Persón a Klytaimnéstra

Jinde, v jiné zemi, až na druhém konci světa žil mladý kouzelník. Od mládí ho učili nejlepší z kouzelníků, ale Persón-tak se onen kouzelník jmenoval-se neučil příliš rád. Všichni mu říkali, že je předurčen k velkým věcem, ale on na to nedbal. Nakonec se naučil kouzlit pomocí pouhých myšlenek, ale neuměl se příliš soustředit, proto raději k čarování používal ruce a někdy i zaříkadla.

Jednou se Persón procházel lesem, když začalo pršet. Kouzelník, jako by si toho ani nevšiml, kráčel klidně dál. Déšť začal sílit a pár velkých kapek spadlo Persónovi do očí. To kouzelníka rozčílilo a zastavil jediným kouzlem padající vodu. Kapky teď vysely nad lesem a kouzelník pokračoval klidně dál v cestě.

Persóna náhle z mlčenlivého klidu vytrhl čísi hlas: „Proč nás chceš zabít?“. Otočil se a spatřil moc krásnou lesní vílu.

   „Ale já vás nechci zabít.“ Namítl dříve než ohromen její krásou oněměl.

   „Zastavil si déšť a celý les teď usychá a s ním umírají všechny lesní víly, všechna zvířata, skřítci i elfové…“ pravila melodickým hlasem víla. Persón opět rychle zpustil déšť a jedna z mohutných kapek mu spadla do oka. Zamrkal, ale když oči opět otevřel, víla byla pryč. Rozhlédl se, mnohokrát se otočil, vílu však již neviděl.

Vraceje se domů, myslel stále na onu vílu, která vzhledem i hlasem předčila všechny víly, jaké kdy potkal. Ani si neuvědomil, že v moment, kdy jí poprvé spatřil, pro ni ztratil srdce.

   „Co se ti stalo, synu?“ zeptala se kouzelníka královna Mab. Persón vyhlédl oknem zámku k lesu a tiše špitl: „Nic“. Mab se však nedala obelhat a naléhala dál. Kouzelník jí tedy vyprávěl, co se mu v lese stalo.

Kouzelník od toho dne chodil často do lesa a hlavně při dešti. Doufal, že se víla opět objeví, ale neměl odvahu znovu zastavit déšť. Po měsíci se skutečně objevila, ale jen na chvíli a ani s ním nepromluvila. O týden později už znal její jméno-Klytaimnéstra. Každý den se tak sházeli v lese a Mab začala žárlit a Klytaimnéstru nenávidět. Když Persón doma nepromluvil o ničem jiném než o lesní víle, Mab to rozzuřilo a vydala se do lesa. Všechny víly se královně klaněly a nosily jí různé dary. Mab mezi nimi našla i Klytaimnéstru a vytkla jí lásku k Persónovi. Víla se ale odmítla vzdát svého kouzelníka a královna ji za trest proměnila v srnu.

Persón druhý den marně vílu hledal a marně ji hledal celý měsíc. Čím víc byl Persón nešťastnější, tím byla Mab šťastnější. Kouzelník si toho zprvu nevšiml, ale později mu to víc a víc vrtalo hlavou. Mab však nedal své podezření najevo a dál se toulal lesem. Klytaimnéstřina sestra Niobe nesnesla pohled na utrápeného kouzelníka  zjevila se mu. Kouzelník zprvu doufal, že našel svou vílu, ale jeho nadšení opadlo, když poznal Niobe.

   „Niobe, kde je tvá sestra?“

   „Je stále s tebou“ odvětila víla a ukázala na srnku.

   „To je Klytaimnéstra?“ podivil se kouzelník, Niobe přikývla a rychle zmizela. Kouzelník srnku pohladil a  ani se nemusel ptát, kdo to udělal. Bok po boku tak opět každý den procházeli lesem.Ale  Mab si všimla Persónova štěstí. Když ráno kouzelník odcházel za svou srnkou, proměnila se v sýkorku a sledovala ho. Když viděla, že navzdory všem jejím snahám se víla a kouzelník opět sházejí, rozzuřila se  a odletěla na nejbližší panství. Tam hraběti vyprávěla o srnce, která za úsvitu vychází z lesa do polí. Hrabě se zaradoval a chystal vše k lovu.

   Persón nic netuše se ráno setkal s Klytaimnéstrou. Oba však byli tak netrpělivý, že se sešli již před východem slunce. Hrabě marně čekal na srnku a dovolával se u Mab vysvětlení. Ta zuřila ještě více než hrabě a slíbila, že druhého dne tam srnka bude.

   Královnin rozhovor s hrabětem omylem vyslechla i Niobe a běžela svou sestru varovat. Persóna to ani moc nepřekvapilo, všiml si královniny nápadné radosti, jen nevěděl přesně co královna chystá. Použil tedy jednoduché zaklínadlo, které mělo srnku před šípy ochránit.

   Ráno byl Persón opět netrpělivý a chystal se do lesa před východem slunce. Mab, aniž věděla že byla odhalena, kouzelníka zdržovala až do východu slunce. Tím hrabě získal čas srnku ulovit. Klytaimnéstra byla chráněna Persónovým kouzlem a tak snadno ušla jisté smrti. Mab mezitím propustila kouzelníka a jako sýkora odlétla za hrabětem. Když však našla hraběte, nejlepšího střelce v okolí, bez trofeje, hned poznala Persónovo kouzlo. Navečer tedy opět navštívila hraběte a dala mu luk s kouzelnými šipy.

   Druhého dne ráno opět zdržovala kouzelníka, ten nic netuše ani nepospíchal. Klidně došel na okraj lesa jistý si svým vítězstvím. Marně však čekal, marné bylo i volání.

  „Přišel si pozdě…“ řekla tiše Niobe, která jako by se zhmotnila ze samého větru a slunce.

  „Pozdě na co?“ divil se kouzelník.

  „Pozdě na rozloučení“ odvětila plačící víla. Kouzelník si rychle domyslel, že jeho plán selhal. Niobe jemně uchopila kouzelníkovu paži a vedla ho lesem k velikému jezeru.

  „Když ji zasáhl šíp, skočila do vody a už se nevynořila“ vysvětlovala víla a plačíc zmizela. Persón stál na břehu jezera, chvíli brečel, chvíli zuřil.

   Mocným kouzlem se přenesl zpět na hrad.

  „To mi zaplatíš, Mab!“ rozkřikl se na královnu.

  „Na to nemáš dost sil.“ Odvětila s úsměvem Mab a napila se vína.

  „Porazím tě, Ma…“ Kouzelník ani nedořekl, královna ho přerušila hlasitým smíchem. Kouzlem pozvedla Persónovo tělo do výše a praštila jím o stěnu. Kouzelník se pokusil o protiútok, ale Mab byla mnohem silnější. Opět kouzelníka zvedla z podlahy a oknem jej vyhodila ven na břeh jezera.

  Když se Persón vzpamatoval, chtěl se postavit. Mab mu ale nedala šanci a přitlačila ho k zemi. Kouzelník stále věřil tomu, že královnu porazí. Mab znala jeho pravou sílu, která byla větší než její, a poznala, že se ji kouzelník chystá použít. Vhodila ho tedy do vln a přitlačila ke dnu. Persón po několika minutách marného boje ztratil vědomí.

  O několik dní později na pláži neznámého ostrova kouzelník opět nabyl vědomí. Chvíli mžoural proti slunci než zaostřil na tvář, která se nad nim skláněla. Byla to Klytaimnéstra. Stihl se jen usmát, když se z vln vynořila Jezerní paní.

  „Udělal jsem dobře, když jsem vás zachránila“ pravila, vida šťastný pár. Udivení milenci Jezerní paní poděkovali a Persón vyprávěl o souboji s Mab.

  „Je jen jediný způsob, jak mou sestru porazit.“ řekla jezerní paní a dva páry očí na ni upřely svůj pohled.

  „Lidé na Mab musí zapomenout.“ Dopověděla a ponořila se do vln.

   Kouzelník a víla nemohli ostrov opustit. Mab by je zničila a navždy rozdělila. Stejně se jim na ostrově líbilo a pod ochranou Jezerní královny zde žili ještě mnoho let a už je nikdy nikdo nerozdělil.