Další modlitba kláře

Kláro, jsi tu zase, viď? I když budu moc chtít, ještě tě neuslyším. Tak řekni jen prosím svoje tiché ANO…

ANO.

A nemohla bys třeba jen lehce pohnout touhle růží ve váze?

Ne, Honzí. Ještě ne…

To nevadí, já stejně vím, že tu jsi.

Tak vidíš, nemusíš se ani ptát. Jsem tady pořád.

Hele, Kláro…

Hm? Pokračuj, já tě poslouchám…

Posloucháš? Dobře. Proč lidi lžou?

Protože je nikdo nenaučil vážit si pravdy. Ta pro ně nic neznamená a proto na ní házejí bláto.

Kdyby lid nelhali, bylo by mi líp. U každého bych věděl co si o mě myslí, kdy mi lže a hlavně proč.

Není lepší to někdy nevědět? Mě ta snůška pravd někdy unavuje…

 A nemysli si, Kláro, že je lepší pravdu nevědět. Třeba někdy unavuje, ale pocit z ní mi dává sílu.

Aha. Tohle si budu pamatovat.

Omlouvám se, že jsem s tebou tak dlouho nemluvil. To město, lidé…ve mně dusí básníka.

Necháváš se ovlivňovat?

Můj nový život mě ovlivňuje, měním se, víš? Praha je barevná. Někdy až moc. Přes ty všechny barvy nevidím skutečnou hodnotu věcí. Není všechno zlato co se třpytí. A ty stovky věží bortí moje priority, moje názory…

Jsi jenom člověk. Stále dospíváš a poznáváš nové věci. Poznej svět, prohlédni si ho. Steně se nakonec vrátíš k tomu svému.

 Stejně se ale nakonec vrátím k tomu svému, Kláro…

Já vím. Ale buď tam, prosím, se mnou, ano? Občas mám pocit, že se tam nemám o koho opřít.

Vždycky se najde nějaká zeď, Honzo, která se nezboří. Musí. Svět je plný takových zdí. Ale ani zdaleka to nemusí být ty největší a nejpevnější na pohled. Musíš se na ně dívat trochu jinýma očima. Pak poznáš ty pravé…

Už se cítím lépe. Škoda, že ne každý má svého vlastního anděla.

Má, Honzo. Oni o něm ale neví.

Svět by pak možná vypadal jinak.

Ale no tak, dej světu ještě jednu šanci.

Zítra se tam vracím, Kláro. Do města lesklých dlažebních kostek na nábřeží, mostů, věží a lidí, kteří spěchají i ve spánku. A tebe si vezmu s sebou. Vrátím se tam s tebou. Děkuju, Kláro. Brzo na shledanou…

Třeba to bude dřív, než si myslíš. Do té doby mě budeš mít za svými zády...