Z postele do hrobu

                              Z postele do hrobu

                                 -Radek  Protch

 

  Zvonek zazvonil jako vždy o půl desáté a jako vždy za dveřmi stáli dva strážníci.

  -Slečno Karapatská.

  -Vždyť já vím strážníku! Mám jít s vámi a vy mne po půl hodině propustíte.; odpověděla s klidem Karapatská.

  A jak pravila, tak se také stalo. Výslech trval půl hodiny, ale po té jí museli pustit.

  Karapatská se rovnou ze stanice vypravila na lov do města. Peněz měla nad míru, ale i tak její zevnějšek napovídal, že by ani žádné nepotřebovala. Muži se mohli jen přetrhnout, aby jí mohli koupit skleničku.

  "Černá růže"

  Taťjána vstoupila dovnitř, byl to ponurý podnik a možná i proto tak oblíbený, ale v tuto hodinu zde bylo jen několik osob ponořených hluboko do svých myšlenek.

  Než se Taťjána stačila posadit stála na stole sklenička s rudým vínem, stejně temným, jako její rty.

  Seděla sama déle než půl hodiny, což už samo o sobě bylo nezvyklé.

  -Zdravím vás, Taťjáno!

  Muž se posadil bez vyzvání a Taťjána ho se zaujetím pozorovala.

  -Odkud mne znáte?

  -Abych řekl pravdu, tak vás neznám, ale to je vedlejší, né?!; pronesl a pokynul číšníkovi, aby jim přinesl pití.

  -A co je potom hlavní?

  -Smrt.; jeho hlas byl ledový bez jakéhokoli záchvěvu.

  -Nechápu vás!; byl to pouze chabý manévr a muž na něj zareagoval nepřítomným úsměvem.

  -O jaké smrti to mluvíte?

  -O mé!; muž na sobě nedal znát jedinou stopičku emocí, pokud kdy nějaké měl.

  -S tím vám nemohu pomoci, možná že psychiatr tady za rohem.

  -Ale můžete!

  -Tak to mi teda povězte jak?!; věděla moc dobře jak, ale hrála s ním hru a nevěděla, že je o dva kroky napřed.

  -Pokud to chcete říct na rovinu, tak se mnou dnes strávíte noc, tak jako s těmi ostatními a smrt si pro mne přijde sama.

  -Ty si nějakej pošuk, nebo co?! Co to tu plácáš?!

  -Ať už plácám, co chci! Za dvě hodiny bude mý spocený tělo na tvým! Milá dámo!

  -O tom dost pochybuji!; ta hra jí začala znepokojovat i vzrušovat najednou. Kapka potu se jí pomalu svezla po spánku, spadla na ramínko rudé róby a rychle se vpila.

  Všiml si toho, ale nedal to nijak najevo.

  -Ale já to vím jistě! Za hodinku a něco odtud odejdeme, pomalu půjdeme k tobě a ty mě sama vtáhneš dovnitř!

  Nevědomky se kousla do rtu, věděla, že ho chce, víc než chce, potřebuje. Odešla by ihned, ale celé jí to děsilo do morku kostí.

  -Můžeš vypadnout! Unavuješ mě!

  -Jak si přeješ, stejně si nepomůžeš!; pomalu se zvedl a odešel na bar.

  Přikovaná k židli, zkamenělá strachem a rozpálená pomyšlením nad sexem se záhadnou osobou. Kdo to vlastně byl ani se nepředstavil. Jaký může být? Tato myšlenka jí nedala chvíli klidu. Neměla jinou možnost jak to zjistit.

  Nedalo jí to, nemohlo jí to dát. Rychle se zvedla a se sklopenou hlavou si to namířila přímo k baru.

  -Tak si to slečna přece jen rozmyslela!; pronesl směrem k vedlejší barové stoličce, jakoby se s někým bavil, kdo tam vlastně nebyl.

  -Nech těch zbytečných keců, než si to rozmyslím!; pokárala ho už se vzpřímenou hlavou a pohrdavým výrazem na tváři.

  -Pochybuju!; pronesl téměř šeptem, ale nebyl daleko od pravdy.

  Jak pravil, tak se také stalo a během dvou hodin byl v Karapatčině posteli.

  Nijak se s tím nepáral. Šaty z ní strhl, jako plakát ze zdi a ani potom se nechoval jako gentleman. Surově jí roztáh nohy.

  Zaryla mu nehty do zad, ale nevydala ani hlásku.

  Myslela nebo snad doufala, že vzplane a uhoří tou vášní, zatímco on to do ní jen bezcitně vrážel, jakoby to bylo beranidlo a ona hrad, který chce pokořit, dobít, zničit.

  Padla! Legie vojáků se vřítili hlavní branou do útrob pevnosti.

  Generál si mohl spokojeně odpočinout a protáhnout plíce prvotřídním tabákem, byl rozpálen žárem bitvy, ale jeho emoce se stále rovnaly bodu mrazu.

  Dokouřil a začal se oblékat, zatímco ona tam ležela schoulená do propocené deky.

  Poprvé se jí do očí draly slzy. Bylo jí ho líto. Musel zemřít a ona to věděla.

  Byl už oblečen a kráčel ke dveřím, za nimiž na něj čekala smrt.

  -Počkej, prosím! Ještě chvíli tu se mnou buď!

  -Nestvůro! Teď poznáš, co je to pomsta!; mluvil stále stejně bezcitně, nic nedával najevo ani strach ze smrti.

  Po tvářích jí stékaly slzy, ale nebyla už schopna ani slova. Nechápala ho, ale brzy měla.

  Seděla na posteli a tupě pozorovala dveře. Doufala, že se vrátí, ale sama si byla jistá, že ho už nejspíš sbírají po celé ulici. Ale proč a proč zrovna on.

  Ozval se zvonek.

  Rychle se rozběhla ke dveřím.

  Stáli tam dva strážníci s pusou dokořán, když spatřili Karapatčino obnažené tělo.

  -Dnes né!; celým tělem jí projel záblesk vzteku, rychle zabouchla dveře a vrátila se k posteli. K té zatracené posteli.

  Policie se už neozvala.

  Brzo, opravdu brzo poznala, co myslel.

  Ráno se probouzela a utíkala na toaletu. Teď už to věděla, byla v tom, ona, prokletá. Dítě zemře a ona to věděla.

  -Ty hajzle! Svině....Ty...!!!;  křičela a její hlas se rozléhal po okolních ulicích, silou požárních sirén.

  K domu se sbíhali lidé, jeden po druhém. Taťjána stála ve dveřích. Na tvářích ještě nezaschlé slzy a v očích novou nenávist.

  Trhala ze sebe šaty. Cáry létaly na metry daleko, všemi směry.

  Nakonec bořila prsty hluboko pod kůži. Se zavřenýma očima pomalu porcovala vlastní břicho. Než nakonec dopadla na schody po kterých stékaly pramínky její temné krve.

  Nikdo jí nepomohl.

  Stáli tam, dívali se, ale nepomohli.

  Stáli tam, sledovali jak krev proudí ven z jejího těla, ale nepomohli jí.

  Stáli tam, sledovali kaluž krve na chodníku před domem,a namísto toho, aby jí pomohli, otočili se a šli na oběd.

 

 

---