatřením kopl do karafy s vodou. Má mysl tápe a pokouší se zachytnout pevného bodu jako plavec na rozbouřeném moři,

A proč to vše,protože žiju ve svém světě a uniká mi očem je život?

Mé myšlenky narážejí na hradbu prapodivnou nepochopení, možná že někdo i nikdo pochopit nechce.

A člověk si připadá jako by křičel na dně rozsáhlého oceánu a byl obklopen zvukotěsnou vodou, nebo byl v krajinách nedozírně pusté Tajgy. Připadá si jako kdyby byl rybou, která snaží něco říct nebo křičet. Ale jen otevírá pusu. Ač se snaží sebevíce jen otevírá pusu, taková je to marná snaha.

Člověk je tak stísněný, že má někdy chuť jít i na přeplněné ulici se zastavit roztáhnout ruce a vykřiknout.“ Lidé já jsem tady - je tu vůbec někdo!“ On však nemůže. Jako by ho kdosi svíral na hrdle. Sice je to nejspíše jen jeho strach, nebo jen jeho falešná skromnost, kdo ví.

Musí se tu něco změnit, třeba asi on .Možná, že mu to nikdy nedojde. Nebo nebude vedět co s tím a jak na to.

Jelikož mi nechce nikdo pomoct tak mi polibte P...!(a to jde vidět na co myslíte)