Probuzení

PROBUZENÍ

Asi je ráno, přemýšlím. Jsem líný otevřít oči, něco mi šeptá, abych to nedělal. Je mi zima, uvědomuji si najednou. Úplně mě celého roztřásla. Cítím, jak se mi ježí chloupky na krku. Snažím se co nejvíc zachumlat do deky, ale není mi to nic platné. Proč je mi tak chladno? A proč se mi zdá, že ležím na vlhkém listí? Asi mám horečku. Tak to se dnes uleju ze školy… Bylo by mi rázem do zpěvu, kdyby mi nebylo tak zle. Trochu mě mate, že budík ještě nezvonil, ačkoli je docela dost dobře možné, že jsem se jenom prostě probudil dřív. Dokonce dříve než sestra i rodiče. Mám vyschlo v krku a těžko se mi polyká a ani s dýcháním to není tak, jak to bývalo. Stárneš hochu!

Měl bych vstát a jít se napít. Souhlasím s vlastním rozhodnutím. Otevírám oči…

"Ježíši Kriste!"

Víte, jak vypadá země po živelné pohromě? Já to taky nevěděl… Před očima se mi rozprostírá hrůzyplný pohled do nicoty, kde prach a suché listí mísí se společně s krví a věcmi nevinných. Uvažuje mi to abnormálně rychle. A otázky se valí proudem. Co se v noci stalo? Je ta hlavní. Zdá se, že se stala nevídaná a nepředpokládaná věc. Vypadá to, že srdce Evropy postihlo zemětřesení. A já, jak se zdá, jsem jediný, kdo přežil. Už to nemohu vydržet, z hrdla se mi vydralo zasténání, ne nepodobné psímu zavytí. Po tvářích mi kanou velké slzy. Přes jejich mocný proud téměř nic nevidím. Na troskách toho, co dříve bývalo ozdobou Evropy, nyní leží bezmocný kluk. A to jsem já. Najednou je jedno, že větev leží vedle střechy domu a televizní obrazovka vedle čehosi, co bývalo lidskou nohou. Chce se mi zvracet. Musím polykat. Nedostává se mi dechu, plíce jako by se chtěly roztrhnout. Mozek tlačí na lebku, snad touží dostat se z hlavy ven. Oči dále nemohou snášet ten pohled. A pořád je mi zima. Najednou je mi jasné, že Bůh existuje a na svět seslal svou slibovanou apokalypsu, proč však nechal přežít mě? Nic neznamenajícího človíčka, který nikdy nic nedokázal. Mě, který jsem byl svým nezájmem o okolní dění všem pro smích. Mě, kterého zatracovali jako nevychovance.

"Proč jsem to byl zrovna já?!" zakřičel jsem, jak nejsilněji jsem mohl, do nebe. Svět se se mnou točil, nebo mě se točila hlava? Vstal jsem. Rázem se mi zvedl žaludek a všechno, chtě nechtě, muselo ven. A můj stav stal se pro mě prvořadou záležitostí. A moje první rozhodnutí padlo na to, že si musím obstarat něco na sebe. V pyžamu přece nebudu lítat po Praze v sotva  pěti stupních nad nulou, na které jsem to znalecky odhadl. Posoudil jsem možnosti, určil jsem místo, kde se přibližně nacházím, a vydal se směrem do bývalého centra Prahy. Nohy jsem dávno přestal vnímat. Občasný pohled prozradil, že z palců se staly modré tuhé kameny a z chodidel rudé vodopády. Poznal jsem věže Svatovítského chrámu. Ten jediný přežil útok shora. Kolem něj utvořily pobořené domy jakousi barikádu, která ho udržela při životě jako berle. Stal se mým orientačním bodem. Ve středu Prahy nebyla nouze o oblečení, jako na skládce se přímo samy nabízely ty nejvybranější kousky. Mě stačily džíny, tričko, mikina, ponožky a boty. Konečně mám zase tu možnost cítit se jako člověk. Ale co teď, co si mám počít? Pro co mám žít? Má vůbec nějaký smysl tu dál zůstávat? Ani jsem si to neuvědomil, ale během mého depresivního rozjímání mě nohy samy zavedly zpátky ke Chrámu. Začínalo pršet. Drobné kapičky přistávající mi na čele se pomalu měnily ve velké krůpěje. Bylo tedy v mém zájmu se schovat. A jediná možnost byla ta kouzelná církevní stavba. Vešel jsem dovnitř. Okamžitě mě ovanula ta vůně staletí. To čarovné okouzlení z práce našich předků. Znovu jsem pocítil to mrazení v zádech, tentokráte však ne ze zimy. Za ušima se mi napíná pokožka a rty se křečovitě stahují. Slyším jediný zvuk, svůj vlastní dech, jak nepravidelně naplňuje mé plíce vzduchem. Mé tělo není schopno pohybu, i když tak rádo by se rozeběhlo pryč, daleko od tohoto šílenství. Celý sevřený neviditelnou dlaní smutku, rozhořčení a zloby klesám na kolena. Spínám ruce směrem k oltáři.

"Ty, jež sílu jsi mi dal přežít," začínám modlitbu, málem ani nepoznávám vlastní hlas, "ty, jež vedl jsi mé kroky až sem, dej mi znamení!" Prosím Boha? Ale nic se neděje, stále slyším tytéž znepokojivé nádechy a stále cítím to mrazení. Jsem zoufalý. Motá se mi hlava. Zvedá se mi žaludek. Opouštějí mě síly. Klesám k zemi. Dílo dvou sekund připadá mi jako věčnost. Než se má těžká hlava dotkne podlahy, vybaví se mi celý můj zpackaný život. Omdlévám.

"Ježíši Kriste!" rychle ztěžka dýchám, sedím celý zpocený na své posteli. Sestra nervózně pobíhá kolem.

"Kam jsem jen dala včera ten sešit na Statistiku?"

"Ty žiješ?" vydechuji ohromeně. Zvedne oči a dívá se na mě jako na debila, vlastně ona se na mě pořád dívá jako na debila. Prohlíží si mě od pasu až po konečky vlasů.

"Co to má, ty vole, zase znamenat? Chápu, že bys rád, abych se vůbec nenarodila, ale teď mi můžeš dát laskavě pokoj?" poslední dvě slova úplně zařvala.

"Nehádejte se!" slyším z koupelny, maminka si fénuje vlasy. Je tím po ránu úplně posedlá.

"Maminko!" vstávám z postele a bezhlavě se vrhám mamince do náručí. Je ze mě celá pryč. Dobře ví, že já na nějaký citový výlevy nejsem. Chvilku se jen tak objímáme, ale pak mě od sebe odstrkuje.

"Honzíku, já teď musím do práce a nemůžu přijít pozdě," jemně, ale srozumitelně mi dává najevo, že na mě nemá čas. Trochu se mi mlží zrak a jde mi ztěžka zaostřit. Mamince se hrůzou rozšiřují zorničky. Ten malý flakónek s vůní jarních květinek, co jsem jí dal loni k Vánocům, se roztančil po poličce a pak, neuvědomiv si, že neumí létat, spadl na dlaždičky, sklo se roztříštilo.

"Maminko, proč se to tady všechno třese?!"

KONEC