Roptýlení

Jen chci ještě říct, že jméno léčitele a Remusovy matky jsem převzala z povídky „Vlčí roky“ z níž vychází většina mých představ o začátku Remusovy kariéry, co by vlkodlaka. Jinak doufám, že se vám bude líbit. Vymyslela jsem jí během mého pobytu v Irsku, takže se nedivte, že hlavní hrdinka je právě odtud. Příjemnou zábavu!!

 

Rozptýlení

 

 

Byla to ta nejdelší hodina v jeho životě. Ani při jeho první přeměně ve čtyřech letech neměl takový pocit nekonečnosti jako teď. A pokud to srovnával s tímhle, bylo už co říct. Seděl stále před těmi dveřmi, ze kterých co chvíli někdo vyběhl, aby za nimi za okamžik zmizel někdo jiný. Nikdo mu nic neřekl. Jako vždy. Všichni byli tiší a dívali se na něj čím dál soustrastněji. Vzpomínal na každou minutu, kterou spolu strávili. Začalo to tak nevinně!

 

„Vzpomněla jsem si na vás. Potřebujete rozptýlení a ona potřebuje pomoc. Ale hlavně něčí společnost. A přijde mi, že na vás je spolehnutí. Pokud se vám to ovšem nehodí…“

„Jistě, že vám pomůžu, Minervo.“

                „Věděla jsem, že s vámi můžu počítat. Tak tedy. Má neteř. Čekejte jí v neděli večer. Bude s sebou mít malé dítě, chlapce…“

 

                Zase někdo vyšel. Pohled, utišující pohled, nic víc. Jako by byl jen duch, kterému už je vše jedno. On už má přece život za sebou. A přitom si myslel, že všechno teprve začíná. Při nejmenším tu noc, kdy se ten kolotoč roztočil.

 

Cítila se příšerně. Byla vyčerpaná a sotva pletla nohama. Když se konečně ocitla na molu, zjistila, že je téměř středem pozornosti. Stáhla si proto kápi ještě hlouběji do čela a sebrala poslední zbytečky sil, které jí zbývaly, aby na sebe seslala kouzlo. Nepotřebovala, aby jí fascinovaně pozorovali. Mladá žena s dítětem v náručí. Zaklínadlo zapůsobilo téměř okamžitě. Lidé si jí přestali všímat, jako by tam ani nebyla. Ale ona tam opravdu šla. Skutečná, z masa a kostí a neskutečně unavená. Zvlášť to jí připadalo nepříjemně opravdové. Rozhlédla se kolem, ale jen na okamžik, jestli nezahládne toho člověka, který tu na ní měl čekat. Alespoň tak to teta psala. Nikoho nespatřila a tak se dál ubírala k městu kolem těch pár mudlů, kteří byli v tuhle denní, nebo spíše noční, dobu venku.

                „Málem jsem vás přehlédl, Enie,“ řekl někdo tlumeným hlasem a srovnal s ní krok. „Nevadí vám, že vám tak říkám?“

                „Pokud mi za rohem neřeknete, že jste smrtijed,“ odpověděla a podívala se na muže po jejím boku. Byl o hlavu vyšší než ona. Krátké hnědé vlasy, oči neurčité barvy v téhle tmě.

                Její oči byly naopak neskutečně tmavé. V první moment měl pocit, že se dívá do očí upírovi. Až když prošli pod pouliční lampou, všiml si , že jsou pouze temně hnědé. Dlouhé, černé vlasy, téměř kudrnaté, měla přehozené přes jedno rameno. O druhé se jí hlavou opíral tříletý klučina, který už únavou zavřel oči. Byla neskutečně hubená. Skoro vychrtlá. Divil se, jak dokáže držet na ruce dítě, když působila dojmem, že každá kostička v jejím těle sotva drží váhu jí samotné. Temné kruhy pod očima jen doplňovali a ujišťovali o tom, že v posledních dnech, téměř nespala.

                „Tati,“ zašeptal najednou chlapec a podíval se na něj pronikavě zelenýma očima.

                „To není tatínek,“ utěšovala ho Enie. „Jste mu podobný,“ vysvětlila pak Remusovi.

                Když došli konečně k domu, který se jí měl stát v následujících dnech domovem, opírala se o něj a on jí musel párkrát zachytit, když zakopla. Konečně otevřel dveře a podržel jí je otevřené, aby mohla také vejít. Vzal její hábit a i se svým ho pověsil na věšák. Otočil se k ní a v ten moment zalapal po dechu. Vypadala úplně jinak. Hnědé, až měděné vlasy nahradily černé a místo, aby se v prstýncích točily, spadaly jí v lehkých elegantních vlnách na záda. Temně hnědé oči nahradily vodově modré. Vosková pleť nabrala přirozenější barvu a místy bylo vidět pihu. V první moment se zhrozil, že před ním stojí Lily, ale hned mu došlo, že je to stále ta samá Enie, která si všimla jeho pohledu.

                „Kouzlo. Jedno z posledních, na které jsem se zmohla. Už jsem ho nemohla déle držet,“ vysvětlila.

                Přikývl, jako že rozumí, i když mu to bylo jasné už před tím. Pomohl jí odnést dítě do připravené postele a pak sám odešel, aby se mohla také vyspat.

 

                Dítě teď spalo vedle něj na lavičce, která byla nepohodlná. Ale chlapci to nikterak nevadilo. Zato Remusovi vadilo už jen sedět tu. Svatého Munga neměl rád už od svých čtyř let, z jasných důvodů. Tihle ho chtěli zabít jako první. Tenkrát ještě netušil, co si potáhne s sebou celý život,ale tihle byli první, kteří mu dali názornou ukázku. Dali mu jasně najevo, že je vyvrhel. Nežádoucí a nepotřebný odpad. Zrůda, které je třeba se zbavit. Enie si to o něm nemyslela. Alespoň zezačátku. Pohrdlivě si odfrkl. Protože jsi jí to neřekl, pomyslel si otráveně.

 

„Na, tady máš snídani,“ postavil Remus před chlapce talíř a povzbudivě se na něj usmál. „ Dnes dělám snídani já. Maminku necháme vyspat, jo?“

                „Hmm,“ zazněla odpověď.

                „Chceš ještě slaninu?“ zeptal se Remus a přihodil mu na talíř plátek opečeného masa. Zbytek snídaně už mezitím téměř zmizel. „Vlastně jsi mi ještě neřekl, jak se jmenuješ.“

                „James,“ odpověděla Enie, která v tu chvíli vešla do kuchyně. Políbila Jamese na tvář a podívala se na pánvičku, kde Remus chystal snídani.

                „Jak jste se vyspala?“

                „Dobře, téměř úžasně, ale…Nemohli bychom si tykat? Nejsem zvyklá na vykání,“

                „Nevidím jediný důvod, proč ne,“ odpověděl. „Já jsem Remus.“

                „Enie, ale to už asi víte.“

                „Vím, ale to je jedno. Co máš v plánu pro dnešek?“

                „Myslím, že ani mě, ani Jamesovi nebude vadit, když si ještě trochu odpočinem, ale večer bychom mohli jít do města. Už dlouho jsem nebyla mezi lidmi, aniž bych se nemusela rozhlížet, co se děje kolem a pozorovat všechny, jestli mě příliš nesledují.“

                Posadila se naproti chlapci, který už dojedl a napila se pomerančového džusu. Remus jí podal talíř a sám si také sedl. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se po chvíli.

                „Je to dlouhý příběh a já ještě nemám sílu jej vyprávět,“ omluvila se.

                Den strávený vydatným odpočinkem se ukázal jako dobrý nápad. Večer, když se po večeři vypravili z domu, připadala si Enie dokonce svěží. Kouzlo změny podoby vytvořila s úsměvem a dokonce se nechala přemluvit a zvedla Jamese do náruče.

                „Nemám ho na chvíli vzít?“ zeptal se po chvíli Remus a převzal od ní chlapce, který se rozhlížel všude kolem. Ani nepostřehl, že ho nese někdo jiný.

                „Hele!“ vykřikl najednou a ukázal do výkladní skříně mudlovského hračkářství.

Pyšně se tam vyjímal vrtulník na vysílačku a James jím byl evidentně naprosto uchvácen. Remus si s Enie vyměnili pohled plný pobavení. Remus na chlapcovo pobídnutí vešel do obchodu, který byl kupodivu stále otevřený. Enie zatím přecházela po chodníku a rozhlížela se kolem. Uvažovala o Remusovi.

Je to milý člověk. Rozhodně ti bude dobrou společností a můžeš se na něj spolehnout, když budeš něco potřebovat. Remus Lupin je jeden z mých bývalých žáků, ale dnes je to jeden z mých dobrých přátel. Je na něj spolehnutí…

Opravdu byl milý. Dokázal se kouzelně usmát a ona věděla, že pokud by se něco stalo, on by byl první, kdo by jí pomohl. A taky díky tomu, jí opustila většina strachu, i když ne úplně a ne všechen.

Ještě jednou poodešla od obchodu, kam zašli ti dva a pobaveně se usmála. Remus by byl skvělý otec. A James ho za něj evidentně považoval. Respektive. Považoval ho za dokonalou náhradu. A Enie se mu nedivila. Byl mu podobný, stejně milý a stejně…Nedokázala pro to najít správné slovo. Všechny jeho klady dohromady.

Rozhlédla se po ulici. Snad poprvé za celou dobu. Byla tichá a prázdná. Jediné, co upoutalo její pozornost byl průchod kousek dál. Bledě modré světlo, které jen slabě prosvítalo na ulici jí udivilo. Došla až k němu a podívala se skrz něj. Modré světlo zesílilo.

„Enie! Tady jsi!“

Žena, která se na ní otočila se přívětivě usmála.

„Molly! Ty žiješ?“ zašeptala Enie a vydala se k ní.

Žena jí opět věnovala úsměv a zašla do dveří, které byly přímo proti Enie. Tichý hlas ale nezmizel. Stále jí volal a Enie nemohla odolat. Šla dál a možná by vešla i do dveří, kdyby se neozval další hlas.

„Enie!“

Byl to hlas Remuse. Nemohla se rozhodnout. Buď jít za Molly nebo se vrátit k Remusovi. A co když to není Molly. Molly je mrtvá. Nemůže to být ona. Tahle část jejího života byla pryč. Teď se musela postarat o Jamese. Ale co když přežila? Bylo toho moc. Tlak, který jí najednou začal drtit jí trhal na dvě části. Ztratila vědomí.

„Pojď, už musíme jít,“ vybídl Remus chlapce, který stále uchvácen obdivoval vrtulník.

Vyšli před obchod a zjistili, že Enie zmizela.

„Kde je maminka?“ zeptal se Remus Jamese, který se zmateně rozhlížel.

„Maminka je doma,“ odpověděl chlapec.

„Doma není určitě. Vždyť tu ještě před chvílí byla.“

„Já chci taky domu. Proč už nebydlíme doma?“

Remus se na něj podíval. Chlapec si položil hlavičku na jeho rameno. Enie tedy nebyla jeho matkou. Ale kdo byla?

„Enie!“ zavolal a doufal, že ho uslyší.

Rozhlížel se po ulici a snažil se zaregistrovat každý možný pohyb. Mourovatá kočka mu přeběhla pod nohama a zmizela…Ve zdi? Šel se k tomu místu podívat a zjistil, že hledí na temný průchod do dvora. Jediné světlo, které prosvětlovalo tmavé místo, bylo okno kdesi nahoře.Ale i tato slabá záře mu stačila, aby spatřil tělo, ležící na zemi. S nepříjemnou předtuchou se k němu vrhl. Postavil Jamese na zem a zvedl bezvládnou Enie do náruče. Kouzlo, které jí mělo chránit pominulo a ona opět vypadala tak, jaká byla její skutečná podoba. Odhrnul jí vlasy z čela právě ve chvíli, kdy se jí vrátilo vědomí. Zmateně zamrkala a rozhlédla se kolem.

„Kde je Molly?“ zeptala se zmateně.

„Nikdo jiný tu není,“ ujistil jí Remus.

„Co se stalo, teto Enie?“ zeptal se James a vysvětlil tak Remusovi ono malé zmatení.

„Nic, Jammie,“ usmála se Enie a nechala Remuse, aby jí pomohl na nohy.

 

Už ten den o ní měl strach. Věděl, že to není normální, ale pokud to bylo způsobeno tím kouzlem, které vyvolalo halucinaci…Nenapadlo ho, že by se ta nemoc mohla nějak rozvíjet. Je-li to nemoc. Třeba je v pořádku. Třeba jen zavrávorala, upadla a praštila se do hlavy! Jistě, ta rána. Nic vážného  to nebylo, ale mohlo to člověka na chvíli vyřadit z  provozu. Za chvíli vstane a bude v pořádku. Vlastně jí sem ani nemusel nosit. Proč jí odvedl do rukou těmhle…Neměl pro to správné slovo.

Další vzpomínka se vynořila na povrch. Krásná vzpomínka. Ale podbarvená prvními náznaky jejího smýšlení o jeho rase.

 

„Asi půjdu spát,“ oznámila Remusovi se zívnutím.

„Dobře,“ odpověděl jí a přesunul se ke svému oblíbenému křeslu, kde trávil večery.

Když o nějakou dobu později přišla, popřát mu dobrou noc, dávno se začetl do nějaké knihy.

„Co čteš?“ zeptala se zvědavě a nahlédla mu přes rameno. „Vypadá to zajímavě.“ Okomentovala obrázek nějakého zvířete, které na ní výhružně cenilo zuby. I přes ostré zoubky vypadalo spíš roztomile než nebezpečně.

„Fascinace zvířaty,“ odpověděl a vzhlédl od knihy. Právě ve správný okamžik, aby spatřil Eniinu ruku, když se opírala o opěradlo křesla. „Co se ti stalo?“ zeptal se a ukázal na jizvu na její ruce.

„Tohle?“ podívala se na své předloktí a prsty přejela po nachové a tenké jizvě. „Víš, že Irsku se říká Země vlků? Vlkodlaků by možná bylo přesnější. Zaútočila na mě ta zrůda někdy před ránem. Naštěstí se na víc nezmohla, protože začalo svítat a měsíc zašel. Je to jenom škrábnutí, ale nedokážu si představit, že by mě to pokousalo. Neviděla jsem, kdo to je. Utekla jsem dřív než se úplně proměnil. A jsem ráda. Nechtěla bych znát jeho tvář. Jen představa, že je to někdo, koho znám. Asi by mě to hodně zklamalo.“

Podíval se na ní a ona si nedokázala vysvětlit pohled jeho očí. „Myslíš, že ti lidé jsou zrůdy?“

„Jsem o tom přesvědčená. No nic. Dobrou noc,“ políbila ho na tvář a zmizela v chodbě vedoucí k jejímu pokoji.

Ještě chvíli se za ní díval, dokud mu myšlenky nezabloudili zpět ke kouzelným tvorům. Byl rád, že na to, co řekla, zapomněl a radši se soustředil na vlčíka rumunského. Začetl se do textu takovým způsobem, jak se mu to již dlouho nepovedlo. Už od dob školy se mu nikdy nepovedlo soustředit se na to, co čte jako teď. Ani si neuvědomil, že na okna dopadají ohromné kapky a kdesi v dálce zní hromy. Až když uslyšel kroky a oblohu pročísl zvlášť jasný blesk, odtrhl pohled od písmenek. Na sedačku, která stála zády k němu si právě sedala Enie a přikrývala se dekou. Střelila po něm pohledem a uvědomila si, že na ní kouká. Otázka v jeho očí byla jasně viditelná.

„Bojím se bouřek,“ pronesla výmluvně. „Když jsem viděla, že tu ještě sedíš, doufala jsem, že se sem proplížím a chvíli tu zůstanu.“

Jen se tomu pousmál a šel si sednout k ní.

„Myslela jsem, že už si šel spát. To jsi tu celou tu dobu?“

„Vždyť tu nejsem tak dlouho,“ bránil se chabě.

„Ne? Já šla spát před dvěma hodinami.“

„Cože?“ divil se naprosto upřímně. „Chceš říct, že tu sedím dvě hodiny?“

„Přesně. Ale evidentně ti to nevadí. Já jsem ale už dost ospalá, takže mě prosím omluv.“

Položila mu do klína polštář, přitáhla si deku a zkusila, jak se jí bude spát. Když se přesvědčila o pohodlí, ještě jednou se zvedla a políbila ho na tvář, stejně jako před tím. Teď se však nezvedla a neodešla, zůstala tam sedět a nedokázala odtrhnout svůj pohled od jeho očí. A Remus na tom nebyl o nic lépe. Když se k němu přiblížila ještě o kousek blíž, neuhnul. Proto zkusila ještě kousek, ale Remus se stále neodtáhl. Bylo nevyhnutelné, aby se políbili, ale Enie neměla ani nejmenší ponětí o tom, že to bude tak úžasné. Slastně zavřela oči, když mu prsty zabořila do hnědých vlasů. Když se od něj po chvíli kousek odtáhla, aby se mohla zhluboka nadechnout, překvapil jí jeho pohled. Byla v něm láska i něha, ale i něco víc. Možná strach?

„Asi….Asi bych měl jít spát,“ řekl a Enie pochopila, že to byla jen chabá výmluva, jak se vyhnout tomu, co mohlo následovat.

„Máš pravdu, už je skoro půlnoc,“ usmála se na něj a dala mu ještě jednu pusu na nos. „Dobrou.“

Odešel. Zůstala tam sedět a přemýšlela, proč odešel. Nějaký důvod to mít muselo a nevypadalo to, že jím je to, že mu je to nepříjemně. Vždyť se tomu ani nebránil. Nechal jí, aby se k němu přiblížila, aby ho políbila  a ani pak, když se jejich rty setkaly jí od sebe neodstrčil. Až pak, když skončila a podívala se mu do očí.

Zívla. Bouřka venku pomalu odezněla. Proč odešel?

 

Odešel z prostého důvodu. On byl podle ní zrůda. A s vědomím tohoto jí nemohl jen tak líbat. Kdyby na to pak přišla, měl by výčitky svědomí. Kdy je neměl? On byl z celé party ten, co si něco vyčítal. „Naše zlaté svědomí, ale o nic menší prevít,“ říkal vždycky Sirius, když Remus začal pochybovat o tom, co vyvedli. Ano. On byl svědomí. Proto si vyčítal, když nevěděl, co se Enie stalo. Co jí vyhnalo z rodné země? Nemohl jí nijak utišit. Proto tenkrát napsal Minervě. A i to si vyčítal. Dělal něco za jejími zády. Mluvil o ní bez ní.

 

„Jak jsi se vyspal, Jammie?“ zeptala se chlapce, když se doplížil do kuchyně.

Ručkou si protíral oči a zeširoka zívl. „Hm,“ zazněla odpověď a Enie se musela pousmát.

„A co ty?“

Remus právě vešel do místnosti a tvářil se alespoň o něco probuzeněji než James. Ale ne o moc. O včerejší noci nepadla za celou snídani ani zmínka. Možná už kvůli chlapci.

„Přišla ti sova,“ podala mu pergamen, který sundala zvířeti z nožičky.

„Díky,“ odpověděl a rozlomil pečeť, která patřila Minervě.

 

Drahý Remusi,

Nedivte se, že vám nic neřekla. Asi to pro ní není jednoduché. Já si myslím, že si to všechno dává za vinu. Ale já tomu nevěřím. Podle mě toho všeho bylo víc a ona jen byla poslední kapičkou, která naplnila jejich pohár trpělivosti.

Její rodina, O´Neilovi, patřila vždy k  vlivným rodinám v zemi. A protože odmítali černou magii podporovat, byli trnem v oku samotného Voldemorta. Jak tedy donutit rodinu, která se jim odmítla vzdát a podpořit je? Proto si vyhlédl jednoho srtijeda, který je znal. Ten požádal Enie o ruku, ale ona odmítla. A to byla osudná kapka. Voldemort se pomstil. Zabil jí rodiče i její sestru a jejího manžela. Ona se jako jediná zachránila. Povedlo se jí ještě odvést svého synovce. Přes měsíc se skrývali po celém Irsku, než se jí konečně povedlo spojit se se mnou.

Proto jsem potřebovala pomoc někoho schopného, kdo by na ní dohlédl, kdyby se objevily nějaké nové útoky.

Jinak doufám, že se máte dobře, alespoň co možnosti dovolují. Budu se muset loučit, neboť musím jít učit. Povedlo se mi napsat vám to nejdůležitější a to je hlavní.

Minerva McGonnagalové

 

Remus odložil dopis a nalil si na müsli mléko. Enie ho tiše pozorovala. Čekala, že jí řekne, kdo psal. A Remus neviděl důvod, proč jí to neříct. „Tvoje teta. Mám tě pozdravovat.“

Kývla a dál se věnovala své snídani. Radši nemyslela na to, k čemu jí neustále bloudily myšlenky. Na včerejší noc.

 

I on myslel na tu noc. K čemu všemu mohlo dojít. Ale nedošlo. A rozhodně to tak bylo správně. Zvedl hlavu a podíval se na dveře, které byly stále zavřené. Ležela za nimi žena, kterou chtě nechtě miloval. Ale ona jeho nenáviděla. Alespoň tak mu to přišlo. Ještě aby ne, když se o jeho pravé totožnosti, dá-li se to tak říct, dozvěděla tak blbým způsobem.

 

„Včera jsi ponocoval a  dneska už sotva stojíš na nohou, co?“

Musela se smát. Zatím co včera tu seděl do půlnoci, dneska už v osm držel oči otevřené jen hodně silnou vůlí. „Běž spát, prosím tě. Nedá se na tebe koukat,“ vystrkala ho z obýváku. Příliš se nebránil.

Tentokrát zůstala poměrně dlouho vzhůru Enie. Měsíc na obloze prosvítal oknem a kreslil na zemi ztřeštěné obrazce, když si najednou uvědomila, že si Remus odpoledne půjčil jednu její knihu, kterou si chtěla před spaním číst. Snad mu nebude vadit, když si pro ní dojdu, pomyslela si, vstala a došla k jeho dveřím. Neslyšela žádný zvuk.Opatrně je otevřela a vešla do místnosti.

Na stole zahlédla svou knihu a tiše se k ní chtěla doplížit, když si najednou uvědomila, že postel je prázdná. Nechápala, kde by mohl být, vždyť ho přece viděla sem vcházet. Došla ke stolu, vzala svou knihu a chtěla zase odejít. Třeba…Třeba šel do kuchyně nalít si pití, napadla jí první trochu logická výmluva. Ještě jednou se podívala na postel. Tentokrát od stolu, takže viděla to, co jí před tím bylo skryto. Dole vedle postele ležel na dece vlk. Opravdový skutečný vlk, který klidně spal a nevěnoval jí evidentně žádnou pozornost. S výkřikem upustila knihu a přitiskla se ke zdi. Vlkodlaka to probudilo a s podrážděným zavrčením otevřel oči. Když jí spatřil, lekl se přibližně stejně jako před tím ona. Vyskočil na nohy. Znovu vykřikla. Paralyzovaná hrůzou se nedokázala pohnout. Až když se vlk přiblížil o krok blíže, vystrašená k smrti, se vyřítila z pokoje a ve své ložnici se doslova zabarikádovala.

Ke dveřím přistrčila židli, aby zabránila tlapám stisknout kliku a pak se konečně zhroutila na postel. Byla vyčerpaná hrůzou. Slzy jí tekly po tváři v proudech. Třásla se po celém těla, nohy přitažené k hrudi objímala rukama a kolébala se dopředu a dozadu. Když měsíc zase o kousek povylezl, dopadlo jeho světlo na její nohu. Rozzuřeně vstala a trhnutím zatáhla závěsy. Proklatý měsíc! Zase jí začal dusit tlak působící na všechny části jejího těla. Měla pocit, jako by jí něco neskutečnou silou tisklo. Zapotácela se. Nemohla se pořádně nadechnout. Opřela se o postel a ztěžka dosedla. Tma před očima jí zatemnila výhled. Raději si lehla. S hlavou těžkou, že by jí znovu nezvedla, se propadla do neklidných snů.

 

Věděl, že to pro ní musela být rána, ale doufal, aniž by věděl proč, že to vezme klidněji. Ona to ale klidně nevzala. Všechny své domněnky o něm mu vmetla do tváře.

 

„Proč jsi mi to neřekl?!“

Stáli proti sobě a ani jeden nedokázal ovládat své emoce. I když Remus na tom byl značně lépe. Enie z očí létaly blesky. „Proč jsi mi neřekl, že jsi zrůda?!“

„Právě proto, že si to myslíš!“

„Jistě, že si to myslím. Včera jsi na mě málem zaútočil!“

„Nezaútočil.“

„Jak mi to hodláš dokázat?! Podle toho, jak jsi se ke mně blížil, jsi chtěl zaútočit.“

„Za prvé, používám lektvar. Jsem neškodný psisko. Za druhý, kdybych na tebe chtěl zaútočit, už by jsi tu nestála. Pokus o útěk by byl zbytečný,“ tohle všechno říkal sotva slyšitelným šeptem.

„Jsi zrůda!“ vykřikla najednou. „Jsi zrůda a já nechápu, jak mi to mohla teta udělat. Proč poslala zrovna tebe!“

„Protože mě zná,“ zasyčel. Poprvé v životě na někoho zasyčel.

„Ale já tě neznám! Sakra, mohl jsi mě zabít!“

„Enie, pochop to! Já ti nechtěl ublížit!“ natáhl k ní ruku.

„Nedotýkej se mě! Už se mě nikdy nedotýkej. Nechápu, jak jsem tě mohla políbit! Já husa!“

Otočila se a s prásknutím dveří odešla. Zíral na ní značně vyjeveně. To bolelo. Byla to rána pod pás. A ještě nikdy ho tahle krutá pravda tolik nebolela. Proč si kdy namlouval, že není tím, čím prostě je. On je zrůda a bránit se tomu je celkem zbytečné. Nemá cenu lhát. Ani sobě ani nikomu jinému. Možná, že kdyby jí to řekl hned na začátku…Třeba by se zachovala jinak. Ne, asi ne. Její názor na příslušníky jeho rasy se asi jen tak nezmění. Proč taky? Jeden vlkodlak na ní zaútočil a o druhém si myslí, že tomu zabránila jen útěkem…Ne, nemohlo to být jinak.

Nenávist, která naplnila celou její bytost jí pomalu užírala. Nedokázala říct, co k němu cítila před tím, ale teď to byla čirá nenávist smíchaná se strachem. Položila se na postel. Prsty se lehce dotkla svých rtů. Minulou noc se s ním líbala. A nemohla říct, že jí to bylo nepříjemné. Vlastně to bylo opravdu kouzelné. Čím déle nad tím přemýšlela, tím víc si uvědomovala, jak moc si přeje, aby jí objal. Aby jí stiskl v náručí a políbil jí. Musela myslet na jeho rty, na jeho ruce na svých zádech.

Drápy. Dlouhé ostré drápy se jí zaryly do masa pod lopatkami. Držel jí na břiše a nechtěl pustit. Výhružně na ní vrčel a bylo znát, že jí chce roztrhat na nejmenší možné kousíčky. Ucítila horký dech na svém krku. Bestie si užívala svůj triumf. Křičela, co jí síly stačili, ale věděla, že jí nikdo nepomůže. James spal zamčený ve svém pokoji. A nikdo jiný v domě nebyl. Ale i tak křičela.

S trhnutím se probrala. V ten samý okamžik se otevřely dveře. V nich stál Remus a starostlivě se na ní díval. „Děje se něco?“ zeptal se.

Od úplňku uplynul již celý týden. Navzájem se tiše tolerovali, ale snažili se se nepotkávat. Viděli se vlastně už jen při snídani, obědě nebo večeři a ani to nebylo jisté. Pokud možno se vyhýbali jakémukoliv kontaktu.

„Vypadni!“ vřískla.

Instinktivně se stáhla dál z jeho dosahu. Podíval se na ní tím zvláštním způsobem, možná i s náznakem výčitky, a zmizel. Nadechla se. Pomohlo jí to se uklidnit. To asi neměla říkat. Nezasloužil si to. Ano, byl zrůda, ale právě se staral, jestli se jí něco nestalo a ona…To neměla. Zvedla se, lehce zavrávorala, ale rovnováhu našla celkem rychle, a vyšla ze svého pokoje. Musela se podívat na Jamese a rovnou se mohla omluvit.

„Remusi,“ oslovila ho tiše. Stál k ní zády, ale okamžitě se otočil.

„Ano?“ zeptal se odměřeně.

„Promiň, neměla jsem tě tak vyhnat,“ pokračovala. Bylo jí to dost líto, ale pořád ještě v ní vítězily předchozí pocity.

„Nic se neděje,“ odpověděl a vrátil se ke své práci.

Víc si jí nevšímal. Podle hlasu poznala, že to, co řekla, mu hodně ublížilo. Ale nemohla to jen tak vzít zpět. Stále byla o pravdivosti svých slov bezpečně přesvědčená, jen se teď nad tím zamyslela s hlavou klidnou. Kdyby teď něco říkala, asi by mluvila…šetrněji. Neovládal jí již ztek a rozhořčení jako před týdnem.

 

A nakonec vše dopadlo ještě hůř než si původně myslel. Co se vlastně stalo?! Vykřikl kdesi uvnitř sebe. Nemělo to hlavu ani patu. Šla jenom probudit Jamese, který se řídil heslem, že v neděli se má spát. Ale… Všechno to dopadlo jinak.

 

„Jamesi, vstávej!“ zatřásla chlapcem. „Už je skoro půl jedenácté !“

Chlapec se na ní podíval jedním okem a pak se otočil na druhý bok a zavrtal se ještě hlouběji do pokrývky.

„Takhle by to ale nešlo!“ zasmála se.

Ale příliš upřímně ten smích asi nezněl. Nedokázala to, bezstarostně se smát. Už zase na ní začal působit ten tlak. Zvedla Jamese a postavila ho na nohy. Nenechala se zmást jeho pokusem o spadnutí, když odmítal stát na nohou. Nakonec se vzdal a odešel do koupelny. Enie se narovnala. Tlak zesílil. V očích jí plily slzy, kterým se bránila. Zhluboka se nadechla. A nedokázala vydechnout. Do těla jí vystřelila šílená bolest, která jí zabránila vypustit vzduch z plic. Před oči se jí vplížila ta samá tma jako v noci. Uši jí naplnil šílený rámus. Něco mezi hřměním blesku a křikem tisíců zpěvných ptáků. Neudržela se na nohou. Prostě nemohla. Snažila se rukou něčeho zachytit, ale v jejím dosahu nic nebylo. Podlomila se jí kolena. Padala. Snažila se rukama nějak zmírnit pád. Nešlo to. A pak, na pokraji vědomí a nevědomí, ucítila bolest na spánku. O něco se strašně praštila. Ale o co už nezjistila.

„Strejdo Remusi?“ James musel někomu říct, že tetě Enie není dobře.

„Ano, Jammie,“ Remus se na něj podíval s povytaženým obočím. „Co se stalo?“

„Tetě není dobře,“ odpověděl a ukázal ke svému pokoji.

„Jak to?“ zeptal se a jeho hlas o něco zchladl.

„Nevím. Pamatuješ, jak se tenkrát ztratila a když jsme jí našli, tak spala?“

Jednoduchý pohled dítěte všechno zkreslil. Ne, nespala. Ztratila vědomí a Remus to věděl. Jak ale vysvětlíte tříletému dítěti rozdíl mezi těmito dvěma fakty? „Ano, pamatuji,“ odpověděl a obával se dalších Jamesových slov.

„Vzbudila mě a poslala do koupelny, ale… Já nevím, jak to říct. Pojď se radši podívat.“

Remus vstal a následoval chlapce, který ho neomylně vedl k sobě do pokoje. Uvažoval, co se asi mohlo stát a byl připraven snad na vše, ale to, co spatřil mu vyrazilo dech. Enie ležela v bezvědomí na zemi. Hlavu měla vedla kamenného podstavce na květiny a když jí otočil na záda, spatřil krev.

„Enie,“ zašeptal a lehce jí zatřásl ramenem. Riskoval tak sice, že na něj bude opět křičet, ale v tom stavu, v jakém byla to nevypadalo jako aktuální nebezpečí. Bál se o ní. Opravdu se bál. Ať už řekla cokoliv, měl o ní strach. Opatrně jí zvedl do náruče. Nezareagovala. Kdyby se před tím nepřesvědčil, že je živá, věřil by v opak.

 

Pak už si jen pamatoval, že aniž by přesně věděl jak, zjistil, že stojí ve velké hale u Sv. Munga a žene se s Enie v náručí k přepážce. Žena u přepážky na něj v první moment nechápavě civěla, ale netrvalo dlouho a vzpamatovala se. Zavolala cosi na muže, který šel kolem a ten rychle přispěchal. Okamžitě pochopil, co mu Remus v rychlosti řekl a odvedl ho do jednoho z pokojů ve čtvrtém patře. Remus jen doufal, že nápis Trvalá poškození způsobená kouzli se jaksi nevztahuje na jejich případ. Zvlášť slovo trvalá mu působilo nepříjemný pocit. Položil ženu na lůžko, kde mu ukázal doktor a víc už udělat nemohl, protože ho vystrkali z pokoje. James nejistě postával za ním. Dveře se zaklaply přímo Remusovi před nosem a on nevěděl, co se vlastně děje.

„Stalo se jí to už někdy před tím?“ zeptal se najednou někdo.

„Nevím přesně. Před čtrnácti dny měla…Nejspíš halucinaci vyvolanou kouzlem a na to konto ztratila vědomí. Podle toho, co mi pak říkala, měla pocit, že jí něco tiskne. Nazvala to tlakem. Ale tohle je teprve podruhé, co vím.“

„Vy jste její…“ žena čekala, co jí odpoví.

Remus se na ní tázavě podíval.

„Potřebuji vědět váš příbuzenský vztah. Jestli vám můžeme poskytnout informace o jejím zdravotním stavu.“

Cože?! Oni mu hodlali neříct, co s ní je?! „Její manžel. Já jsem její manžel.“

„Dobrá. A jaké je vaše jméno?“

„Lupin. Remus Lupin,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.

„A vaše žena se jmenuje?“ pečlivě si vše zaznamenávala.

„Enie O´Neil. Nechala si své jméno,“ vysvětlil rychle.

Čarodějka se na něj podezřívavě podívala. Možná jí to bylo divné, možná jí bylo jasné, že není jeho ženou. „Dobrá, pane Lupine. Až budeme něco vědět, dáme vám vědět.“

„Díky.“

„Co se děje, strejdo?“ zeptal se dokonale zmatený James. Posadil se na lavici vedle Remuse.

„To kdybych věděl,“ povzdechl si muž nešťastně.

„Teta Enie není v pořádku?“

„Ne. Není, ale já nevím, jak to.“

 

Ano. Bylo to to nejhorší v jeho životě. Nakonec to nevydržel a zadržel jednu ze sestřiček, která vyšla z pokoje.

„Jak je na tom?“ vyhrkl dřív, než se mu mohla vytrhnout.

„Ta rána do hlavy jí příliš neublížila, ale o dalším je zatím zbytečné mluvit.“

S větší silou, než jakou by čekal,se mu vysmekla a zmizela za rohem na konci chodby.

Zničeně se zase posadil. Tentokrát už však netrvalo dlouho, než se někdo zase objevil. A dokonce s tím, že může jít dovnitř. Vstal, nechal Jamese dál pochrupovat a vešel do místnosti, kde byl poslední hodinu neskutečný ruch. Enie ležela na lůžku. Byla bílá jako stěna. Oči měla zavřené a až na mírné zvedání jejího hrudníku vypadala, že je mrtvá. Na spánku měla malou jizvičku, která svědčila o tom, že ještě nedávno z rány tekla krev. Vzal jí za ruku. Jako by se dotkl ducha.

„Je v komatu,“ ozval se hlas za ním.

S leknutím se otočil a spatřil staršího léčitele. Vypadal, že už má něco za sebou, ale Remusovi v tu chvíli připadali všichni jako neschopní idioti. Sám zažil chování některých doktorů, kteří mu ošetřili rány při útoku vlkodlaka. Pamatoval si jejich reakci, když se jeho rodiče rozhodli, že si syna nechají.

„Jsem léčitel Parker,“ představil se mu.

„Pamatuji si vás,“ ubezpečil ho Remus.

„Opravdu? A smím se ptát-“

„Smíte. Já jsem Remus Lupin. Má matka byla Jennifer Wilkesová. Později Lupinová,“ připomněl mu s ledovým klidem.

„Bože můj! Vy jste…“

„Ano. Ten čtyřletý chlapec, kterého jste chtěl nechat utratit. Ale to je teď docela vedlejší. Co je s Enie?“

Léčitel byl očividně překvapen, že se setkává se svým někdejším pacientem, který už mohl být dávno mrtvý- díky němu. O to těžší bylo říct mu, co je s tou ženou. „Umírá,“ řekl prostě.

Tak tohle nečekal. „Cože?“ zašeptal.

„Ta žena umírá. Má jednu z dnes již velice vzácných kouzelnických nemocí. Téměř nevyléčitelnou.“

„Co přesně si mám představit pod slovem téměř?“ zeptal se a kdesi vzadu v jeho hlavě se ozval hlásek poslední naděje.

„Je tu ještě možnost, jak jí zachránit, ale obávám se, že je nepřijatelná.“

„Pro koho? Pro okolí nebo pro ní?“

„To nevím přesně. Pro okolí určitě. Jak pro ní…“ pokrčil rameny.

Remusovi se okamžitě vybavilo jeho prokletí. Je to, jako by měla být vlkodlak. Ostatní jí budou odsuzovat. A pokud by jí to hrozilo, nevěděl, jak by se zachovala. „Jak se jí dá pomoc?“ zeptal se přes to.

„Její tělo není schopné vytvářet dostatečné množství krve. A žádné kouzlo by tu nepomohlo. Ani mudlovské transfúze. Neexistuje žádná krevní skupina, která by jí v tomto případě mohla pomoci. Pouze jediná…“ odmlčel se. Nechtěl mu říct, která. Ale nakonec sebral odvahu. „Jedině vlkodlačí krev by jí mohla zachránit.“

Další rána. Začínalo toho na něj být moc. Znamenalo to, že se musí rozhodnout, jestli jí zachrání život, s tím, že nadosmrti bude zrůdou, podle svých slov, nebo jí nechá zemřít. „Kolik má času?“ zeptal se chraptivě.

„Má čas do rána. Ale já myslím, že je to celkem jasná otázka. Nechám to ovšem na vás.“

Remus po něm střelil pohledem. Bylo mu naprosto jasné, jak to léčitel myslí. On by jí nechal zemřít. Jeho pohled na věc se nezměnil. Muž odešel a Remus zůstal s Enie sám. Nevěděl, co si má počít. Nemůže jí nechat zemřít. To prostě nejde.

„Znamenáš pro mě hrozně moc. Není jiná možnost. Ale já tě v tom nenechám, neboj,“ tušil, že ho neslyší,ale přesto jí to musel říct.

 

Konečně otevřela oči. Po dvou dnech, kdy byla v komatu. Podívala se na Remuse, který se šťastně usmíval. Ale pak mu úsměv zmizel.

„Enie, měla bys vědět, co-“

„Než budeš cokoliv říkat…“

Vyprostila svou ruku z jeho sevření a přitáhla si blíž jeho hlavu. Políbila ho. Pamatovala si snad všechno, co jí za ty dva dny říkal a věděla, že se nebude bránit. Tentokrát ne.

„Mrzí mě všechno, co jsem ti řekla. Lituji toho. Teď ještě víc, než před tím. Zachránil jsi mi život, Remusi. Díky.“

 

---