Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNávštěva
13. 04. 2005
0
0
720
Autor
VenSun
Ještě jsem narychlo pouklízela svůj malý pokojík v prvním patře na ulici Parkvej 3. Stůl jsem jen přelítla očima, je to beze smyslu snažít se ho uklidit, to už vzdala i mamka a já to mám prostě takhle ráda. Jak říkáme my bordeláři – „pořádek je pro blbce“. Je to až neuvěřitelné, kolik papírů a knížek jsem za tři měsíce dokázala natřádat a ještě nestihla přečíst. Ale to je moje typická vlastnost. Nashromáždit co nejvíce věcí, co kdyby se to někdy hodilo.. Jednou si to určitě přečtu… Tak nějak vypadá i moje lednička. Když do ní nakoukne někdo nezasvěcený, připadá mu, že si dělám zásoby a že se blíží nejmíň třetí světová. Jsem taková malá veverka, nesnesla bych pocit mít v ledničče jedno vajíčko, dvě mrkve a půl litru zkyslého mléka.
Byla to sice napůl očekávaná návštěva, ale uklidit jsem prostě nestihla, snad mu to nebude vadit. A i kdyby jo, co na tom změní? Přišla sms, že už je na zastávce a že mě jde hledat mezi regály se starožitnostmi, vždycky si mě trochu dobírá a já mu to oplácím stejně. Venku trochu mrholilo, měla jsem mokré sedátko od kola, ale co se dá dělat, pěšky by mi to trvalo o 10 minut déle. Nasednu a zachumlám se více do svetru, který obtáčí i můj krk. Je docela chladno. Za chvíli jsem u obchodu. Je tam a čeká mě ze špatného směru. Jeho křehká postava a obrovský batoh, ve kterém něco podezřele cinká. Identifikuji láhve, doufám, že netahá nějaké víno nebo jiný alkohol, opravdu dneska není vhodná chvíle na motání hlav. Otočil se a hned se usmál, bylo vidět, že mě rád vidí. Čekala jsem pověšení na krk a milión hubiček na tvář, naštěstí mezi námi byla hradba z kola, kterým jsem ho ještě málem přejela. Hned se rozpovídal, nechala jsem ho mluvit, je to taky jeho typická vlastnost. Občas mu musí někdo říct „šadap“ nebo ho něčím začít krmit, aby umlkl jeho proud slov. Ale mě to nevadí, jen jdu vedle něho a občas přikývnu a usměju se, aby věděl, že vnímám. Rozpovídal se o tom, že byl v tom obchodě hned vedle zastávky a uviděl tam holku s rozpuštěnými hnědými vlasy. A co udělal? Bafl na ní. A pak ta ženská bafla na něho, protože jsem to nebyla já, ale někdo úplně jiný a on se ztratil v přívalu jejich slov… Musel utéct, kdo ví, kolik by se toho o sobě dověděl. A to už jsme skoro byli u mě. Většinou jsou kluci hladoví, tak jsem zkusila neomšelou otázku, jestli má hlad. Nejistě přikývl. U kluků tahle otázka vždycky zabere, je to jako zeptat se vodníka, jestli má rád vodu. Potěšilo mě, že jsem včera strávila hodinu vařením a dneska to můžu někomu vecpat, nějak jsem neodhadla množství těstovin a nerada bych s nudlemi slavila týdenní výročí, jak tomu bylo už několikrát. A přesto jsem těstoviny stále nezavrhla, naopak je vždy s láskou a velkými chutěmi připravuji. Vešli jsme do dveří, pak do dalších a ještě jedny od mého pokoje. Zula jsem se a vklouzla do svých domácích přezuvek, on udělal to samé. Vesele jsem odkráčela do kuchyně a on mě následoval. Nabídla jsem mu s trochou pýchy svůj včerejší výtvor a než stačil cokoliv říct, už se nudle ohřívaly v mikrovlnce. Až teď jsem zjistila při pohledu na jeho nohy, že nám tady svými zářivě bílými ponožkami vymetá podlahu. Zasmál se mému zjištění a klidně mávl rukou. Asi zas tak čisté nebyly… Mezitím se doohřívalo jídlo a my se zas přesunuli do pokoje. Usadila jsem ho do velkého proutěného křesla, ve kterém se skoro ztratil a popřála mu dobrou chuť. Ale to už zas uháněl ke svému baťohu a začal vyndávat láhve koly a nejaké sodovky a sušenky. Po dloouuhé době jsem zase viděla něco tak odporně sladkého, ale prostě jsem neodolala. Ukázala jsem na jednu z nich a začla hledat otvírák. Podíval se na mě pohledem všeuměla. Asi to viděl v nějakém filmu nebo co, začal otvírat jednu láhev o druhou. Znejistěla jsem a vyslala ho dělat svinčík do koupelny. Než odkráčel, ucintal mi koberec zpeněnou kolou. A co dělal v koupelně jsem raději nesledovala, jen jsem slyšela tiché klení a nadávky. Když jsem tam přišla, vítězoslavně držel otevřenou láhev a skoro polovina jejího obsahu se nacházela všude kolem. No, nevadí, hlavně že jsi ji otevřel, řekla jsem mu pohledem a začala uklízet kolu z umyvadla. Nedala jsem si to vymluvit, ani když měl snahu to pouklízet sám, aby se necítil jako hlupák. Poslala jsem ho sníst už opět studené jídlo. S kolou jsem se pak posadila naproti němu a aby zavřel pusu a nekomunikoval se mnou, postavila jsem mezi nás bariéru s papírem a začetla jsem se. Pochválil mi můj výtvor, což mě potěšilo, hladový člověk přece nemůže lhát… A i přes má veškerá opatření zabránit komunikaci, trvalo mu hodně dlouho, než v něm celý obsah talíře zmizel. Jak upovídaní jsou italští chlapci. A pak jsme se pustili do konverzace, koukali se na fotky ze společného výletu a debatovali o korunách ve Švédsku, Dánsku a Slovensku, o drogách v Itálii a o způsobech jajich pašování v podprsenkách plochých holek, o nešťastných letních láskách, které ač dopovány krásnými dopisy, jednou vyprchají, o mých hnědých očích… Někdy se mě jen tak lehce dotkl, někdy pohladil ve vlasech, jak to míval ve zvyku. Nejdříve mě to zneklidňovalo, později konejšilo a pak dokonce těšilo. Ale všeho dobrého pomálu, abychom se zase měli na co těšit, prohodili jsme pár posledních slov o počasí a odešel. Zbyla mi na stole jen láhev od koly a prázdný talíř.