Zázraky a život

Zázraky a život

 

  Život a zázraky jsou zvláštní věc a ještě zvláštnější je, jak se navzájem ovlivňují. Tak třeba ten můj život byl tak nějak běžný, všední, ale jeden zázrak ho úplně změnil. A změnil vlastně i mě.

 

 

    Ten den se taky zprvu zdál naprosto normální, ale zdání klame. Odpoledne,  když jsem venčila psa, připletl se mi pod nohy malý kámen. Ani bych po něm nevzdechla, ale byl  téměř kulatý – a já oblázky ve městě moc nepotkávám. Sebrala jsem ho proto z kaluže tajícího sněhu a … Nádherný vlk! Byl vyryt na druhé straně , jak leží, klidně a spokojeně. Já měla vlky vždycky ráda, ale do tohohle jsem se okamžitě zamilovala. Představovala jsem si ho, jak pobíhá zasněženým lesem  a srst se mu při tom krásně stříbrně leskne.

   Celej večer jsem si ho pak prohlížela. V noci se mi o něm zdálo, nevím už sice co, ale ten vlk tam určitě byl. Z  autobusu jsem málem zapomněla vystoupit a školu jsem zrovna taky moc nevnímala. Pak ale přišla na řadu patologie a já ho musela odložit. Naštěstí. Jinak bych ho už asi z ruky nikdy nedala.

   Pitvali jsme ledviny skotu a prasat a taky dvě slepice. Já dostala vepřovou ledvinu a jak jsem se jí prořezávala, snažila jsem se vymyslet u jakých obratlů je uložena. 2. až 4. nebo 4. až 6. bederní?

   A pak to začalo!

   Nejdřív mi  hlavou bleskly jen jeho oči! Velké, jantarově žluté. Pak se objevila  celá hlava! Měl upřený zlověstný pohled a v mordě se mu leskly špičáky. Vypadaly, jako vyřezané ze slonoviny.

   Zatřásla jsem hlavou, abych se té představy zbavila, a znova se pustila do pitvy, ale objevil se zas.

   „Pitva! Musím se na ni soustředit.“ Ledvinná pánvička, dřeňová vrstva, kůra…

   Jantarové oči!

   Leží intraperitoneálně, takže ji nekryje pobřišnice…

   Ty oči. Jako by mi chtěl něco říct.

  „Proboha Katko!“

   Bůh ví, čí to byl hlas. Nevnímala jsem ho. Ale pak se mnou někdo zatřásl a já se vrátila do reality.

   „Pusť to!“

  Tohle byla Martina. Podívala jsem se na ruku, kterou mi křečovitě svírala, a pocítila prudkou bolest. Ostří skalpelu  se mi v mém stisku zarývalo do dlaně. Vyděšeně jsem ho pustila. Skalpel cinknul o nerezovej stůl a sklouzl doprostřed k odpadu.

  Dál jsem dění kolem moc nevnímala. Bezmyšlenkovitě jsem si umyla  ruce a učitelka mne poslala do učebny si sednout. Zapadla jsem do lavice a upřela oči na obraz před sebou. Bála jsem se je zavřít, bála jsem se toho nesmlouvavého pohledu žlutých očí.

   Ale dvě hodiny pitvy se zdály nad věčnost delší a já začala po chvíli přece jen usínat.

 

   Samozřejmě, že se mi o něm zdálo. Teď ale zas vypadal mile a přívětivě. Klusal si po zamrzlé pláni s čenichem u země. Krystalky sněhu odráželi třpyt hvězd a když jsem pohlédla na oblohu, hvězdy zmizely a místo nich přišlo jiné světlo. Rudé, zelené a zlaté a vlnilo se jako oceán. Co chvíli vyskočila z těch vln malá barevná  rybka a pak hned zase zmizela, aby se mohla za chvíli objevit na druhém konci oblohy.

   Nestačila jsem si však polární záři ani pořádně vychutnat a přišlo svítání. A po něm i ten vlk!

   Stál najednou vedle mě a upřeně mě pozoroval. Zas ten pohled. Jako by mě chtěl donutit něco udělat, ale já nevěděla co.

  Pak se otočil a rozběhl pryč.Já zůstala chvíli stát a pak ho následovala. Nevím proč, asi ze zvědavosti. Nebo proto, že bez něj se ledová arktická pláň zdála mnohem nehostinnější a mdlé sluneční světlo ještě mdlejší. A nebo prostě proto, že on byl jediný živý tvor široko daleko a přál si, abych šla s ním.

   Došli jsme k lesu a pak skrz něj na úbočí vysoké hory, odkud se nám otevřel nádherný výhled. Byla bych se na chvíli zastavila a sledovala nekonečné modré vrcholky hor a lesy pokryté baldachýnem sněhu, ale vlk šel dál. Přeběhl pláň a vnořil se do dalšího lesa, nic nedbaje mého unaveného skuhrání.

   Konečně jsme tam byli. Vlk se usadil na malý skalní výběžek a čekal až překonám strach z výšky a dojdu k němu. Pod námi se rozprostíralo hluboké údolí s divokou bílou řekou. Z mnoha četných malých vodopádů tam vzlítaly kapičky vody až do třímetrových výšek  a spolu se sluncem kreslily nad řekou  barevné oblouky.

   „Musíš nám pomoct,“pravil vlk, když jsem se usadila. I když jeho pohled zůstával stejný, vypadal najednou nějak jinak. Nebyl to už velký, silný, arktický vlk, jak si ho vykreslil můj strach, ale stará zpola vypelíchaná vlčice se zjizveným čumákem. A tahle vlčice vypadala mnohem přívětivěji. Spíš jako moudrá stará žena než zatracovaná bestie.

   Chtěla jsem jí pomoct.

  „ Bývali tu desítky milionů karibů, jelenů a losů , i nás bylo více – a lidí méně. Jestli to půjde takhle dál, nezbude tu za chvíli žádná zvěř, lesy se vykácí a přes hory se potáhnou široké a nebezpečné silnice.“

   Nevěděla jsem, co přesně čeká, že udělám, ale chtěla jsem ji nějak uklidnit.

   „A co národní parky a rezervace? Tam vám ani jelenům přeci nic nehrozí.“

   Ten pohled!

   Po zádech mi přeběhl mráz.

 

   „Katko! No tak, Katko, vzbuď se.“

   Pitva konečně skončila. Popadla jsem tašku a rozběhla se s ostatními na oběd. Doufala jsem, že už tu starou vlčici a hlavně ten její děsivý pohled nikdy neuvidím.

   Jídlo jsem zblajzla, aniž bych si vůbec uvědomila, co jím, a vyrazila na zastávku. Byl to jeden z těch sympatickejch dní, kdy jsme měli jen šest hodin. Ale zjevila se mi znova!

   Stála uprostřed rušné silnice, v očích ten nelítostnej panovačnej pohled.

   Strnula jsem.

   Přejelo auto - a byla pryč.

   „Tak jdeš?“

   „Jo…, jo jdu,“ vykoktala jsem, aniž bych se pohnula. Kolena se mi klepala tak, že kdyby mě Marťa nechytla za ruku a nedala do pohybu, sklátila bych se k zemi. Zbytek cesty už jsem se radši moc nerozhlížela. Dojela jsem domů, vyvenčila psa a pořád se při tom snažila na něco myslet. Na cokoliv, co nemá dvě obrovský žhnoucí oči, čtyři nohy a ohon. Radši jsem se ani neučila nic o psech, i když jsme měli slíbenou písemku z kynologie. A na večer už jsem začala na celou vlčici pomalu zapomínat. Blaženě jsem se zavrtala do teplé vany a vychutnávala klid. Ale najednou se mě zmocnil podivný pocit. Byl to stejný poměr strachu a jistoty budoucího, který už jsem dneska zažila – těsně před tím, než se objevila na té silnici. Váhavě jsem se rozhlídla. Byla tam!

   Seděla vedle vany a upřeně mě pozorovala. A i když se téměř ztrácela v páře, ty oči byly pořád tak jasné; jako dvě slunce v nekonečném černém vesmíru.

   Nietze kdysi pravil:“Když příliš dlouho zíráte do propasti, stanete se její součástí.“ Její oči byly ta nejhlubší propast, jakou jsem kdy viděla. Ony hleděly na mě a já na ně a do nich a okolí mi začalo pomalu splývat v jednu velkou šedou skvrnu. Pak jsem asi ztratila vědomí.

 

   Znova jsme seděli na skalním výběžku a hleděli do údolí a já si uvědomila, že tohle všechno je začarovaný kruh. Nedalo se z něj odejít. Ani si cestu po něm nějak zkrátit. Musel se ujít každý krok. A cesta byla dlouhá.

   Tak jsme tam znova seděli. Ve stejný okamžik, kdy jsem se před tím probudila. Vlčice na mě hleděla zas tím děsivým pohledem a já se z její moci nemohla vymanit.

   „Musíš nám pomoct.“

   Nebyla to prosba, nebyla to ani otázka, byl to rozkaz.

   Pak se pomalu zvedla a odešla.

   Já tam zůstala – překvapená a vyděšená. Barevné pruhy nad vodou se vytratily, řeka začala nesnesitelně burácet, nebe se zatáhlo…

 

   Voda už byla ledová. Rychle jsem ji vypustila a zabalená v ručníku vběhla do pokoje. Bílej oblázek ležel na stole. Když jsem otevřela okno, ovanul mě chlad; stejnej jako ten na arktických pláních. Na moment jsem zaváhala, ale pak jsem kámen vzala a vyhodila ven. Pád z pátého patra ho snad rozbil.

   Nechtělo se mi zrovna řešit problémy vlků kdesi na severu.

   Spát jsem šla trochu se strachem, ale nic. Nezdálo se mi vůbec nic.

  

   Ráno jsem vyskočila z postele nadmíru spokojená a dobrou náladu ze mě nevyhnal ani mráz číhající venku. Vlčice ani jiní příslušníci jejího rodu se neukázali celý den, co na tom, že jsem tu kynologii nenapsala nejlíp. Domů jsem přišla až za tmy, stále ještě veselá. Bez rozsvícení  jsem vešla do pokoje a posvítila si až  lampičkou na stole. To, co jsem ale spatřila, mi vyrazilo dech!

   Na stole mezi haldou sešitů ležel bílý oblázek s rytinou ležícího vlka!

 

  Samozřejmě že přišla. Jakmile jsem zalezla do postele a zhasla, seděla vprostřed pokoje a hleděla na mě. Ne, z tohohle kruhu nešlo ven.

 

   „Musíš nám pomoct,“ řekla znova. Možná se mi to jen zdálo, že se v jejím hlase na moment zalesklo zoufalství. Nicméně mi to dodalo odvahu vzdorovat.

   „Proč bych měla?“

   Vlčice překvapeně vyvalila oči. Hvězdy se odrazily od jejích zubů. Může vás představa napadnout? Zabít? Ona nebyla jen představa. Byla nad míru skutečná.

   „ Jestli nám nepomůžeš-“jantarové žhnoucí oči, ,,vybijí nás“

   Všechno se najednou změnilo. Její tón to změnil.

   Ona už nebyla nepřítel. A ty oči – už se vůbec nezdáli děsivé. Byla v nich moudrost a láska. Nic víc.Žádná zloba, nenávist. Ale láska. A já si najednou uvědomila, že v mém životě dochází k té největší změně.Že můj život, všechno, co jsem kdy dělala, má smysl. Že jsem teď pro někoho nanejvýš důležitá. Byla to kouzelná představa. Velká dávka vzrušení do mého, jinak nudného života.

   „Prosím. Už je to příliš mnoho lidí, co ničí naši zem. Vpadli sem rychleji než první mráz a zabíjejí karibů i nás.“

   Najednou; nevím jak, jsem si byla jistá, že jsme v Kanadě, na Yukonu. Musela jsem se zeptat.

   „Proč já?“

   Znova na mě pohlédla, tvářila se smutně.

  „ Nikdo jinej neposlouchá.“ Mluvila tak přesvědčivě, jak jsem to ještě u nikoho neviděla. Oči jí planuly zároveň nadějí a zklamáním a ve staré srsti se jí odráželo světlo bloumajícího měsíce. Vypadala kouzelně

   Na moment jsem zaváhala. Všechno se mi to najednou zdálo trochu bláznivé.

   „A jak, jak mám pomoct?“

   Vlčice se potěšeně usmála. „Mysli na nás, zbytek už přijde sám..“ Pak se vytratila.

 

   Překvapeně jsem vyvalila oči do tmy. Její slova mi nedala spát. Buď souhlasíš, nebo ne, ale nic mezi tím. Nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Ale byla to pravda, mlčení je přeci souhlas.

   Cítila jsem teplo vlčího těla, když se mi stočila u boku, ale nesáhla jsem na ni, ani jsem se na ni nepodívala. Věděla jsem, že místo vedle mě je prázdné.

 

   Myslela jsem na ni celý den, ale pořád jsem nemohla přijít na to, jak jí můžu pomoct. Odpověď přišla až odpoledne. Usadila jsem se do židle ve svém pokoji, dala nohy na skříň a pustila televizi. Vlastně jsem ji ani nesledovala, byla to spíš jen taková zvuková kulisa. Otevřela jsem sešit z anatomie, abych se něco naučila, ale nemohla jsem se soustředit. Pak jsem uslyšela tu ukázku . Byla na nějakej seriál.

   „…na ulici nejsou žádní zločinci, ani bezbranní. Jsou tam jenom lidé, jako já, nebo vy…“

   Najednou mi to došlo!

   Všechno, co se děje kolem nás, ať už si myslíme, že je to dobré nebo zlé, můžeme ovlivnit. Můžeme to změnit. Každé neštěstí i každá radost jsou dílem nás všech, celé planety a celého vesmíru. Jestliže si někdo o něčem myslí, že je to zlé, měl by s tím něco dělat. Jinak je to, jako by s tím souhlasil.

 

 

    Některý zázraky nás dovedou pěkně vyhodit z kolejí, ale takovej už je život. Jak pravil Shakespeare:„Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme“. A na tom, co s tím chceme udělat. Hlavní je neztrácet hlavu hned v úvodním dějství a radši si počkat, jak se všechno vyvrbí. Koneckonců, nikdy nevíte co čeká za rohem, ani co uděláte, až se to dozvíte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---