Vlak do Torenu 2

                                    Vlak do Torenu

                         kapitola II. - Rická džungle

  Pomalu otevřel oči a cítil, jak ho bolí hlava. S pocitem po největším tahu, jaký kdy zažil, začal pozorovat své okolí.

  Nic nepoznal. připadal si jak Alenka v říši divů.

  Nejspíš se nacházel v nějaké chýši. Nemohl rozpoznat komu asi patří. Na stěnách nebylo nic, jen několik prehistorických zbraní, které snad patřili ještě domorodým kmenům, a proto byly uzpůsobeny většímu počtu prstů.

  Rozhlížel se okolo sebe, ale všechno měl ještě rozmazané, protože ještě zcela nevypršely účinky jedu.

  -Jak jste se nám vyspal?; ozvalo se odkaďsi z chýše, Toran nemohl zaregistrovat, z kterého směru, byl dezorientován, vlastně byl rád, že věděl, kde je nahoře a kde dole.

  Smysly byly téměř nepoužitelné, ale mozek už pracoval, a proto mohl odpovědět:

  -Né moc dobře, ale děkuji. Mohl byste mi říct, kde to jsem?;       v ústech měl vyprahlo a slova jen ztěžka opouštěla ústa.

  -No to se ani nedivím. Málokdo by přežil takovou dávku lorského jedu, snad jen...?; muž nedokončil větu, ale Toran si uvědomil, že právě královský rod byl obdařen geny, které jejím členům umožnovaly přežití i v extrémních podmínkách. Málokdo se pak zmínil o tom, že je to důsledek jednoho z dřívějších vládců, který nechal na své rodině, ze strachu, experimentovat genetické inženýry.

  -Kam tím míříte? A kde to vlastně jsem?

  -Nikam nemířím, pane!; odpověděl mu muž, který stál nad Toranovou postelí.

  -Nehrajte si se mnou! Kde to jsem a kdo jste, vy?; Toran nebyl v situaci, kyd by si mohl přílišně vyskakovat, ale jeho nervi byly pocuchány cestou natolik, že ho to nijak nezajímalo.

  -Já si s vámi nehraju, pane! Jsem váš věrný služebník, pane! Rolník Thionas, pane!

  -Co mi pořád panáčkujete, chlape?!; divil se Toran, jelikož neměl žádné znamení, které by dokazovalo, že tomu tak je, ale bezesporu to ten stařík musel vědět. Podle hlasu mu hádal, tak devadesát let, ale nyní když se mu vrátil čistý zrak, musel přidat přinejmenším dalších deset, patnáct let.

  -Jste přece syn zesnulého pána, Toraha XVI.?

  -Záleží na tom? A ksakru řeknete mi, kde to jsem?

  -Já nevím, pane!

  -Nevíte, kde jsme?!; vykřikl Toran a už už se málem přestal ovládat, ale nakonec přece jen zůstal ležet, nebylo mu ještě zrovna nejlépe.

  -Né to samozřejmě vím! Jsme ve vesnici Thiona asi deset Torských mil (přibližně jeden km) od Riky, pane.; odpověděl muž a přešel ke kuchyňskému pultu, z kterého náhle vyjel ohřátý pokrm.

  Muž se vrátil k Toranově dočasné posteli a podal mu pokrm, byla to celkem odporně vyhlížející zelená kaše, ale vyčerpaný Toran by listí Velie jedl i syrové, pokud by to bylo nutné.

  Rychle hltal kaši a uspořádával si myšlenky, aby mohl starce podrobit malému výslechu. Nebylo třeba, protože stařec začal mluvit sám od sebe, což by Toran považoval za neslušnost, rušit šlechtice, právě když jí, ale v této situaci.

  -Hned, jak jsem vás našel, zavolal jsem vaše muže, aby si pro vás přišli.

  Toran vyprskl kaši a div, že se nezačal dávit. Rychle vyskočil z lůžka a rozběhl se ke starci sedícímu ve svém houpacím křesle.

  -Cože?! Co ste to udělal, vy...!!!; nedokázal mu přijít na jméno, lomcoval s ním, div že se křeslo nepřevrátilo.

  -Kde jsou moje věci?; křičel pak na něj. Thionas bez jakéhokoli výrazu v obličeji ukázal na předměty pečlivě poskládané v rohu místnosti.

  Toran rychle začal sbírat své věci, zahrnující, laserový meč, který spíše používal jako nůž či mačetu, psionový a tepelný detektor, gama pušku a další nezbytné vybavení dobrodruha.

  Rychle vyběhl z chýše a rozhlédl se po vesnici, vlastně to bylo jen deset sobě podobných chýší, patřících rodu Thionas.

  V dáli viděl jak nad korunami stromů stoupá obláček dýmu. Muselo se tam prohánět vznášedlo. Už museli jet hoši toho zrádce, Toranova regenta, Samuela.

  Vyběhl na ulici, pěšinku mezi domky, a namířil si to přímo do džungle.

  V tu chvíli se mezi dveřmi objevila tvář onoho starce:

  -To máš za mého bratra!

  Toran na chvíli skoprněl. Stál tam jak přikovaný a nakonec si vzpomněl na tu kauzu, kdy se bihužel nepovedlo zabránit genetikům zrození bláznivého Thionova bratra, a proto byl později popraven. Nemohl za to, ale jeho nemístné řeči ho donesli z farmy rovnou na popraviště.

  Toran nemohl zareagovat jinak a namířil na starce gama pušku.       Nic se nestalo!

  Zásobník byl vybitý.

  Ten zatracenej stařec. Měl sebou sice nanofúzi, ale to by nějaký čas trvalo, a tak to vzal mezi první stromy a utíkal do Rických kopců. Džungle byla dost hustá, na to, aby zastavila vznášedlo, ale dost prostupná, aby mohl utíkat a nemusel se klestit svým mečem, což by znamenalo jeho dopadení.

  Běžel asi deset minut, než se dostal k prvním skaliskům, tyčícím se nad vrcholky stromů.

  Skryl se za několik balvanů, které se nejspíš svalily ze skalisek.

  Rychle připojil malý nanoreaktor k pušce, ale věděl, že bude trvat desítky minut, než se zbraň nabije.

  Museli mu být v patách.

  Neměl snad ani tu nejmenší naději. Měl náskok, tak pět minut. Jich bylo tak deset a on sám. Oni měli zbraně plně funkční a nabité a navíc měli psiodetektory. Co dál? Kam má utíkat? Měl sice kompas, ale bandu fanatiků za sebou.

  Ve skalách zůstat nemoh, obklíčili by ho a byl by v beznadějné situaci, pokud už v ní nebyl.

  Opět vstal, alespoň trochu odpočatý. Adrenalin kolující v krvi, absolutně přehlušil vyhasínající účinky jedu.

  Probíhal soutěskou, strach a nenávist zaslepily jeho smysly. Nevšímal si ani voskovitých listů, tvořících krunýře s průměrem až jednoho metru. Ani různobarevného ptactva vysedávajících na těchto stromech, cucajíc dužinu těchto sladkých listů.

  Natož řítícího se dravce přímo na jeho bok.

  Pták se připravil na útok a jeho temně modré peří se vlnilo ve větru, podobno sčeřenému jezeru.

  Toran padl k zemi a kousek od něj dopadl i omráčený pták, který netušil nic o triffské technologii. Pták sebou zmítal na zemi, plácal svými mohutnými křídly a drápy rozrýval pralesní černozem.

  Toran se držel za bok. Musel mít zlomená žebra, ale nyní s tím nemohl nic dělat. S ohromnými bolestmi, ale ještě větší chutí žít vstal a pokračoval v běhu.

  Často musel zastavovat, ale rychle opět pokračoval.

  Věděl, že jeho náskok se rychle zmenšuje, ale dokud byl v soutězce, nemohl s tím nic dělat.

  Ani jeho puška mu nedávala zrovna pocit jistoty, dvě procenta, což znamenalo to samé jako kdyby svítila nula.

  Utíkal, ale už za sebou zaslechl nějaký hlas.

  Nemůže to tak být, on musí přežít, musí přežít a převzít vládu. Musí zarazit Samuela.

  Zamyslel se a klopýtl o kořen jednoho z největších obyvatel džungle, byla to Dorna. Dopadl na kořeny tvrdé jako skála a celým tělem mu projela bolest od zlomených žeber.

  Kdyby tak neměli psiodetektory, mohl by vylézt na strom a nikdo by ho nenašel, snad do té doby, než by se dobila jeho puška, ale tohle nebyli žádní amatéři, nýbrž profi zabijáci a on je nemohl podceňovat.

  Zatím, co přemýšlel už byl dávno znovu na nohou a s rukou na hrudi běžel dál.

  Po dvou minutách už jeho naděje zemřela definitivně.

  Doběhl na konec soutěsky, ale namísto husté džungle tu byl přinejmenším pětatřicet metrů vysoký spád do Rikany, docela dovoké, ale hluboké řeky, která dělila pohoří na dvě části.

  Proč tu není žádný most? Ale proč by tam měl být, nebyla tu přece žádná cesta ani obyvatelstvo?! Proud myšlenek nabíral na síle, ale ani jedna z myšlenek mu neobjasnila, jak by se měl právě teď zachovat. Jít nazpět a potkat je, jít jim přímo do náručí? Nebo raději skončit svůj život na útesu?

  Ze soutězky se vyřítil téměř dvoumetrový muž, od shora dolů v triffu a v ruce svíral nový model exploluminátoru, velmi ničivá, ale nepřesná zbraň. Nad čím to vlastně přemýšlel, na tuhle vzdálenost by ho trefil i amatér.

  Muž věděl, že jeho zbraň je dočasně vybitá. Stařec jim to musel říct, ale nejspíš nevěděl, že u sebe Toran nosí nanoreaktor.

  Smál se a Toranovi se jeho smích zarýval pod kůži, takže byl naježený, jako rozzuřená Katuma.

  Na Toranovi zbrani svítila devítka, ale to nemohlo stačit.

  Muž pomalu kráčel a při pohledu na Toranovu zbraň jeho smích ještě zesílil.

  -Ale, ale zbraň na baterky, co chlapče?!

  Krev se lila do Toranových očí. Nenáviděl nájemné vrahy, ale od dob vlády regenta Samuela se vše změnilo, a tak měli tyto bezcitné hory svalů s minimálním obsahem lebeční dutiny povoleno špinit zem Toru.

  Museli se rozdělit. Stál tam sám. Muž proti muži, jen s malou výhodou.

  Pomalu se přestal smát a aktivoval svou vysílačku, aby informoval skupinu, že dopadl odpůrce jejich pána.

  Rozhovor trval už více než minutu, když Toran spatřil posvátné dvojciferné číslo deset.

  Zabzučení aktivované gamapušky vytrhlo horu masa od vysílačky.

  Okamžitě popadl svou zbraň, ale to už vzduch protnul nepozorovatelný paprsek.

  Nebyl to příjemný obrázek. Muž tam ještě hodnou chvíli stál podporován triffským materiálem a křečí ve svalech. Vlasy mu opadávaly, jako podzimní listí a jeho úsměv se dal srovnat jen s talířem rudé kaše s kousky Gany, bílé ovoce rostoucí v místní džungli.

  -Kdyby si mě raději zabil a netlemil se jak idiot!; vykřikl Toran s uspokojením a pozoroval padající tělo.

  -Rád ti tvé přání splním!; ozvalo se a Toran spatřil druhého muže, který se nečekaně dostavil na scénu.

  Toran už chtěl znovu mačkat spoušť, ale smaragdová záře exploluminátoru byla rychlejší.

  Země těsně před Toranem se zvedla v obrovském výbuchu do výše a tlaková vlna vymrštila Torana do výše.

  Následoval pád do rozbouřené řeky.

  Muž přikročil k okraji propasti, kde před chvílí zmizel Toran:

  -Vaše přání je mi rozkazem, princi Torane!