Minipovídka2

     Tam, ve víru města. Lidí jako much - každá vztekle bránící svou zdechlinu. Houfujícich se před skleněnými dveřmi jako myši před potopou. Vrrrrrrr - haf! V hale z žuly, udusané miliardami kroků do rovných ploch a ostrých hran.
     Stál jsem a civěl před sebe.
     K růžovému telefonu přilepenému na stěně s babičkou zavěšenou na jeho sluchátku. Držela se ho jako tonoucí stébla. A plakala do něj, kapesník přitisknutý pod nosem.
     Velkou hnědou tašku, tak smutně babičkovskou, mačkanou volnou paží k boku. (Babičkovské věci jsou přece tak vhodným cílem). V hale pod nemocnicí plakala do sluchátka a kousala kapesník.
     Velký babičkovský kostkovaný kapesník.
     Pro koho vzlykala? Nemohoucí, stará, shrbená a křehká, davem odkopnutá. Vrrrrr - haf!! Zabalená do zašlého kožichu - babičkám bývá zima už na podzim.
     V zakoutí u růžového telefonu, kam proud lidí nezasahoval. Někdo ze skupinky mladých, svěžích a čerstvých ještě, plných budoucnosti, stojících na druhé straně té živé řeky, se zasmál. ("jako kus masa když pleskne o zem").
     Tam, pod levnými zářivkami, hned vedle barevné reklamy se šťastnými tvářemi a novým tarifem, sedí babička. Bezvládný trup se smutně houpe na šňůře od sluchátka.

---