Tulačka po hvězdách

 

     Dívka se jmenovala Jaška. Seděla na kamenné zdi starého rozbořeného hradu a pozorovala umírající  slunce.  Celý obzor se topil v jeho krvi.

     Bylo to už dávno, co se vydala na cestu, ale kdy přesně, to nevěděla.Nejspíš už v okamžiku, kdy poprvé začala chodit, když vyšla poprvé ze dveří jejich domu a ucítila na bosých nohou lechtání trávy, když se rozhodla, že chce chodit světem.

     „Chce být tulačkou,“ říkali o ní s úsměvem. A všichni se smáli. Ach, jak se smáli. A ona se smála s nimi a cítila že zrazuje vše v co věří.

    „To nejde,“ říkali, když konečně pochopili, že chce opravdu chodit světem a vidět jiná, nová místa.

    „Proč?Proč to nejde?“ ptala se jich.

    „Protože tvé místo je tady, ve vesnici. Tady budeš šťastná.“ A ona věděla, že lžou. Že jen když bude chodit světem, bude šťastná. A věděla taky, že oni to nikdy nepochopí, protože oni své sny zabili a teď chtějí zabít i ty její. Chtějí, aby i ona žila v tomhle jejich falešném štěstí, v klidu a míru, ale ona věděla, že když zabije své sny, jednou si na ně vzpomene a uvidí, co způsobila. Uvidí, co mohla mít a co má. Uvidí jejich hnijící, rozkládající se těla a neunese vinu za jejich smrt a nakonec i ona sama zatouží po smrti. Smrti, která by ji vyvedla z vědomí, že zítřek, bude stejný jako dnešek a jako včerejšek, smrti, která by ji zbavila jejích jistot a onoho strašlivého klidu svátečních odpolední.

    A proto byla teď zde, daleko od domova a seděla na rozbořené zdi. A dělala ještě něco, za co se jí smáli.Mluvila se zvířaty, stromy a hvězdami tak, jako to dělá každé dítě a připadalo jí to samozřejmé. A dospělí na ni zase koukali tím shovívavým pohledem a v jejích očích se leskla břečka jejich smíchu. Nakonec s tím skončila. Zavřela za tím dveře jako oni a zůstalo jen ticho. Když se pak ale vydala na své putování světem, ty dveře se pomalu zase otevřely. Nejdřív zaslechla jen hlasy, pak ji začaly květiny a stromy zdravit a nakonec jí začaly vyprávět příběhy. Krásné příběhy.

    A i proto teď seděla na té rozbořené zdi připravena poslouchat další příběh. Počkala, než slunce zmizí úplně a než si paní Noc zaplete do vlasů prskavky hvězd. Pak je všechny pozdravila a ony pozdravily ji.

    „Pojď k nám, chceme ti něco ukázat,“řekla nejjasnější z nich, která mluvila nejčastěji.

    „Ale jak? Jak můžu jít za vámi na nebe?“ zeptala se, protože  k sobě jí hvězdy ještě nikdy nezvaly.

    „Zavři oči,“ řekla stará moudrá hvězda.

    „ A co teď,“ zeptala se dívka, když to udělala.

    „Teď pojď.“

    A ona šla. I když se nepohnula, šla. Její myšlenky šly. Vyšla na nebe mezi hvězdy a ony ji zavedly na jednu z planet. „Jdi a dívej se,“ řekly „a pak nám povíš co jsi viděla.“

   

    Jaška se najednou ocitla na ulici mezi polorozpadlými domy a kolem ní chodily spousty lidí. Ty lidé ji děsili! V jejich očích četla tolik zoufalství, bolesti a hrůzy, kolik si ani nedokázala představit. Procházeli kolem ní sem a tam v otrhaných šatech, většinou bosi. Oni si určitě nikdy nesplnili své sny, napadlo ji. Oni určitě ani nemohou snít v téhle hrůze.

    Vyděšeně zamířila k místu, odkud většina z nich odcházela a to co spatřila, jí vyrazilo dech. Domy se tam sesypaly jako listí na podzim a zůstaly z nich jen hromady suti. A jeden velký hromadný hrob. Na každém kroku viděla raněné a plačící lidi, zoufale hledající ty, co jsou snad ještě naživu. Nasládlý pach krve se mísil s všudypřítomným prachem, zápachem mrtvých těl a lidských exkrementů a Jašce se začal obracet žaludek. Chtěla utéct. Pryč od mrtvých těl, pryč od nářku a bolesti, pryč od toho smradu, ale nemohla. Jenom tam stála a slzy jí dělaly cestičky na zaprášené tváři. Pak začala zvracet.

    „Paní,“ozval se za ní jemný hlas malého chlapce. „Moje maminka,“ ukázal na ženu ležící kus od ní. Kdysi krásnou tvář měla zkřivenou bolestí, po nahé hrudi jí ztékala krev a kroužila jí kolem prsou.

    Jaška pomalu vstala, pohladila chlapce po světlých vlasech a přikročila k ženě. To co spatřila jí ale znovu pohnulo žaludkem. Její bok, který předtím neviděla, byl po celé délce rozpárán. V prachu vedle ní ležely její játra a kus střev a krev se tam mísila se žlutou barvou žluče.Jašce bylo jasné, že jí už nemůže pomoct.

    Zvedla oči k chlapci, pohlédla do jeho velkých modrých očích a když se jejich pohledy střetnuly, po tváři se mu rozkutálely obrovské slzy. Dívka dlouho jeho pohled nevydržela. Sklopila zrak, právě aby viděla, jak žena naposledy vydechla. Její poslední nádech nebyl o nic hlasitější než ten předchozí a pak odešla, vytratila se. Z jejích úst už čišel chlad, když jí její syn políbil.

    „Sbohem maminko,“ vyšeptl. „Sbohem.“

    Pohladil ji po tváři, zatlačil oči, zvednul se a odešel.

    Jašku dojalo jeho chování, jeho klid a jeho pochopení, ale i když se zdálo, že to nese statečně, věděla, že hluboko v něm cosi zemřelo společně s jeho matkou. A on obě tyto smrti těžce ponese.

    Když vstala a pohlédla na ulici, kterou chlapec odešel, už ho neviděla. Kdesi za ní se ozval výbuch a rachot padajícího domu. Jakýsi muž odkudsi vykřikl a začal plakat.

 

    „Tak co jsi viděla,“ zeptala se hvězda.

    „Peklo.“

    Hvězda přikývla. Jašku napadlo,že ona už určitě takových pekel viděla spoustu ve své nesmrtelnosti, ale neřekla nic. Nezeptala se na její názor.

    Hvězda dlouho mlčela a bylo slyšet jen štěbetání ostatních hvězd, než začala vyprávět. „To je válka ve své nejkrutější podobě.Válka vedená ve jménu míru.“

    „Míru?“ tam co byla, bylo vše - jen ne mír.

    „Muž, který ji vede, chce v této zemi nastolit mír.“

    „Kdo je ten muž?“

    „Cizinec. Doufá, že když porazí jejího zlého krále, bude mír.“

    „Chce válkou dojít k míru?“ zeptala se pochybovačně dívka a váhavě se rozhlédla po ostatních hvězdách. Ty však mlčely.

    „Ano,“ řekla velká hvězda.

    „A dojde k němu?“

    Jaška si byla jistá, že hvězda odpověď zná, i když dlouho mlčela.

    „Válka vede jenom k válce.“ Hvězda mluvila tak trpce, bolestně a smutně, že si až dívka myslela, že i ona sama někdy válkou prošla.Neměla ale dost odvahy se jí na to zeptat.

    „Jdi a koukej se,“ řekla hvězda na konec a ukázala jí cestu na další planetu. Jaška chvíli váhala, protože už nechtěla znova vidět lidi umírat, trpět a plakat. Ale pak šla.

 

    Země, kterou našla však válka nesužovala. Zato se zdálo, že je tu vše znásilněno chudobou. Lidé bydleli v polorozpadlých domech bez oken, chodili v otrhaném oblečení, ve kterém většině z nich byla zima a bosé nohy jim čvachtaly v rozbředlém sněhu a haldě odpadků.

    A přeci našla mezi zmučenými tvářemi kousek radosti. V blátě kus od ní poskakovala malá holčička a oči jí zářily nadšením pokaždé, když bláto přistálo někomu na nohou. Lidé, co ji míjeli, většinou prskali zlostí nad jejím počínáním, ale ona nepřestala. Bavilo ji to. Bavilo ji to, jak jen malé dítě může bavit dělat něco, co nesmí. Se zářivým úsměvem stále znovu a znovu bořila své nohy do ledové vody a baculaté ručičky zatleskaly pokaždé, když někoho zasáhla.

    Jaška ji dlouho pozorovala. Líbila se jí její volnost a svoboda. Ona se nestarala o to, že žena, které zrovna potřísnila dlouhý černý šat, bude muset celý večer oblečení drhnout, nestarala se o to, že dostane od maminky vyhubováno, až ji najde. Nestarala se o nic, krom své radosti.

    Jaška už neváhala. Několika kroky došla k dívence, mlčky jí setřela bláto z tváře a pak se k ní přidala.

    Nevšímaly si naštvaných tváří kolem, ani hlasů nadávajících jim do bláznů. Všímali si jen své radosti.

 

    „Tak co jsi viděla,“ zeptala se velká hvězda, když před ní dívka předstoupila.

    „Chudobu a radost,“ usmála se. Oblečení, tvář i ruce měla pocákané zasychajícím blátem a  teď se ho marně pokoušela ze sebe seškrábat.

    „Takhle to vypadalo i na té první planetě, než vypukla válka.“

    „To proto je ta válka?“ zeptala se trochu zdráhavě Jaška. „Ten cizinec jim chtěl pomoct z jejich chudoby.“

    „Není to jen chudoba, ale i spousta nemocí –“ hvězda se zase na moment odmlčela a smutně pohlédla na planetu sužovanou válkou „a co chvíli spadne nějakej dům, někdo umře… a to všechno dělá lidi nešťastnými. Proto je ta válka. Tomu muži jich bylo líto, chtěl jim pomoct.“

    „Ale válka jim nepomůže. Jen udělá všechno horší.“

    Hvězda přikývla. V jejích tvářích se zase zaleskly vzpomínky a Jaška měla pocit, že už před ní nesedí hvězda, ale babička. Stará krásná paní s vrásčitou tváří. V jejích očích se třpytí vzpomínky a láska a v jejím srdci plápolá radost. Tak hvězda vypadala. Jako babička mluvící s vnučkou.

    „Víš, kdyby se všichni uměli radovat jako ty a to malé děvčátko, válka by pro ně byla snesitelnější. Ale oni to neumí.“ Hvězda se zhluboka nadechla a pak s povzdechem pokračovala.

„Jo - kdysi to taky uměli, když byli malí. Ale zapomněli to.“

    „Proč? Proč to zapomněli?“

    „Lidé rádi zapomínají na to, co mají. Na své sny, umění naslouchat – i na svou radost. Příde jim to dětinské. Radši budou ve vší vážnosti ničit svou duši, než by přiznali,že děti mají pravdu. Že jenom děti umí skutečně žít.“

    Jaška si znova vzpomněla na shovívavé úsměvy a rádoby chápavé pokývání hlavou, které vídala jako malá a zase byla ráda, že jim nepodlehla, že se vydala na cestu a že na ní našla vše, co kdysi ztratila.

   „Teď jdi,“ přerušila jí myšlenky hvězda, „a podívej se i na poslední planetu.“

 

    Dívka stála v údolí mezi dvěma kopci. Slunce nádherně hřálo, vzduch byl prosycen vůní květin a od lesa sem zazníval zpěv ptáků. Jaška se pomalu rozešla k vysokým břízám před sebou, odkud bylo slyšet šumění řeky. Ale sotva se jí na bosých kotnících usadily kapky rosy, začala se zem podivně chvět. Nejprve jen trochu, ale pak stále silněji a silněji, jako by se k ní přes kopce valila hrozivá bouře. Z kopců se ozvaly výkřiky a řinčení a přímo k ní se rozběhly desítky mužů. Křičících a divoce máchajících jakýmisi zbraněmi. Běžely do údolí přímo proti sobě a vypadaly přitom jako démoni, jako černé mraky uzavírající oblohu, pohlcující slunce a vraždící den. Pak se střetnuly.

   Ozvalo se děsivé kovové cinkání, výkřiky bolesti. Na ušlapanou trávu vystříkla krev. Jeden z mužů vedle ní padl k zemi. Místo nohy nevzhlednej pahejl.

   Ale Jaška necítila strach, zděšení ani zlobu. Naopak. Byla potěšena z jeho bolesti. Dívala se na něj, na jeho lesklou zbroj a zoufalý výraz a kdesi hluboko v sobě cítila jakousi primitivní instinktivní radost. Radost, která ji děsila.

   Jako ve snu se prodrala zástupem těl a usedla do trávy. A když se pak zem znova roztřásla a na bitevní pole se vrhli jezdci na koních, pochopila příčinu své radosti. Bojovala tu celá armáda dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků z hrstkou prostých lidí ozbrojených jen dřevěnými kopí a noži a nezměrnou silou svých ideí. Jaška věřila v jejich vítězství.

   Zem nasákla krví, mužů ubylo. Tradiční boj každého života, dobra a zla, snů a víry v jejich nesmyslnost se blížil ke konci. Mezi mraky proklouzlo slunce.

 

 

   „A co jsi viděla teď,“ zeptala se hvězda.

   „Bitvu,“ odpověděla zamyšleně, „ zvláštní bitvu.“

   Hvězda se usmála. Věděla moc dobře, co se dívce honí hlavou. „Byla to bitva mezi dobrem a zlem.“

   Dívka přikývla.

   „Tady nebylo třeba cizích aby vyhlašovali válku. Tihle lidé se rozhodli bojovat sami.“

   „A vyhráli?“přerušila ji nedočkavě Jaška. Ale hvězda dělala, že ji neslyší.

   „ Ti lidé žili dlouho pod útlakem zla, ale našli odvahu se mu vzepřít.“

   „A vyhráli?“ Tentokrát dívka nic neřekla. Otázka jako by se sama zhmotnila v prostoru mezi nimi a netrpělivě čekala na zodpovězení.

   Hvězda se ani nepohnula. Dlouho seděla mlčky s očima upřenýma kamsi do dálky. Pak se na dívku otočila a usmála se.

   „ Bitvu prohráli, ale válku vyhráli.“

   I Jaška se usmála.

   Dlouho bylo ticho, než dívka znova promluvila. „A co válka na prví planetě, jak ta dopadla?“

   Oči hvězdy posmutněly.

   „Trvala mnoho let. A ani pak nepřišel mír. Vždycky byl někdo nespokojenej. Vždycky někdo umíral.“

   Jaška přikývla.

   „ Teď se vrať,“ řekla nakonec hvězda, „ A nauč lidi co ses naučila tady. Nauč je, že když budou bojovat za své, jen své sny – dojdou k vítězství. Pokud ty sny budou dobré.“

   Dívka poděkovala a rozloučila se.

 

   Když pomalu otevřela oči, hvězdy se na ni usmívaly ze své výšky. „Děkuji,“ zašeptala. Seskočila ze zdi a vydala se pěšinou mezi vřesy a borůvčím na jih – k moři, a pak snad i za něj, do jiných zemí a na jiná místa.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---