Naděje a Srdce

NADĚJE A SRDCE

Dalo by se říct,že voda v řekách,potocích a mořích byla stálejší,že oheň byl stejně spalující,že ptáci byli stejně volní jako její čarovná záře.Ona byla jako všechny živly světa dohromady.Nespoutaná,pevná,pomíjivá,krásná,ale hlavně zranitelná.Bylo v ní tolik ze života,když vešla slyšeli jste šum oceánu  a zpěv ptáků.Nikdo by ji nedokázal popsat lépe i já mám strach se o to pokusit.Nejde ji poznat,lze se na ní jen dívat.Pozorovat jak dýchá,chodí a pohrává si s osudem.Avšak začne vám scházet po minutě,po vteřině,po okamžiku.Ta vášeň s jakou promlouvala.Byla jiná než ostatní,chtěla víc,očekávala nemožné a dělala zázračné.Přesto však její srdce plnila prázdnota.Nešlo aby ho vyplnila láska,na to byla příliš nezkrotná.V očích měla odlesk smutku,snad i plamínek naděje,ruce tak jemné,tvář krásnou moudrou a ustaranou.Stačil jediný letmý pohled na ní,následovalo absolutní zmatení smyslů,zastavila by se vám představa o čase,místě, identitě.

Kdo skutečně byla?Pro mnohé všechno a vlastně nic.Chvíli tu byla a pak dlouho ne.Bojovala,ale předem prohrávala.Dýchala,ale dříve se dusila,snad pod tíhou budoucnosti,nebo myšlenky na to,že Slunce by pro ni přestalo vycházet a zapadat.Neočekávala lítost,jen pochopení,pohlazení,dotek něžnosti.Kdekdo by za ní dal život.Už v dávných dobách o ní lidé tradovali legendy.O jejích skutcích.Dávali jí spanilou tvář,ale nikdo ji nikdy neviděl doopravdy.Ve snech snad,skutečnou ne.Existuje ještě vůbec?

Já ji nazvala nadějí,tou ona pro mě byla.Něčím v co jste mohli doufat,o čem snít.Tolik bych ji chtěla alespoň ještě jednou,jedinkrát vidět,ten její třpyt v očích,čarovný úsměv.Dotknout se kůže.Ucítit vůni.Kam tak rychle zmizela.Vytratila se z našich srdcí,tak náhle.Odletěla snad jako pták?Vypovím vám ten příběh,propletený tolika zákoutími,zklamáními a nakonec tím nejhorším.Ztrátou.

Nebyl nikdo kdo by se jí nechtěl podobat.Teď nemyslím vzhledově,spíše to co měla uvnitř,to moc všem imponovalo.Duše,kterou nosila,plná něhy,dobra a zázraků.O tu stáli.Jenomže takovou najdete málokdy.A ona byla jejím vlastníkem.Zdálo se ,že si toho daru vážila až příliš.Možná to ji stálo nádech života.

Vybavuji si přesně ten den,kdy jsme přišli o její nebesky modré oči.Nejdřív však její příběh.

Bylo  to léto,kdy se k nám vkradla tak nepozorovaně,tiše a s takovou touhou rozletět se všemi směry.Netušila,že je něco takového možné.Rychle si získala tento přídomek-naděje.Pomáhala všem a některým i trochu více než musela,ale jen pro to aby netrpěli druzí,trpěla ona.Toho který ji vlastně tak trochu připravil o život nazvu-srdce,to pro ni znamenal.Byl to snad ještě kluk,ale jak si uměl zahrávat s životy ostatních bylo až neuvěřitelné.S jejím si pohrál až moc.Stálo ji to sílu žít,smát se a nakonec dýchat.To bylo tak.

Tenkrát,ten den si pamatuji přesně,nebe bylo bez mráčků,vzduch voněl rozkvetlými stromy.Zpěv ptáků zněl ulicemi. Ale tam, kam přijela ona,jako by se všechno dění přemístilo k ní.Dokázala přitáhnout pozornost.Bydlela sem hned vedle ní.Vzpomínám si jak vystoupila z auta,v těch legračních kalhotách.ještě jsem netušila co bude následovat….Kéž by byla hvězdou,aby mohla číst v lidských osudech.

Tahle povídka není o mě,je o někom kdo navždy bude znamenat naději.Srdce, tolik ji okouzlil,ani nevím čím.Možná že byl tolik jiný.Potřeboval pomoc,žil v rodině,která nefungovala.I přesto nebyl zlý,snažil se nejí t ve šlépějích svého otce,ale každý dříve či později uklouzne.Nemohl najít sám sebe,nevěděl kdo skutečně je,kde má na světě místo a Naděje se mu ho snažila ukázat.Přesto,že ho měla tolik ráda a znamenal pro  ni tak moc,dusila se.Stahoval ji ke dnu,jako kámen.On byl zkrátka takový.Avšak říkávala,že ani jedinou vteřinu s ním by neměnila za nic na světě.Snad ho ani tak nemilovala,ovšem obdivovala jeho život.Proč?Ptám se???Tolik k ní přilnul,že nemohla nic.Ubližoval ji tím,že jí vzal křídla.Nepřímo naznačoval to co ji děsilo.Svázanost.Pochopte,ona neuměla dát svoje srdce jen jemu.I kdyby chtěla.Protože být s někým,smát se,jen laškovat s lidmi které znala to byl život který si zvolila nebo chtěla zvolit???

Šlo to tak řadu měsíců,ale když ho neviděla cítila se prázdná.A potom když byla s ním cítila se svázaná.Často než usínala,brečela.Snažila se pochopit co se v ní odehrává.Věděla co by následovalo kdyby ho opustila,ale pozor nemyslela na sebe,nýbrž ne něj.Nechtěla mu ublížit.Potom jednoho dne poznala někoho kdo byl úplně jiný než  Srdce.Ukázal jí směr,kterým se mohla vydat.Ona si ho zvolila,nelitovala.Tak ho opustila.On byl silnější než myslela,takže nakonec trpěla Naděje.Vyčítal,že byla chladná,necitlivá a že ji nešlo poznat.Tím zasadil nůž přímo do rány.Nemohla uvěřit s jakou nenávistí mluvil.Vždyť ho měla tolik ráda,tolik si ho vážila.Copak lhal když říkal miluji tě?Než mu stihla vysvětlit,aby zůstali přáteli a to že ho  potřebuje víc než si myslí,odešel.Jenomže srdci neporučíš a hlava bohužel milovat neumí.

Myslíte si konec příběhu?Kdepak.Všemožně se snažila mluvit s ním,stačil by jí okamžik.Říct mu potřebuji tě,zůstaň.Ale byl tak chladný.Nepoznávala ho.Kam se ztratila ta duše,kterou znávala.Byla to chyba Naděje,že se změnil?Byl zase takový než ji poznal.Trápilo ji to.Dnem i nocí sedávala a v mysli si opakovala,jak ji hladil po vlasech,smál se jejím vtipům,prostě když byli spolu.Říkáte si,vždyť ona ho nepřestala milovat ,je to tak?Záleželo jí na duši.Uvědomila si,že ztratila jedinou osobu,která ji nikdy neukázala záda.Srdce tu byl pro ni,v dobrém i zlém.Zbyly jen vzpomínky.Nikdy nezapomenu,jak z ní postupně vyprchával život.Minutu po minutě,vteřinu po vteřině.Paradoxní je,že byla stejná jako předtím.Ale když ho opustila trápila se stejně jako s ním.Nemohla zapomenout.To nedokázala.Tak se z člověka plného života,stala dívka bez touhy,vášně.

Nejen ,že si Naděje uvědomila,že ztratila člověka po kterém hluboce touží,ale hlavně přítele.Uvědomila si proč ho vlastně opustila.Byl  to strach,z neznámého,chtěla jen na chvíli opět zažít tu volnost.Ale čas na nikoho nečeká a nepočkal ani na ní.Srdce,ji snad možná přijal jako kamarádku.Avšak našel si novou lásku,dívku,s kterou nejspíš bude šťastnější.I kdyby ho Naděje milovala sebe víc on na ní zapomněl.Nezbyla jí ani hrdost v těle.Nejdříve zradila a pak litovala.Budoucnost je pro ni stejně šedivá jako počasí venku.Smutné je,že ať už chce začít nový život  a nebo ne,jediný s kým by ji chtěla prožít je Srdce.On myslel,že před ním bylo spousty kluků,netušil,že on byl  první skutečný.Tenhle příběh bych mu chtěla věnovat,aby poznal,že ho miluje víc než svůj vlastní život.Znamená pro ni to samé jako ona pro něj znamenala tehdy.Ztratila duši,protože tou pro ni byl.Říct to nedokáže a kdyby,on už ji neslyší.Jak ale říkám čas ubíhá a realita je neúprosná.Snad ani nemá cenu používat tu otřepanou frázi,že každou chvíli by jste měli prožívat jako tu poslední,protože bez lásky ji stejně naplno neprožijete……………………

                                                    THE END

                                                                                                                 … By my