Hlas

Ten hlas… bojím se ho. Ozývá se v mé mysli každou chvíli.  Nechci ho poslouchat, nechci ho slyšet. Ať jde pryč. Trápí mě. Mučí mě. Souží mě. Prochází mým mozkem, cítím ho. Hlas. Je tichý a zároveň tak neskutečně dunivý. Vím, že tam je. Brzy zas promluví, opět mi něco přikáže. Ale já nechci, nechci dělat to, co on chce! Nechci ho slyšet, nechci ho brát na vědomí, nechci ho poslouchat. Ale nejde to… je to jak droga. Když se ozve, musím ho poslechnout. Musím mu vyjít vstříc, i když nechci.

   Opět je zde. Blíží se k mému nitru, ze začátku je tichý, něžný. Nařizuje mi další příkaz, ale snažím se vzdorovat. Chci odolat a nepodlehnout mu, chci to vydržet. Začíná být hlasitější, dunivější. Začíná být zlý. Ale já nechci! Proč, proč ho slyším? Proč mě tak mučí? Má ruka se dotýká nože, prstama jezdí po jeho hranách. Sleduji své pohyby a nemohu s tím nic dělat. Mé tělo poslouchá ten ďábelský hlas… Beru nůž a jemně s ním přejíždím po krku. Na tváři cítím žalostné slzy. Chci to zastavit, ale neporazím ho. Jsem moc slabá. Vzdávám se. Ďábelský hlas pohlcuje mé poslední pokusy nevzdat to.