Vlak do Torenu

                                    Vlak do Torenu

                              I.kapitola   Podzemí Riky

  Boty se zabořily do nevábně vonícího bahna. Zůstávali suché a čisté, jako by je zrovna Toran koupil. Sucho mu zaručovalo slabé silové pole, které se vznášelo, né víc jak milimetr, nad povrchem bot.

  Zápachu tlejících rostlin a hub se vyhnout nemohl.

  Balancoval bahnem, stejně jako jeho žaludek.

  Jeho malá baterka připevněná na novém modelu vojenské vesty, se zdrojem malé nanofúzní baterie, bloudila po stěnách bývalé stoky.

  V životě nebyl na horším místě, než je toto.

  Kanalizace už byly roky mimo provoz, což znamenalo, že až do teď vůbec netušil, že se ještě něco podobného na Toru nachází.

  Nedokázal si představit, že tu rostou vůbec nějaké rostliny. Celé roky sem nezabloudil ani paprsek světla a přitom se to tu přímo hemžilo rostlinstvem a snad i faunou, kterou se mu ještě nepodařilo zpozorovat.

  Jak se světlo baterky dotklo stěny, začla se stěna svíjet, jako klubko hadů, i když se jinak stěny zdáli být nehybné.

  Pokračoval dál a nakonec si přestal všímat si pohybujících se stěn při styku se zdrojem světla.

  Musel se dostat na Rické nádraží, ale pokud má člověk v patách desítky torských zrádců, pak je tato cesta téměř nemožná, a proto se musel rozhodnout pro toto radikální řešení, čehož ovšem záhy litoval.

  Raději by padl v boji, než se potácet zatuchlou stokou.

  Pod nohami se mu kroutily stovky druhů rostlinek a hub. Jediné co mu to připomínalo bylo záhrobí. Odporný pach tlení a nic než černé a šedé barvy. Stvoly černých rostlin se mu pletly pod nohy a občas se mu zdálo, že ho tahají dolů.

  Minul několik odboček, ale stále se držel hlavního koryta.

  Od stropu odkapávala temná tekutina, neznámého původu. Nechtěl po sobě nechat něco podobného, ale nakonec musel přemoct úzkost, strach i odpor. Pokračoval v cestě a na ramena mu kapala temná tekutina, stejně tak i na hlavu, po vlasech mu stékala do obličeje a na záda.

  Nevšímal si toho a pokračoval, zbavit se zapáchající tekutiny mohl kdykoli potom, až se dostane za zónu nevábné sprchy. Věnoval pozornost pouze svému zraku a čichu, a tak neslyšel ono hemžení nad jeho hlavou.

  Neměl ani tušení, co mu právě přistálo ve vlasech. Ale věděl, že tekuté to není.

  Pomalu mu hrouda obalená slizkou tekutinou stékala po spánku, až na rameno a dál po vestě.

  Neměl chuť se toho dotýkat a čekal, až se to samo sveze k zemi. A tak když už byla hrouda slizu na hranici posledního páru žeber, pokračoval v cestě.

  Než však stačil vykročit, hrouda se pohla, ale né dolů, naopak.

  Toran vytrhl baterku a posvítil si na hruď.

  Nebyla to hrouda.

  Připomínalo to spíše štíra.

  Dva páry, tři palce dlouhých, nožek a minimálně dvakrát delší bodec.

  Bodec udeřil do triffské vesty *1) , ale od té se neškodně odrazil. Bodec už se znovu napřahoval, ale Toran štíra uchopil.

  Nožičky byly nehybné, ale bodec šermoval a občas trefil Torana do jeho rukavice, taktéž z triffu.

  Toran nechtěl dál spočívat na onom místě, byl nástupcem Torského trůnu a neznal tudíž slitování.

  Zlomil štíra vejpůl.

  Ozvalo semelodické křupnutí.

  Následoval záblesk a silný impuls.

  Ze štíra na místě nezbylo nic.

  Toran odletěl o půldruhého metru zpět. Praštil se přitom o stěnu stoky. Čekal tupý náraz, ale vrstva živé hmoty změkčila jeho náraz.

  Byl omráčen šokem, a tak mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Vůbec si neuvědomoval, v jaké situaci se nachází.

  Když se konečně dostatečně vzpamatoval, zahlédl svou baterku zabodlou v bahně asi metr před ním. Musel jí upustit, když se zbavoval onoho tvora.

  Kužel světla mířil kolmo ke stropu a Toranův pohled po něm právě šplhal nahoru. Byly jich tam stovky, stovky elektroštírů nebo, co to vlastně to mohlo být.

  Pomalu se balili do svých slizových hroud, aby se spustili na zem k Toranovi.

  Neváhal, nemohl váhat.

  Vyrazil vpřed.

  Popadl baterku a běžel, jako nikdy předtím, rozhodně nechtěl zneškodňovat další malý chodící reaktor.

  Běh v tomto prostředí nebyl nijak snadný. Boty se bořily hluboko do bahna. Tvorové už dávno začali padat ze stropu. Dopadali mu na záda, na ramena.

  Šlehali ho do obličeje svými bodci, ale Toran se řítil tunelem, jako by měl v patách Katumu *2).

  Divil se, kolik sil mu ještě zbylo po dlouhém vyčerpávajícím běhu.

  Zastavil se a vypadalo to, že už je v bezpečí.

  Mýlil se a v okamžiku, kdy se otočil, došlápl, na jednoho z elektroštírů.

  Další impuls a výbuch, Toranovi podtrhl nohy a on dopadl obličejem do oné nechutné břečky.

  V tu chvíli se na něj seběhlo hejno těch slizkých potvor a jali se své práce. Mlátily ho bezúspěšně do zad.

  Ti co se dostali až k hlavě, zaryli své bodce do tváře, což Torana probralo.

  Na chvíli se všichni ti tvorečkové zastavili a jeden z nich, nejspíš ochutnávač přistoupil ke tváři, z které se nepříliš rychle řinula horká krev.

  Elektroštír, roku 4525 PA, pojmenonováni, jako Eletrihy, ponořil bodec do pomalého proudu horké tekutiny, vyvěrající z lidské tváře.

  Po chvíli ucouvl a rychle padl na bok a ani se nepohnul.

  Torna se skrčil a čekal další explozi, která by mu způsobila nejspíš smrtelná zranění.

  Všiml si, že ostatní se pomalu stráceli, když si všimli, jak dopadl jejich druh.

  Toran netušil, jak se dorozumívali, protože nic nemohli vidět, ač svítil svou baterkou, oni neměli oči.

  Dále se tím nezabýval, musel pokračovat.

  Musel ven!

  Musel si ošetřit ránu.

  Další pokračování bylo obtížnější a obtížnější. Bylo mu trochu špatně z úbytku krve a navíc dopadal na levou nohu.

  Únava byla větší než mohl snést, a proto se rozhodl pro malou pauzu. Nejdříve se porozhlédl po stěnách, ale žádné další Eletrihy se tu už nevyskatovaly.

  Pomalu se posadil a zadek se mu zabořil do bahna. Opřel se zády o jednu ze stěn. Stěna se začla rychle pohybovat. Cítil hemžení a proplétání rostlin, za jeho zády.

  Okamžitě vyskočil a aktivoval poslední zbytky energie, které ještě měl.

  -Néé, už dost! Já chci pryč!!

  Běžel a jeho hlas se rozléhal chodbami, které se na oplátku začli neuvěřitelně pohybovat. Připomínalo to peristaltické pohyby trávícího ústrojí, nějakého velikého tvora.

  Hýbalo se to tam absolutně všechno se proplétalo, jako tisíce, statisíce, možná i milióny různých hadích tvorů, ale přitom to byly jen rostliny.

  Neškodné, avšak pro člověka většinou jedovaté rostlinstvo.

  Utíkal dál, a jedovaté spóry na něj pomalu, ale jistě začaly působit.

  Necítil nohy, které už se pletly únavou.

  Neslyšel svoje ústa, která křičela změť slov ve fantaskním jazyce.

  Čím hlasitěji křičel, tím více se rostliny pohybovaly a tím více spór uvolňovaly.

  Neviděl ani cestu nyní osvětlenou, jak jeho stále se stejnou intenzitou zářící baterkou, tak slunečními paprsky, které se dovnitř draly východem.

  Rostlinstvo se pomalu měnilo a dokonce i druhů zvířat přibývalo.

  On ale nevnímal ani červy vrtající se bahnem ani hejna krys, které prchaly před jeho zmatenými chodidly.

  Konečně mu na zátylek dopadly první sluneční paprsky.

  Padl, jak podťatý strom a obličej zaryl do měkého mechu, který pokrýval východ z podzemí, jako měkké poddušky v královském paláci.

Poznámky:

*1) - triff -materiál používán pro vojenské materiály od 2500PA, obdoba kevlaru, ale o dost účinnější

*2)- Katuma- Rická šelma dosahující délky 250cm a téměř 100cm v kohoutku, černá barva, a dvě řady zubů precizní jak laserové řezáky