Planeta Iremae 3 - 17. kapitola

Tak po dlouhé době zase přihodím nějakou tu kapitolku, když už nějaké ten čtenář projevil zájem :-)

17. Hostinec U Jorvela

  Richard vstal časně ráno přesně podle nastaveného budíku tikajícího s extrémní přesností v jeho příručním počítači. Protáhl se a pak se vydal budit ostatní, kteří to nesli se značnou nelibostí. Ze sna vytržený, na přepadení dobře trénovaný mág Zandil, po něm dokonce vrhnul obranné omračující kouzlo. Naštěstí si v čas uvědomil, že se nejedná o nepřítele, takže nikdo nepřišel k újmě. I tak mu to na ranní náladě zrovna nepřidalo, zvláště když zjistil, že kouzlo nemělo na Richarda valného účinku. Zatímco se ostatní probírali trochou svařeného vína, připravoval už Richard koně na cestu.
„Ranní ptáče, co?“ prohodila Janis, když se k nim přidal na snídani a zívla.
"Tak nějak", odvětil Richard, "když jste říkali, že vyrazíme s rozbřeskem, myslel jsem, že to míníte vážně", pokrčil rameny.
"Vyrazit už bychom ale měli," prohodil Zandil a dopil zbytek vína.

  Zandil jel jako první a kontroloval pomocí magie cestu. Richard jel vzadu, ale jak cesta bez problému pokračovala, navedl svého koně k Janis a vyptával se ji na různé informace. Zprvu mu odpovídala úsečně, ale když zjistila, že je vděčným posluchačem, tak se víc rozhovořila. Když dorazili k hostinci, byli již dost unavení, a proto se rozhodli, že průsmyk překročí až ráno. Padala již mlha a hospoda pro pocestné v malé vísce, lákala svým světlem k odpočinku. Janis ráda přenechala péči o koně Jontimu s Richardem a společně se Zandilem vstoupila do výčepny. Kromě několika pocestných, dobrodruhů a vojáků, zde byla ještě skupina hraničářů a dva potulní elfové v tmavých hábitech. Sedli si k jednomu z volných stolů a Janis poslala Zandila, aby se pokusil objednat u hostinského nějaké teplé jídlo. Když Zandil čekal, než se hostinský vrátí od hostů s práznými korbely od piva, uvědomil si, že je mu na něm něco povědomého.

  “Jorveli, jsi to ty? Starý brachu! Pamatuješ si mě?”, zeptal se radostně hostinského.
“To že znáš moje jméno nic neznamená. Zná ho každý, kdo si ho přečte na vývěsním štítu mé hospody”, odvětil nevrle Jorvel, ale přesto si hosta pozorně prohlédl.
“Zandil! To by mě ani ve snu... Chlape, kam jsi zmizel! To už je let!”, rozesmál se.
“Jsem si málem myslel, že jsi na mě zapomněl!”, řekl Zandil s předstíranou křivdou ve tváři.
“Naposledy si tě pamatuji jako mladého usmrkance, ale vypadáš pořád stejně! A co pořád děláš a kde se tu bereš?”, zavalil hostinský mága otázkami.
“Ty taky nejsi zrovna za humny,” odvětil Zandil, “domů je to pěkná štreka”.
“No, můj domov je teď tady, už hezkých pár let...” Mezitím si Richard s Jontym přisedli k Janis a sledovali rozhovor.
“No jo, domov, to byly časy. A kam si vlastně tehdy tak nakvap zmizel?”
“Dal jsem se na kouzelničení, vždyť víš,” mávl rukou Zandil, “to ti změní život ze dne na den. Divil by ses…”, kysele se pousmál.
Janis po něm hodila překvapený pohled.
“Uchytil jsem se až v Tehrútu u královské rodiny.”
Zarazil se a chvíli na to již litoval, že tak lehkomyslně prozradil svoje současné zaměstnání. Richard si všiml, že několik dobrodruhů zbystřilo pozornost, ale hned již zase předstírali, že je jim celý svět ukradený.
“Donesl bys nám už to jídlo? Máme po cestě hlad. Snad máš ještě něco teplého i v tuhle pozdní hodinu,” snažil se odvést pozornost ukazuje hostinskému mince. „Jistě, hned to bude. Máte štěstí, měl bych pro vás jednu výtečnou specialitu,“ odcházel hostinský s mlasknutím.

  Chvíli na to se začali co nejnápadněji po skupinkách vytrácet jisté skupinky hostů. To už ale přicházel hostinský s pokrmem a Richard tomu nevěnoval dále pozornost a doufal, že to nic neznamená. Hladově se pustil do jídla. Po jídle se již většina začala vytrácet buď do svých pokojů, nebo jiných budov ve vesnici. Zandil zamluvil dva pokoje a Richard šel zkontrolovat do stájí koně a když se ujistil, že je o vše dobře postaráno šel také na kutě. Sotva se uložil a začínal usínat, spustil se mu přes implantát poplašný detektor. Okamžitě tasil a snažil se určit odkud přichází nebezpečí.
"Slyšíte to?" zašeptala Janis.
Richard se s mečem vydal ke dveřím na chodbu a snažil se dělat co nejmenší hluk. Postavil se tak, aby mohl útočníka zasáhnout do zas, pokud by ten vtrhl do místnosti. Ostatní zatím připravovali magický štít a další záležitosti, které by jinak byly pro Richarda zajímavým studijním materiálem, kdyby se nemusel soustředit na útočníka. Dveře se začali pomalu otvírat a ozvalo se také nesmělé zaklepání.

  Richard otevřel prudce dveře a vtáhl hobita dovnitř.
„Cože? Co ty tu chceš?“, zeptal se jej, když jej oslnili prudkým magickým světlem.
„Jste v nebezpečí. Chce vás přepadnout skupina banditů“, vyhrkl ze sebe hobit a snažil se Richardovi vytrhnout.
„A to jsi nám přišel jen tak říci?“, zeptal se Zandil.
„Najali mého přítele a mě, abychom jim vozili jídlo. Je na vás vypsána velká odměna a po vaší stopě se vydalo mnoho dobrodruhů. Poslali mě sem napřed, abych ukradl koně, abyste neměli šanci uniknout. A víte… Chtěl jsem Vám oplatit, že jste v tom zatraceném městě byl jediný, kdo se ke mně zachoval fér a nejednal se mnou jako s odpadem… Asi to zní divně, ale…“
„Na to teď není čas. Ať už říkáš pravdu nebo je to past, musíme se připravit…“, přerušil jej Zandil. V rychlosti sbalili všechny a seběhli ke koním. Všude se zdálo prozatím bezpečno. Sotva však osedlali koně, zaslechli od cesty blížící se skupinku jezdců. Ve tmě je sice bylo obtížné rozeznat, ale bylo jich aspoň dvacet. Zandil magicky zamaskoval hluk kopyt a vyvedli koně zadem k lesu.

  Cesta lesem probíhala překvapivě dobře. Zatímco Richard si nasadil dalekohled a přepnul jej do režimu nočního vidění, Zandil rozpoznával cestu pomocí magie a Janis viděla v noci velmi dobře, takže magii ani používat nemusela. Richard z knih věděl, že se jedná o schopnost elfů, kterou dědí i někteří půlelfové. Asi po hodině jízdy nebylo stále slyšet žádné pronásledovatele. Blížili se k malé roklině a Zandil dal pokyn k sesednutí.
„Dál bychom museli jet průsmykem. Pokud nás bude chtít někdo přepadnout, tak bude čekat určitě tam“, řekl zamyšleně Zandil.
„V průsmyku jsou rozhodně také. Vezli jsme jim jídlo sebou. Naše skupina se nechtěla přidat k ostatním, ale chtěla vás přepadnout už dneska, ale vyjeli jste tak časně, že jsme ještě nebyli připravení na boj když jste projížděli kolem,“ řekl hobit, když sesedl s Richardem z koně.
„Utáboříme se tady, snad nás tu do rána nenajdou. Navíc si tu můžeme nepozorovaně zapálit i oheň,“ pokrčil rameny Zandil, „pokud s nimi budeme muset bojovat, raději bych se na to aspoň trochu vyspal.“

---