Sama v bytě

           Všechno začalo tím, že odbyla půlnoc. Popravdě řečeno, příliš na tuto magickou hodinu nevěřím, ale přesto se mě vždycky na pár chvil zmocní podivný mrazivý pocit, pocházející snad ještě z doby mého dětství, kdy mě matka při odbíjení na kostelní věži strašila klekánicemi. Ten pocit pak však zmizí tak rychle, jak vznikl - stačí se soustředit na nějakou smysluplnou práci. Nejlépe na studium - alespoň v mém případě. Té noci však onen pocit úplně nezmizel.

            Seděla jsem ve svém pokoji pražského bytu, který jsem si tou dobou pronajímala za směšně nízký peníz. Byl to byt o dvou místnostech s malou kuchyňkou, přičemž jak vybavení, tak samotná stavba, odpovídaly ceně. Jak vypadal vedlejší pokoj, to nevím, neboť mou spolubydlící, která si jej pronajímala, jsem nikdy neviděla a dveře zůstávaly stále zamčené. Prostor, jenž jsem obývala já, se však podobal nejspíše vězení. Kombinaci špinavého šedého linolea, oprýskané vybledle žluté omítky se zeleným vzorem - kterou jsem však prakticky celou schovala za velké plakáty - a rozviklaného stolu s židlí chyběla snad jen mříž v okně. Mdlé světlo žárovky mě neustále upozorňovalo na skutečnost, že bych si měla pořídit lampičku. A právě toto zpropadené světlo pět vteřin po půl noci zamrkalo a pak zhaslo.

            Vztekle jsem se odrazila od stolu a poslepu postavila židli přibližně doprostřed místnosti. Vylezla jsem na ni a šmátrala po stropě s nadějí, že narazím na rozpálenou skleněnou kouli. Keramická objímka byla nadstandardem, se kterým jsem se svou rajsky nízkou činží samozřejmě nemohla počítat. Hledání žárovky po tmě však nebylo nejbezpečnější - člověk se tak mohl nechtíc dotknout kovové části, která byla pod napětím, a být sražen dolů elektrickým proudem. Chvíli jsem proto nehnutě čekala na místě a zírala do tmy, než se mé oči trochu rozkoukají. Venku bylo bohužel úplně zataženo a záře z pouličních lamp do mého okna přes park také nedosahovala a tma byla proto dokonalá. V duchu jsem se modlila, aby stačilo žárovku pouze dotáhnout. Jestli prasko vlákno, jsem v háji, říkala jsem si. Nemám ani baterku ani novou žárovku, dokonce ani svíčku. Jen sirky. A to ještě jen několik. A v kuchyňce se nesvítí už měsíc. V duchu jsem vztekle spílala svému lajdáctví. Jak jsem tak vyčkávala a vnímala jen svůj vlastní dech, pocítila jsem náhle znovu to podivné mrazení v zádech, které mnou poprvé prolétlo už o půlnoci. Teď však bylo mnohem intenzivnější - měla jsem pocit, jakoby někdo stál těsně přede mnou a vysmíval se mé dočasné slepotě. Automaticky jsem znovu hrábla pravou rukou po stropě, ale žárovku jsem opět minula. K čertu, pomyslela jsem si, jistě stojím úplně vedle. Nezbývalo než otevřít dveře na chodbu a využít ke kontrole své žárovky světlo ze schodiště. Bylo to sice po všech čertech špatné řešení, neboť schodišťové světlo se automaticky vypnulo za necelou půlminutu, ale neměla jsem už vážně na výběr. Budu muset jednat rychle.

          Chtěla jsem sestoupit ze židle, jenže noha, která zůstala nahoře, mi uvízla mezi mezi sedací plochou a opěradlem a celá stará a těžká dřevěná konstrukce dopadla s bouchnutím na zem. Má první myšlenka patřila sousedům pode mnou. Když bylo po desáté hodině večer příliš hlučno, stávali se neuvěřitelně nevrlými. Tak jako všichni lidé nespokojení se svým bydlením. Pak jsem si vzpomněla na svou židli a zadoufala přitom, že při pádu nepopraskala, i když to bylo - vzhledem k její hmotnosti - nepravděpodobné. Krátce na to však mé myšlenkové procesy ustaly. Zůstala jsem stát, tak jak jsem byla - podivně zkroucená, levou nohu ještě stále vpáčenou mezi prkny židle, a naslouchala jsem. Ani jsem nedýchala.

           Upoutal mě pravidelně se objevující zvuk, jehož původ mi byl naprosto neznámý. Snažila jsem se přijít na to, čemu bych jej přirovnala, ale zdálo se to marné. Chvíli to vypadalo, jakoby někde ve stěně kapala voda - snad z prasklého potrubí, hned zase, že to do zdi někdo tichounce klepe. Nakonec jsem si už ani nebyl jistá, zda to není pouhá halucinace. Ale nebyla. Pravidelnost se totiž právě změnila v nahloučené skupinky těch ťuknutí a já už si nemyslela, že je to přelud. Natahovala jsem nyní krk, abych zjistila, odkud ty šelesty vycházejí. Zdálo se, jakoby odevšad. Uvědomila jsem si najednou, že něčemu jsou přece jen podobné. Jakoby někdo šeptal písmeno "t". "T-t-t-t-t........t-t-t-t.....t-t-t-t-t-t." A stále dokola. A přitom podezřele nepravidelně. Chvěl se v tom život.

          Nechtěla jsem sám sobě ustupovat a nechala jsem proto skříň být, i když jsem se za chvíli přistihla, že ji periferním pohledem stále nevědomky sleduji. "T-t-t-t......t-t-t.......t-t-t-t-t-t-t." Ne, z šatní skříně to nevycházelo. Stejně tak bych mohla říct, že to pochází od okna, ze stěny, z umyvadla nebo ze záchodu. Ze záchodu! Otřásla jsem se při představě, co všechno se může dít v hloubce odpadní roury, připojené k mé toaletě, vedoucí až do samotných útrob města. Zase jsem se přistihla, jak mé myšlenky unikají k hororovým představám. "T-t-t-t......t-t-t-t." Nehodlala jsem se tomu dále poddávat. Pokusila jsem se tedy začíst do knihy přede mnou na stole, ale nebyla jsem toho schopná. Instinktivně jsem ze šuplíku vytáhla sirky. "T-t-t-t-t." Lezlo mi to už na mozek. "T-t-t-t-t....t...t-Táňo!"

           PRÁSK. Vlákno žárovky náhle prasko a přestože bylo tenké jako vlas, vydalo zvuk, jako kdyby se rozprsklo i se sklem okolo. Znovu tma. "Táňo! Slyšíš mě? Táňo!" zašeptal hlas. "Co, co chceš?" zeptala jsem se vystrašeně. Kdo to jen může být? Kdo zná mé jméno? Zmateně jsem popadla sirky a škrtla. Přitelmnělý pokoj se vyloupl ze tmy. Křídla skříně otevřená dokořán mě uhodila do očí okamžitě. Vyděšeně jsem ucouvla. Oheň hořícího dřívka mě začal pálit do bříšek prstů a sirku jsem proto musela upustit. Přišlápla jsem ji, horečně vytáhla druhou a znovu škrtla. "Je tu někdo?" Měla jsem už pořádný strach.

           "Táňo!.....Táňo!...." Posvítila jsem kolem dokola na stěny. Nic. Jen lesk silně povoskovaného papíru plakátů. Nakonec jsem se přiblížila k omítce nad stolem a ještě než druhá sirka se zasyčením pohasla, stačila jsem si všimnout, že tam něco nesedí. Škrtla jsem do třetice. A.... Naplnila mě nevýslovná hrůza. Velký plakát s Johnem Lennonem, který jsem měla pověšený přímo nad pracovní plochou, byl široce roztržený a pod odstávajícím cárem papíru stála na obnažené omítce obrovská tiskací písmena. "ZEMŘEŠ!" V jakési panické zkratce jsem se pokoušela nalézt nějaké logické vysvětlení, přestože bylo nadmíru jasné, že je to zbytečné a jako výsledek jsem nakonec jen, poháněna jakýmsi šíleným tušením, odtrhla ze stěny vedlejší plakát. "ZEMŘEŠ!" Druhý nápis. Naplnil mě nepopsatelný děs. "Táňo...," zašeptal hlas a mě se zazdálo, že se zasmál. Začala jsem jako smyslu zbavená pohíhat po místnosti a trhat všechno, co viselo na stěnách. Přitom jsem se neustále točila dokola, ve strachu, že mě někdo píchne kudlou do slabin nebo rovnou zastřelí pistolí. "ZEMŘEŠ!" "ZEMŘEŠ!" ZEMŘEŠ!" Stále znovu. V pekelných třech vteřinách, kdy mi dohořela třetí sirka, jsem se už třásla jako v deliriu tremens. Pro ten zničující třes jsem nebyla schopná další zapálit. Dvě jsem rozčílením zlomila. "Táňo..." Začala jsem téměř plakat. "Ne, ne, prosím, ne..," cedila jsem přerývaně přes zuby a schovávala přitom hlavu mezi ramena, neboť na šíji jsem pociťovala nejsilnější mrazení. Nic se však nestalo.

           Tak. Teď jsem tu úplně sama, napadlo mě. Náhle mě hlavou prolétla děsivá myšlenka. Co budu dělat, jestli dveře zvenku někdo zamknul? Bála jsem se to vyzkoušet. Zcela mimovolně jsem roztrhla fotku na dveřích. Znovu obrovitá tiskací písmena, tentokrát značně rozmazaná. Dotkla jsem se jich. Bylo to načisto čerstvé, černá barva mi zůstala na prstě. Bohužel to však bylo čitelné. "CHCÍPNEŠ!"

          Myslím, že jsem zaječela. Pak jsem popadla kliku a kopla do dveří.

          Naštěstí povolily. Teď už mě nic nemohlo zdržet. Pádila jsem po schodišti dolů, vyletěla jsem ze vstupních dveří do podchodu, prosvištěla jsem hlavní bránou a bez přestávky utíkala nelidskou rychlostí po ulici pryč. Co nejdál od toho domu.

         Navíc, ta černá skvrna na mém ukazováčku. Zřejmě se jí už nikdy nezbavím.