petr

Petr byl hluboce ponořen do lenošky a pouze jeho oči se pohybovaly, jak klouzaly z řádku na řádek a snažily se s urputnou dychtivostí dostat až na konec románu, kde snad čekala pointa, ale určitě také pocit z něčeho skončeného, co se již nevrátí ani kdyby knihu četl podruhé, potřetí, po tisící.  Ale to si Petr v tuto chvíli, na stránce 109, nepřipomínal, stejně jako si člověk ve svých třiceti letech málokdy vzpomene na smrt. Jen občas se mu pohnuly ruce, aby mohl otočit stránku a pokračovat ve zběsilém běhu po zkompresovaném životě příběhu, zatímco jeho vlastní život byl v tuto chvíli pozastaven.

            Ondřej venku vypouštěl žumpu. Už potřetí za tohle léto. A zrovna se mu muselo rozbít elektrické čerpadlo! Takže už se hodinu tahal s vědrem nastrčeném na dvoumetrové dřevěné tyči a po pár litrech vylíval na zahradu vedlejší produkty jejich letní dovolené. Žena byla pryč u kamarádky, kterou znala ještě z dětství, kdy v téhle venkovské chalupě ještě bydlela její a babička a ona k ní jezdila na prázdniny. Na návrat to ještě nevypadalo a ona mu ostatně pomoci nemohla, vlastně by jí to nedovolil, zvláště po té, co mu řekla, že se po mnoha letech čekání mohou znovu těšit na malé miminko. Potom si vzpomněl na syna zabořeného do lenošky, čtoucího nějaký ten jeho fantaskní výmysl a myslícího si, že tím, že jich přečte stohy, dobude svět. Vlastně na něj myslel celou tu dobu, ale snažil si ty myšlenky nepřipouštět. Někdy to nebylo tak těžké, protože Petr jakoby poslední dobou získal zvláštní mimikry, nebo prošel špiónským výcvikem, neboť ho v podstatě mimo hlavní jídla nebylo vůbec vidět. Položil tedy vědro do trávy, která postupem léta ztratila veškerou svou svěžest a barvu a zbyl z ní pouze nahnědlý koberec, lehce šimrající do chodidel. Ondřej přešel od žumpy  podél zdi k verandě a vstoupil do dveří.

            Petrovi oči stále kroužily dále a dále od řádek a slov, až se nakonec upnuly na strop, posázený stopami od zabitých komárů. Vrátil se na chvíli do svého reálného života. Měla to na svědomí změna prostředí, konkrétně absence šplouchavých zvuků od žumpy. Chvíli mu trvalo, než se přenesl zpátky a uvědomil si, že táta přestal vypouštět žumpu a pravděpodobně někam odešel. Snad nejde pro mě, říkal si. „Vynášet žumpu, to je přece humus, co bych to dělal?“  Ale přeci ho ta myšlenka, že by ho táta zavolal, aby mu pomohl, neustále vyrušovala z jeho čtení. Nevěděl ostatně co si s ní počít. Na jednu stranu nějak matně tušil svou povinnost, ale na druhé straně mu vyvstával obraz otce vše-udělala. „A vlastně, vždyť já jsem jeho syn, tak ať se snaží.“ Dal se znovu do čtení, ale pocit, který mu čechral podvědomí, ho neopouštěl.

            Ondřej stál ve dveřích a pozoroval svého syna, jak čte. On ho vidět nemohl, protože byl k němu otočen zády a Ondřej si dával zvlášť záležet na tom, aby ho neslyšel. Záměr vytáhnout Petra k pořádné práci ho opustil vlastně hned jak  vešel do dveří. Rázem se z něho vypařily všechny poučky o správné výchově náctiletých i jeho vlastní představy, které si jako mladý muž dělal o výchově svých budoucích synů, neboť chtěl, jako snad všichni otcové, aby jeho děti dokázali více než on. Díval se na svého syna vzpomínal na všechna na to, jak se narodil, na jeho první krůčky. Málem se tak, stojíc ve futrech, roztesknil. Věděl, že to je k ničemu, úplně k ničemu a věděl taky, že teď ještě Petra pracovat nepošle. Nějak chápal, proč mu nechtěl jít pomoci sám od sebe. Měl to v sobě nejspíše sám zakódované ze svých mladých let. Otočil se potichu a vyšel ze dveří. A věděl, že tu práci za něj udělá, stejně jako když ho přebaloval, stejně jako když mu lepil modely, protože synáček neměl dost trpělivosti a věděl také, že mu jednou pomůže postavit se na vlastní nohy a bude mu pomáhat v problémech a že se za to nedočká žádného velkého vděku, leda pozdní lítosti, až se on sám odebere na odpočinek. Věděl, že to udělá, nejen pro to, že to samé pro něj udělal jeho otec. Ale pro to, že pro jeho otce to udělal zase jeho, pro toho jeho otec a tak dále.

            Petr seděl a četl. A nevěděl, že jednoho dne mu knížky nahradí jeho vlastní děti a on pro ně a za ně bude dělat vše, bez nároku na odměnu, aniž by vědomě pochopil hodnotu, kterou tím vytváří.