Sobectví?

Unavené prsty sekretářkou unavené duše,

nestíhají psát její pocity,

jednou cítí to a hned zas něco jiného,

hrůzné procházky Blairwitchským lesem

jsou vzápětí růžovou procházkou růžovým sadem,

kde se ohyzdné pahýly mrtvolných větví

mění ve voňavé plátky rudých růží.

Člověk leží s hlavou  v dlaních

ulepený od slaných slz,

stíny a řasenka se mění

v rozmazané černé cosi.

(A sám sebe se ptá : Kdo jsi?...!)

Stačí pár hnusných slov

a pohledů plných chtíče

a v tu chvíli si člověk uvědomí,

že vůbec není sám

(i když si to někdy myslí

v obětí těch co ho milují).

Stačí pomyslet na to,

že ho ze světa může doprovodit něco jiného

než on sám, nehoda nebo stáří.

Hnusná, zpocená, ulepená ruka

někoho kdo je ničím.

Každý je asi sobec , (aspoň trochu),

když slyší ta nádherná slova , miluji Tě ,

- ale ne jen jako , ale ze srdce

a stejně dál brečí a naříká

jak je sám a přemýšlí nad vším

i když na to není čas,

usmívá se a uvnitř trpí, ....

---