O modrém slůněti

O modrém slůněti

Když jsem byl menší, jednou v nemocnici na chodbě se z obrazu, který tam visel vyklonilo malé modré slůně, zaťukalo mi na rameno a "pojď si hrát", tak jsem se chytl rámu obrazu a hup, už jsem byl tam. Slůně bylo osamělé, malíř mu zapomněl namalovat kamarády, ale zato bylo veselé, stále se smálo, vlastně celý obraz byl veselý, maloval ho Veselý malíř... Jenže slůně vyprávělo, že ho maloval ze stesku a sobě pro radost a proč viselo tedy na chodbě v nemocnici, to se teď právě dovíme...

Malíř Veselý bydlel sám na kopci za městem, bydlel tam už dlouho, byl to starý malíř, měl už šedivý plnovous a nosil brýle. Vedle domu rostl mohutný strom, byl o moc starší než náš malíř a on pod stromem každý den sedával. Měl tu svůj stojan a stolek s šuplíkem s barvami a štětci a taky lavečku. V létě, protože to byl košatý strom, se tu náš malíř schovával před horkým sluncem, a tady náš příběh začíná.

Malíř sedí jednou pod stromem a sleduje, jak se honí na nebi mráčky a tu mu přišlo, že zahlédl na nebi mašinku, vzal tedy štětce, rozmíchal barvy a začal malovat, už ani nesledoval oblohu... Malíři mají představivost jako děti, dokážou vidět věci co jiní nevidí... stačí jim i jediný pohled a vědí, co namalují. Měl starou paletu a barvy se mu trošku pomíchaly. Malíři to ale nevadilo, maloval fialovou mašinku, obláčky dýmu, co jí vycházeli z komína a za ní šest vagónků, každý v jiné barvě. Ten první byl žlutý, druhý oranžový, třetí červený, čtvrtý zelený, pátý modrý, a poslední měl zase barvu jako mašinka... Namaloval stromy kolem trati, sluníčko jak se začalo sklánět za kopce na obzoru, oranžovou oblohu zbarvenou od toho zapadajícího sluníčka. Ale to se mu najednou vybavila vzpomínka a zastesklo se mu po cestování z mládí. Tak si namaloval jízdenku a jablíčko na svačinu, strčil si je do kapsy, a do druhého vagónku k oknu namaloval i sebe s kufrem. Jestlipak si pamatujete, jakou měl ten druhý vagónek barvu...? A ptáte se kam měl ten vláček namířeno? Jel do Afriky… přesně po tom se malíři zastesklo. Když byl mladý, hodně cestoval, procestoval skoro celý svět a to co viděl, pak maloval na plátna, papír, nebo když měl v ruce tužku, jen tak si něco nakreslil na okraj přečtených novin. Jelikož bylo pozdě a vláček se houpal, tak usnul, probudil se až ráno, polechtalo ho sluníčko na nose, aby nezaspal, nasadil si brýle a nachystal si kufr, protože užuž se blížilo náraží. Vláček zastavil ve stanici "Oáza", ještě nebylo tak horko, jak v Africe bývá, a tak raději spěchal honem někam najít ubytování. Chvíli chodil, sluníčko už začalo připalovat, to už se malíři nikam nechtělo, tak se ubytoval v hotelu “U dvou slonů”, totiž, on to byl už hotel

“U tří slonů”, těm dvěma se narodilo malé slůně, ale nikdo tu cedulku ještě nepřepsal. Byl tam chládek a podomek mu hned donesl sklenku citrónové šťávy, jej ta ho osvěžila… odnesl mu kufr do pokoje a usadil ho ve stínu na zahradě v palmovém háji. A najednou, co nevidí, přiběhlo k němu docela malé slůně. Malíř přemýšlí, co by malému slůněti dal, tu ho napadlo, sáhl do kapsy a vytáhl jablíčko, slůně se ze začátku bálo, ale ze zvědavosti a taky z té vůně, kterou neznalo, přišlo blíž. Malíř jablíčko rozlomil napůl a podal je slůněti. Hmmm pochutnávalo si slůně a přemýšlelo, co že je to za pána, že má po kapsách takové dobroty. Tak se skamarádili. Ještě často přicházel malíř do zahrady a hrával si se slůnětem, hráli na schovávanou, na honěnou a taky na spanou, že to neznáte?, to si tak lehnete s kamarádem vedle sebe a usnete. Spí se vám moc hezky, protože víte, že ten, koho máte vedle sebe, vám pomůže, když by se něco stalo a vzájemně na sebe dáváte pozor. No ale co slůně a co malíř, nemůže přeci nechat vše doma jen tak bez dohledu, musí se občas vrátit. Tedy přišel jednou malíř za slůnětem a že musí odejet domů, slůně bylo moc smutné, ale aby neplakalo, malíř namaloval obraz sebe a slůněte, jak hrají na honěnou v zahradě, a tam jej také pověsil, když se mu zasteskne, může se tam podívat a hned mu bude veseleji. Po příjezdu domů si malíř vzal štětec namíchal si barvy a na staré paletě se mu zase některé smíchaly, namaloval tedy modré slůně, jak dovádí v zahradě s palmami. Ale to, že bylo modré vůbec nevadí, protože pravý obraz kamarádů si nosíme přeci v srdci… A co ten obraz, ptáte se , nu malíř si ho sebou vzal jednou do nemocnice, když byl nemocný, aby mu tam nebylo tak smutno, nebojte se, uzdravil se a odjel se podívat za slůnětem a taky tam s ním zůstal. A ten obraz v nemocnici nechal proto, aby bylo všem, co tam jednou přijdou, veseleji.