ŠÍLENSTVÍ část 1.

PROLOG I.

KAPT 1. MĚSTO

Město Towncity jako takové vzniklo, jak byste se dočetli v místní knihovně, v polovině 18.století. Původně to bylo čistě hornické městečko, později, za časů zlatokopecké horečky sloužilo, toto jinak Bohem zapomenuté místo, jako takový startovní bod pro všechny možné výpravy dobrodruhů a zlatokopů. Jedním z takových dobrodruhů byl i prapředek pana X, kterému přálo štěstí a podařilo se mu zbohatnout. Tak se zde usadil a jeho potomci zde vydrželi až do dnešních časů. Ještě otec pana X mohl, díky dědictví po svých předcích, vést poklidný život, aniž by musel nějak výrazněji pracovat, a tak ani pan X netrpěl v mládí nouzí jako někteří jeho spolužáci, kteří museli již od svého dětství pomáhat svým rodičům při pracích na rodinných farmách, což obsahovalo i práci na polích, která byla často hlavním zdrojem, již tak velice chudých, příjmů zdejších rodin.

Rodina pana X bydlela v dřevěném srubu na okraji Towncity. Byl to veliký dvoupatrový srub s rozsáhlými pozemky za ním a s částí přilehlého lesíku. Dům jako takový však působil zchátralým dojmem a i na zbytcích kdysi krásné zahrady, která obklopovala dům, bylo patrné, že již dlouhý čas nepoznala ruku zahradníka. A tak se zbylé trsy měsíčků a skalniček topily v záplavě plevele a trní, které nemilosrdně zabíralo stále více místa. Od hlavních dveří, které směřovaly přímo na hlavní ulici vedly dlažební kostky, které kdysi tvořily cestičku vedoucí od domu jak do zahrady tak i k silnici. I na nich se podepsal zub času a tak byly místy buď polorozpadlé, nebo úplně chyběly a nahrazovala je ušlapaná hlína spolu s vyrůstajícím plevelem. Na krajích chodníčku stály z každé strany dva kůly, památka na zábradlí, které tu bývalo. Na konci cestičky, až těsně u silnice, stála stará oprýskaná poštovní schránka se zcela zarezlým zámkem, což nikomu nevadilo, protože pan X už dlouho žádné dopisy nedostával ani nepsal, a tak, když přišlo nějaké důležité úřední psaní, házely ho pošťáci škvírou v hlavních dveřích přímo do domu, aniž by se pokoušeli dozvonit na pána domu.

Pan X vycházel jen velmi zřídka. Kdybyste se zeptali místních, někteří by vám možná řekli, že je jeho dům na prodej, protože tam již zřejmě nikdo nebydlí. A ani večer, kdy se okna jiných domů rozzářila do noci, vypadal dům opuštěně. Částečně to zapříčiňovalo velmi slabé a matné osvětlení, které pan X používal, ale především těžké tmavé závěsy, které dnem i nocí halily každé, ze špinavých a zažloutlých oken. Nebylo proto divu, že se pan X stával oblíbeným námětem různých, někdy až příliš fantastických, klepů a pomluv svých sousedů.

Pan X se však o to nestaral a bylo mu to z hlouby duše jedno. Možná snad dříve, když ještě jeho mysl nebyla zakalena, by mu šeptání a chichotání za jeho zády vadilo. Dnes však neměl na takové myšlenky čas. Den jeho pomsty se blížil a on ještě musel promyslet tolik důležitých věcí...

KAPT 2. PANÍ SMITHOVÁ

Paní Smithovou znal každý. Kdybyste se zeptali usedlíků z Towncity na někoho kdo by vám mohl říct něco jak o Towncity jako takovém, nebo o někom ze zdejších usedlíků – ať už o těch, kteří zde bydleli od nepaměti, nebo o těch kteří sem dojížděli pravidelně na návštěvy svých známých – poslali by vás za paní Betty Smithovou. Ta zkrátka znala každého a každý znal jí. Ztěží byste hledali lepší osobu, která by se zhostila organizování podzimních slavností Sv. Bernarda lépe než právě ona. Proto se v těchto dnech u ní dveře div netrhly, jak sem přicházeli různí obyvatelé města, aby společně prodiskutovali, čím a jak, právě oni letos přispějí při slavnostech a při této příležitosti ochutnali vynikající bylinkový čaj, který paní Smithová vařila z bylinek, které si sama pěstovala na své zahrádce za domem a jehož přesné složení nechtěla nikomu vyzradit. “Inu každý máme své malé tajemství” říkávala “a toto je jedno malinkaté z těch mých”dodávala s úsměvem a ne jinak tomu bylo i tentokrát, když se jí na recept již po několikáté optal otec Markus – farář ze sousedního města a správce zdejší farmy v jedné osobě.

Sotvaže za otcem Markusem zaklaply dveře, pomyla paní Smithová zbytky nádobí a zasedla ke stolu v kuchyňce, aby odškrtla další jméno z položky na seznamu účastníků slavností. “Tak, zítra ještě musím zaskočit za Betty, jestli napeče ty vynikající anýzové koláčky, po kterých se v loni jen zaprášilo a kterých se tak přejedl James” pomyslela si a s úsměvem si vzpomněla jak se její malý synovec James vloni těch koláčků přejedl a jak se zaříkával, že celý rok nechce nic sladkého ani vidět. Dále byl na seznamu ještě majitel zdejšího hostince pan Barton za kterým chtěla ještě dnes zaskočit, ale když viděla, že se počasí nehodlá jen tak umoudřit, řekla si, že to počká do zítra. S ostatními lidmi byla již domluvená, ale ono se stejně jednalo o ty samé lidi rok co rok, kteří již věděli co mají dělat, takže šlo o to spíše upřesnit nějaké maličkosti. Letošní slavnost měla být zvláštní ještě tím, že se jí podařilo přemluvit slečnu Rothovou – učitelku ze zdejší školy – aby se svými žákyněmi nacvičila píseň oslavující Towncity a mělo se jednat o takové malé překvapení a zároveň dárek pro všechny zdejší obyvatele.

“Snad jsem na nic důležitého nezapomněla” pomyslela si pani Smithová. Zavřela zápisník a uklidila ho do zásuvky ve stole. Na okenní tabulku zabubnoval déšť. “No tam se dneska čerti žení” pomyslela si paní Smithová “jen aby se to počasí do příštího týdne umoudřilo, jinak se budou slavnosti konat v hostinci” Náhlý poryv větru vehnal na okenní tabulky i pár spadaných listů, až se paní Smithová lekla že jí do okna narazil nějaký pták, který si v tom hrozném počasí spletl cestu a přerušil jí myšlenky na slavnost. “Takže z dnešní odpolední procházky nebude nic, doufám, že to Mary pochopí a nebude mě přemlouvat abych zaskočila aspoň na chvilinku”. “No raději jí zavolám ať mě nečeká” pomyslela si paní Smithová.

KAPITOLA 3. MARY

Mary byla její dávná kamarádky a vzájemné návštěvy se stali každotýdenním pravidlem. Mary byla, stejně jako paní Smithová vdova a bydlela v malém domku přes náves. Její manžel přišel o život při velkém důlním neštěstí před 18 lety. Na pohřební hostině se tehdy seznámila právě s paní Smithovou a záhy obě zjistili, že mají mnoho společného a že jim vzájemná společnost dělá dobře. Stali se z nich kamarádky na život a na smrt a trávili spolu tolik času, kolik jen mohli. Obzvláště rády se, když to počasí dovolilo, scházeli na zahrádce u jedné z nich a nad šálkem kávy probírali, co se kde nového přihodilo, kdo má co nového, kdo si bude koho brát a další nejnovější klepy, nebo jen tak seděli a pozorovali okolí a vzpomínali, co se jak změnilo od dob jejich mládí. Minulou zimu, která byla podle pamětníků nejkrutější za posledních 30 let, právě když šla Mary za paní Smithovou uklouzla a zle si narazila koleno. Jak jí tehdy místní doktor, pan Jadd řekl, měla štěstí, že si tu nohu nezlomila, ale že jí to koleno bude zřejmě bolet s každou větší změnou počasí. Nepletl se. A tak Mary každý podzim a zimu, anebo ve dnech jako byl tenhle, koleno bolelo a tlačilo. Tu se rázem z upovídané Mary stávala mrzutá stará paní, která až nezdravě často začínala mluvit o své smrti a ani přítomnost její největší kamarádky na tom mnoho nezměnila. Paní Smithovou to mrzelo, a o to víc jí bylo líto, že za ní dnes nemůže zajít, aby se společně pokusily zahnat chmury.

Paní Smithová pomalu vstala od stolu. Znovu zkontrolovala oblohu, jestli mezi těžkými tmavými mraky nezahlédne náznak nějakého zlepšení. Ovšem obloha byla dokonale zamračená a tmavé mraky stále kropily zemi nekonečnými kapkami deště. Po tváři paní Smithové přeběhl lehký stín zklamání nad tím, že z vycházky opravdu nic nebude. Pomalu přešla do druhého pokoje, který sloužil jako obývací a zároveň jako pokoj, kam vodila všechny své návštěvy. Okolo stěn byly na poličkách pečlivě vyrovnané různé knihy. Jednalo se převážně o romány, ale našli bychom mezi nimi i knihy o bylinkách, různé kroniky a fotoalba. Uprostřed místnosti stál dřevěný kávový stolek s ručně zdobenou vrchní deskou. Okolo něj stála pohodlná křesla, na kterých se sice již podepisoval zub času, ale paní Smithová o jejich výměně nechtěla ani slyšet. V rohu u oken stála stará skříň. Ta se stala místem kam si paní Smithová ukládala, jak sama říkala “všechny milé věci”. Našli bychom zde různé hrnečky, krásně malované talířky, ručně vyřezávané dřevěné sošky, listy z herbářů s různými květinami a mnoho dalších drobností, které se paní Smithové tolik líbily a kterých se nechtěla zbavit.

Na malém stolku vedle této skříně stál telefon. Paní Smithová vyťukala číslo Mary. Telefon nikdo nezvedal. “To je divné, kde by mohla být? Přece by v tomhle počasí někam nešla a navíc jsme byly domluvené, že dneska přijdu?” pomyslela si a jejím tělem projela vlna obav o svou přítelkyni. “Třeba se jen zabrala do nějaké práce a telefon přeslechla, zkusím to zovu”, pomyslela si paní Smithová. Tentokrát nechala telefon vyzvánět o hodnou chvíli déle. Telefon nikdo nezvedl ani tentokrát. “Něco se muselo stát, tak se tam holt musím vypravit. Doufám, že až přijdu, bude Mary sedět v obýváku, poslouchat svůj oblíbený gramofon a bude se tvářit jakoby se nic nestalo”, pomyslela si. “No co, alespoň se projdu, a když se pořádně obléknu, snad ani tolik nezmoknu, vždyť to není zase tak daleko. Jen ať je Mary v pořádku”. Rychle si oblékla bavlněný rolák, který si sama před půlrokem upletla, nazula si nepromokavé boty a ještě přes sebe přehodila nepromokavý plášť.

Sotva udělala několik kroků od domovních dveří opřel se do jejich zad tak prudký poryv větru, že málem upadla do trsu růží, které lemovaly cestu k jejímu příbytku. “to by mi ještě tak chybělo, jestli tady upadnu a něco se mi stane, nikoho se o pomoc nedovolám” pomyslela si, když se rozhlédla po liduprázdné návsi. “Každý normální člověk teď sedí v teple doma a já se tu v tomhle hrozném počasí trmácím za Mary, která navíc zřejmě sedí úplně v pořádku doma.” V tom okamžiku málem ztratila rovnováhu, když jednou nohou šlápla do kaluže vody, která jí byla téměř po kotníky. Navíc, jak voda vystříkla, ušpinila si i druhou nohavici. Déšť ještě zesílil. Na zemi se již vytvořila celá řada kaluží a zem se proměnila na kluzké bláto.

Konečně paní Smithová spatřila typickou narůžovělou barvu omítky u domku, kde bydlela Mary. “Jako kdybych si to nemyslela, je doma” pomyslela si, když spatřila světlo, které svítilo v oknech domku a které jí v tento čas, kdy se již i díky hustému dešti a mrakům téměř zešeřilo, připadalo jako spásné světlo pobřežních majáků. Vítr jí vehnal další jemnou spršku přímo do obličeje až jí na okamžik oslepil. Otřela si obličej prokřehlou rukou. V tom se jí zdálo, jako by v zahrádce, ve které Mary pěstovala několik druhů kosatců a růží a ke které se mezitím přiblížila, zahlédla pohybující se stín, který však zmizel s další sprškou deště, nemilosrdně hnanou deštěm, přímo jí do očí. Nevěnovala tomu však žádnou větší pozornost, protože její největší starostí momentálně bylo, pokud možno, vyhýbat se aspoň těm největším kalužím, což ovšem nebylo vůbec jednoduché, jelikož náves se pomalu měnila na menší jezero.

S úlevou, že se konečně dostane do tepla a do sucha vzala za kliku. Nebylo zamčeno a tak se dveře potichu otevřely. “Musím si ty své taky trochu promazat” , pomyslela si paní Smithová, když si vzpomněla na příšerný kvílivý zvuk, který již zhruba týden vydávaly její dveře. Zavřela za sebou a vešla do malé předsíně. Na věšáku, jak očekávala, visel zelený nepromokavý plášť, který darovala Mary k jejím narozeninám před několika lety, a bez kterého Mary téměř nevycházela. Boty byly také na svém místě. Hned vedle věšáku byly dveře, které vedli do obývacího pokoje. Zpoza dveří se linula tichá melodie. Paní Smithová ihned i přes zavřené dveře poznala, že se jedná o oblíbenou píseň, kterou si Mary často pouštěla stále dokola. “Pročpak nezvedáš telefon drahoušku? Chtěla jsem ti zavolat, že dnes v tom hrozném počasí nepřijdu”, zavolala s úsměvem paní Smithová, zatímco otevřela dveře a vešla do pokoje. Pokoj byl však prázdný. V tom okamžiku se dotočila gramofonová deska až na konec a gramofon začal přeskakovat. Paní Smithová ho vypnula. “Mary, drahoušku, jsi tu ?” zvolala opět. Odpovědí jí však bylo pouze zlověstné ticho. “Přece by se Mary někam nevydala a přitom nechala odemčeno? Zvlášť v tomhle počasí!” Pomyslela si paní Smithová. Krátce nakoukla do koupelny, což byla zároveň jediná další místnost v přízemí. Ani tam Mary nebyla…Vydala se tedy zpátky přes celou místnost k dřevěnému schodišti, které vedlo do prvního patra, kde se nacházela ložnice a bývalá pracovna Marynina manžela, která nyní sloužila jako pokoj pro hosty. Povšimla si, že na stolku u okna je šálek s nedopitým čajem a talířek se sušenkami. Na stole ležela hřbetem nahoru rozečtená kniha. Ihned poznala, že je to román od Jane Cartwoodové, který sama Mary půjčila, aby si ho přečetla. Paní Smithová začínala mít o Mary vážný strach. Cítila, jak se celá vnitřně třese.

Vstoupila na první schod. Schůdek hlasitě zavrzal, až se paní Smithové rozbušilo srdce. “Proč jsem k čertu tak vystrašená? Mary se asi neudělalo dobře , tak si šla na chvíli lehnout a usnula, proto ani nezamkla.” Pomyslela si paní Smithová. Přesto jak stoupala po schůdkách výš a výš, opět se jí začaly zmocňovat obavy o její přítelkyni. Konečně zdolala i poslední schod. Ocitla se v krátké chodbě, po obou stěnách zdobené malbami dávných mistrů a zakončené malým okýnkem s výhledem na velkou část Towncity. Na konferenčním stolku pod oknem stála váza s třemi růžemi – jakoby mementem letošního léta. Po pravé straně vedly dveře do ložnice. Paní Smithová vzala plná obav za kliku. “Mary??? Mary, drahoušku, to jsem já, jsi v pořádku??? Otevřela dveře dokořán. V ložnici bylo, ostatně jak bylo Maryniným zvykem, perfektně uklizeno a ustláno. Přes postel ležel bledě modrý župan. Mary tu nebyla.

Paní Smithová vyšla z ložnice a namířila do pokoje pro hosty. V momentě, když vzala za kliku, zdálo se jí, jako by zaslechla zaklapnout vstupní dveře. Kapky deště zostra zabubnovaly na okenní sklo. “To jsem já Mary, kde se prosím tě touláš?” Zaslechla jak zavrzala židle, jak do ní někdo vrazil, poté se ozvali něčí rychlé kroky a opět bouchnutí dveří. “Mary jsi to ty?”, zvolal paní Smithová, zatímco sestupovala po schodech zpět do kuchyně. Po obličeji jí přejel závan studeného venkovního vzduchu, který sem pronikl tím, jak někdo otevřel dveře. Kuchyně byla prázdná. Tajemný host po sobě nechal pouze převrácenou židli a mokré stopy na podlaze. Paní Smithová rychle přešla ke dveřím a otevřela je, aby se podívala, kdo byl tím tajemným hostem. Ihned na ní dopadla sprška deště. Chvilku trvalo, než si její oči přivykli tmě, která se mezitím venku udělala. Rozhlédla se po zahradě. Díky tmě a dešti bylo vidět sotva na pár kroků. Nikde ani živáčka. Už, už se chtěla vrátit zpět do domu, když v tom koutkem oka zahlédla na trsu růží poblíž vchodu plápolat kus nějaké látky, které si dříve nevšimla. Vyšla tedy ven, nedbajíc větru ani deště, aby se blíže podívala co to je. Když přišla blíž, poznala, že je to kousek látky, podobné té, ze které si Mary před pár lety ušila pracovní zástěru, jenomže byla tmavší a jemnější. Šla tedy dále do zahrady, nyní již celá rozechvělá strachem, podívat se, zdali nenajde ještě něco, co by jí napovědělo, co se stalo s Mary. Další a další přívaly deště jí nemilosrdně smáčely. V tom jí uviděla…

Mary ležela zhruba pět metrů od zadního vchodu. Obličej v kaluži vody, takže nebylo pochyb o tom, že je mrtvá. Na sobě měla jen domácí halenku a kalhoty. Na bosých nohou pantofle. Paní Smithová k ní poklekla a s námahou jí otočila. Obličej její nejlepší přítelkyně byl zkřiven nesmírnou hrůzou a strachem. Paní Smithová si sedla vedle ní a plakala a plakala…..

                                                                      -Sheridan- 2005