Loreta a DAVou

Temný les za vískou stál,

každý se do něj vstoupit bál.

Vyprávěli se o něm hrozné historky,

o záhadném zmizení mladé Viktorky.

 

Loreta - jen jedna osoba jež nevěřila,

o jeho zdolání stále hovořila.

Chtěla přesvědčit posluchače historek,

že to nejsou fakta - jen slet báchorek.

 

Stačil vřed sto a jeden krok,

už nevěděla, jak dlouho je tu. Snad rok?

Už nešlo vrátit se zpět, musela jít stále vpřed.

Tak dlouho, než narazila na lesa samý střed.

 

Najednou se něco divného stalo,

jako by se blížila smrt - tak se to zdálo.

Dokonce zapomněla na zmírající hlad,

když obklopil ji temný chlad.

 

Ptáky neslyšela zpívat,

vítr přestal vát.

Začala se kolem sebe roztržitě dívat,

světe div se, začala se bát.

 

Obloha se zatáhla,

černou clonou les potáhla.

Vidět bylo jen na metrů pár,

tma vzala moc do svých spár.

 

Nevěděla, jak to na ni dolehlo,

ale mnoho lidí už tomu podlehlo.

Špatné vzpomínky na povrch se začaly drát,

už neměla sil se s nimi prát.

 

Cítila, že udělala velkou chybu.

Neměla nic dokazovat lidem,

mohla teď  žít s mírem a klidem.

Měla dodržet svého slibu.

 

Že bude hůř, už nemohlo se zdát,

chtěla by být pryč odsud.

Něco náhle začalo brát

to hrobové ticho vládnoucí doposud.

 

Znělo to jako hladová zvěř,

nic příjemného, to věř.

Při praskájí nedalekých větví,

problesko jí hlavou celé dětství.

 

Do tmy prozařovala zelená očka,

modlila se, aby to byla jen kočka.

Když objevovalo se jich stále víc,

začala zvažovat situace rub a líc.

 

Napadlo ji jen jedno - rychle utíkat.

Třeba se jí podaří uniknout,

další věci pro záchranu podniknout.

Na co se však zmohla? Jen zuby zaskřípat.

 

Oči jsou u ní blízko až moc,

ptá se: "Kdy už skončí tahle noc?"

Tichý chraptivý hlas odpovídá:

"Ráno začíná až tehdy, kdy DAV dosnídá."

 

Nevěděla, co si má počít.

Zašeptala: "Snad mohl by už začít."

Tato slova neměla říkat,

nevěděla, že se svého života bude zříkat.

 

Oči byly stále blíž a blíž,

nedalo se nic dělat.

Nepomohl jí ani na krku kříž,

vždyť nemohla hrůzou ani běhat.

 

Už jen hlasitý řev nesl se lesem,

řev, při kterém tuhla krev v žilách.

K očím přidaly se zuby pokryté hnisem,

zuby ve velkých vlkodavých tlamách.

 

Stačil jen jeden jediný skus,

hned byl masa kus.

Krev stříkající ze žil byla jejich "pivem",

pod rouchem tmy, pod úplňkovým vlivem.

 

Do vlkodavýho mlaskání,

bylo slyšet kostí praskání.

To jak Loretu usmrtili,

její kosti v tlamách drtili.

 

Tělo rozděleno na několik částí bylo,

nikdo nenajde, co z něj zbylo.

Každý ze smečky DAVou,

vrhl se na část danou.

 

DAV Lou - pravá ruka jeho pochutinou.

DAV RES - levá ruka jeho podílem.

Sežvejkat člověka - pouhou rutinou,

úkol, jež jim byl udílen.

 

DAV Cus - pravá noha jeho kořistí.

DAV Kal - levá noha jeho majetkem.

Opět něco dobrého, pro ně požitkem,

ale rychle sníst, než jiný DAV to ukořistí.

 

DAV Lord - jejich vůdce smečky DAVou,

ponechal si trup i s hlavou.

Loreta se stala jeho snídaní,

už nastává nové svítání.

 

Po Loretě zbyly jen stopy krve v listí,

ty ale stejně déšť spláchne.

Jak Loreta skončila - nikdo nezjistí,

vždyť do toho lesa nikdo nepáchne.

 

A když sem někdo zabloudí i jen náhodou,

musí čekat smrt, té Loretině podobnou.

---