Snad copánků pár spletl jí ve vlasech

vítr, co hrál si s ní v dětských časech.

Radostí výskla si, když ho spatřila,

větrem krásně učesaná k němu přistoupila.

Tvář měl mužnou, dospělou duši,

v srdci svém kaňku černou tuší,.

Miloval? Snad.. Ale chvíli jen,

aby si připomněl dávný sen…

Pohladil jí tvář, pohladil jí vlasy,

oči měla jasné jako sluneční klasy.

Cos získala, cos ztratila z dávných časů,

když vítr se vypletl z jejich vlasů.

Získala lásku, získala trápení,

ztratila dětství a snů mámení.

Zůstaň tu se mnou – prosila,

když nový život v sobě nosila.

A zůstala sama…