Případ Černého Pantera-Kapitola DEVÁTÁ

„Samozřejmě, že mi to nevadí,“ řekla Liz. „Pracovala jsem pro něj jen proto, že dobře platil. Nikdy pro mě nic neznamenal. Teď už mám dost na to, abych mohla žít spokojený život. K čemuž mi, doufám, pomůžeš ty.“

„To je dobře.“ Seděli v začouzené kavárně na rohu Třiadvacáté a Roar Street. Liz popíjela bílé víno, Alden pouze kávu. S alkoholem si už nechtěl začínat.

„Máš vůbec nějakej plán? Mám pocit, že se nemáš čeho chytit. Kdo by jí to chtěl udělat?“

„Vzhledem ke svému zaměstnání mám docela Širokém okruh nepřátel,“ usmál se smutně a popotáhl ze své Gauloisky. Liz se na okamžik zamyslela. „Napadlo tě někdy,“ řekla pak. „Že vůbec nemuselo jít o tebe? Mohl to být někdo, kdo měl spadeno pouze na tvou ženu.“

„Nevím, že by Theresa měla nějaký nepřátele. Zvlášť ne takové, kteří by ji ze vzteku zastřelili…“

„Jo, a určitě jsi o ní věděl úplně všechno, ne?“ Gary ztuhl, zmínka o Tess ho stále bolela, zvlášť pokud narážela na jeho nepříliš idylický vztah k ní.

„Ne, to ne.“

„Měli bychom to prověřit.“ Gary se na ni podíval zkoumavým pohledem. „Opravdu mi chceš pomoct?“

„Mám snad na výběr?“

 

Alden opatrně stoupal po schodech ke svému bytu. Na chodbě potkal pouze starou paní Millerovou, která špatně viděla i slyšela a nemohla ho tedy nijak ohrozit. Nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že tu byl.

Odemkl, vešel a rychle za sebou zavřel. Všechno se v něm bolestivě sevřelo, když znovu spatřil byt, v němž s Tess žil. Její smrt všechno změnila. Ale na takové myšlenky nebyl čas. Něco hledal, ale nevěděl co.

První cesta vedla do ložnice, kde stál psací stůl, v němž měla věci hlavně Tess. Byly v něm čtyři šuplíky. V prvních třech nic nenašel, pouze účtenky, prázdné papíry a bezcenné dokumenty. Poslední, čtvrtá zásuvka byla zamčená. Toho si nikdy nevšiml a překvapilo ho to. Netušil, kde by měl najít klíč. A právě zde se mohlo skrývat, něco, co by mu mohlo pomoci.

Z kuchyně si vzal největší nůž, který našel a vrátil se ke stolu. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec šuplík vypáčil. Vypadla na něj kniha od Jane Austenové a několik dopisů. Skoro minutu jen nečinně zíral, neschopen se rozhodnout co dělat. Má si ty dopisy vzít? Proč byly schované před ním a přede všemi ostatními? Co asi mohly obsahovat? Co před ním Tess skrývala?

Byl tam již příliš dlouho a nemohl si dovolit riskovat. Popadl dopisy a nastrkal si je do kapes. Zastrčil šuplík zpátky a rychle opustil byt.

 

Liz v pokoji hotelu Carelli’s House nebyla. Gary neměl tušení kde je, ale nijak zvlášť ho to neznepokojovalo. Posadil se do hlubokého křesla a z kapsy vytáhl dopisy. Na obálce byla pouze adresa schránky na Třetí merseyské poště, Box 893. Nenechávala si je ani posílat domů. Z druhé kapsy vytáhl zmačkaný balíček cigaret a jednu si zapálil. Pak otevřel podle data první z dopisů.

 

Drahá Thereso,

Tvůj poslední dopis mě naplnil neskonalou radostí. Samozřejmě, že si na tebe udělám čas. Konečně bychom mohli zajet na TH, abych ti ukázal jak žiji. Jak bychom mohli žít oba. Spolu.

Jen si představ jak by bylo krásné, kdyby se ten velký dům naplnil smíchem spousty dětí. Našich dětí…

Tolik tě prosím, opusť do špinavé velkoměsto i svého detektiva, posedlého prací a zůstaň se mnou. Moc tě o to prosím, Thereso. Miluji Tě,

Navždy Tvůj, Peter

 

Garymu vypadl dopis z prstů. Tess ho podváděla. Milovala někoho jiného…a dokonce možná uvažovala o tom, že ho opustí. Nemohl tomu uvěřit. Obrátil obálku a znovu zkontroloval datum na razítku. 17. 3. 2003. Před skoro dvěma lety. Gary se ponořil do vzpomínek ve snaze zjistit, jak to mezi ním a Tess v té době vypadalo. Nic konkrétního se mu však nevybavilo. Jejich vztah byl stále víceméně stejný. Byly doby, kdy se spolu často hádali, ale většinou se spolu měli dobře. Byla doba v březnu 2003 dobou hádek? Nepamatoval se. Nemohl si vzpomenout na nic, co by mu tu dobu připomnělo a to ho přivádělo k šílenství.

Potřásl hlavou a otevřel další dopis, který byl psán o dva měsíce později.

 

Drahá Thereso,

Nechápu tvou odmítavou reakci na mé návrhy. Naše poslední schůzka nedopadla zrovna tak, jak jsem si představoval. Vysvětli mi prosím, co tě vlastně v Mersey drží? Je to hnusné město plné vrahů a prostitutek. Nehodí se pro tak krásnou a citlivou ženu jako jsi ty! Zasloužíš si něco mnohem lepšího. Rozmysli si to ještě jednou…“

 

Zbytek byly většinou jen romantické žvásty. A nebyly to právě tyhle „žvásty“, které Theresu na Peterovi tak přitahovaly? Gary si rozhodně na láskyplné řečičky nepotrpěl.

Třetí dopis již nezačínal slovy „Drahá Thereso,“ ale rovnou rozhořčeně obviňoval.

 

Proč se se mnou nechceš sejít?! Víš, že tě upřímně miluji, jsi mi dražší než cokoliv jiného na světě a stejně tak vím, že ty ke mně cítíš to samé. Vím to! Chci, abychom se spolu znovu začali scházet, chci abys odešla od svého manžela, který pro tebe stejně nic neznamená! Odstěhuj se ke mně, udělám tě opravdu šťastnou…

 

…a tak dál, a tak dál. Alden byl znechucen. Jak dopisy začínaly plné romantických výrazů,  tak skončily  naléháním, které hraničilo s vydíráním.

 

…pokud od něj neodejdeš, budeš toho litovat…

 

Ale pak tu byl ještě jeden, poslední dopis. Jeho datum bylo 23. ledna, tedy měsíc před Theresinou smrtí.

 

Miláčku, gratuluji Ti! Jsem neskonale šťastný, teď když jsi mi oznámila, že čekáš dítě. Ale proč to bereš jako důvod, proč se spolu musíme rozejít? Sama tvrdíš, že je možná moje, a i kdyby nebylo, vychovával bych ho jako své vlastní. A tady by se mělo lépe než v tom nebezpečném Mersey. Rozmysli se, miláčku, ještě jednou. Teď odjíždím na dlouhou služební cestu do Evropy, takže budeš mít na rozhodování dost času. Ještě se ti ozvu, abychom si domluvili schůzku.  Doufám, že Tvé rozhodnutí bude správné. Peter

 

V medovém tónu dopisu byla ukrytá jakási nevyslovená výhrůžka. Snad to bylo poslední větou, která jakoby měla znít: Doufám, že tvé rozhodnutí bude správné, nebo…

Gary dočetl poslední list a zapálil si další cigaretu. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Byl to tedy ten záhadný Peter, kdo Tess zastřelil? Nebo si někoho najal?

A pokud od něj chtěla Theresa odejít, proč to nakonec neudělala? Pravděpodobně kvůli dítěti, data by tomu odpovídala. Poslední dopis Peter odeslal přibližně v době, kdy mu Tess tu radostnou zprávu oznámila.

Bylo to šílené. Měl spoustu pochybností, které se nejspíš nikdy nevysvětlí, protože Theresa byla mrtvá. Navíc ho sžírala bolest, jiná než jakou kdy zažil, ale neméně hrozná. Tess ho podváděla. Ta věta se mu před očima zjevovala, vypálená do černého pozadí.

Ani si nevšiml, že se otevřely dveře. Když se pak jeho ramene dotkla čísi ruka, prudce se vymrštil a neznámého vetřelce hrubě přitiskl ke zdi.

„Co to děláš? Zbláznil ses?!“ Byla to Liz. Alden se rychle odtáhl. „Omlouvám se,“ zamumlal. Liz pouze kývla.

„Kdes byla?“

„U doktora. Nechci snižovat tvé lékařské schopnosti, ale dávám přednost profesionálům.“

„A jak to vypadá?“

„Bude to v pořádku…pokud se mě nebude snažit zabít vlastní parťák.“

„Už jednou jsem řekl, že se omlouvám,“ opakoval, překvapen tím, že ho nazvala parťákem.

„Co je to?“ zeptala se a ukázala na hromádku dopisů a obálek.

„Přečti si to…“

 

„To je mi líto, Gary…“ řekla Liz opatrně, a když neodpověděl, dodala. „Myslím, že bychom měli navštívit pana Petera.“

„Ale jak? Nic o něm nevíme.“

„Ale Tess o něm věděla hodně.“

„Co tím chceš říct?“

„Musíme znovu do tvého bytu a pokusit se najít ještě něco. Něco co by nás k němu dovedlo. Tentokrát půjdu já.“

„Proč?“

„Mohl tě tam někdo vidět.“

„No a?“

„Tví kolegové po tobě jistě pátrají a nejspíš shání informace kde to jen jde. Nevíš, jestli někdo ví, že jdi u sebe byl?“

„Potkal jsem tam jednu milou starou dámu. Ale ta špatně vidí i slyší. Bůhví, jestli mě vůbec poznala. A ty stejně nevíš, kde hledat, půjdu já.“

„Od toho máme telefony, ne? Až budu v bytě, zavolám ti a ty mě budeš navigovat.“

„Dostalas mě…“

---