Propast

Stojím nad propastí. Z jejího temného nitra na mě promlouvá starodávný jazyk. Pohlédnu do ní, ale nevidím nic než jen nicotu. Láká mě skočit. Ale jestliže to má být můj poslední skok, ať je to skok do kterého dám vše. Zrychluje se mi dech. Srdce bije, jako kdyby mělo každou chvíli explodovat uvnitř mého hrudního koše. Odstoupím od propasti. Udělám tři rychlé kroky a letím. Letím přímo do jejího nitra. Vítr mi vehnal do očí slzy. Nemohu se dívat. Větvičky vyrůstající ze stěn propasti mi ničí tělo. Zarývají se hluboko, až do morku kostí. Jsem celý od krve. Na mém těle nenajdeš kousek čistého neposkvrněného místa. Jak krásný je to pocit. Vítr je svoboda a krev je vykoupením. Padám už dlouho, nevím kdy dopadnu. Samým vzrušením už nemůžu ani dýchat. Plíce se mi rozpínají i smršťují v jediném okamžiku. Na chvíli jsem pocítil strach z konce téhle cesty. Nebojím se smrti. Bojím se toho, že tohle všechno skončí. Kolem mne se začalo rozprostírat temné hučení. Blíží se to… Už je to skoro tady. Během několika pikosekund můj mozek pokryl zem. A z mého těla zbyly jen roztrhané cáry. Stálo to za to.

            Cítil jsem bezpečí. Znal jsem svůj konec. Propast je upřímná, nic mi nenalhávala. Věděl jsem, že jiný konec neexistuje. Ale když jsem se propadl do Tebe, nepřipouštěl jsem si, že bych mohl dopadnout.