Role života

„Tvým úkolem v životě je důstojně hrát roli, která ti byla přisouzena. Její výběr je úkolem někoho jiného.“ (Epiktétos)

Šel jsem nocí po ztichlé cestě. Od souběžně plynoucího potůčku dýchal chlad a stoupala jemná mlha. Proti mně se kymácelo světlo. Zpočátku bledá tečka jako nízko visící hvězda se přibližovala. Světlo se houpalo ze strany na stranu, jako v ruce opilého jezdce. Z temných stínů noci vyletělo spřežení koní černých jako sám satan. Že jsem starý, malého vzrůstu, šedých vousů, vlasů, šatů a shrbených zad, kočí mne přehlédl. Jen pacholek, jedoucí na levém z přední dvojice koní, zakřičel a masa uřícených ořů mě minula. Jen o vlásek.

            Šel jsem si dál svou cestou. Kamení mi chřestilo pod nohama i za zády. Za chatrný límec mne uchopila svalnatá ruka s prsty tlustými jak loukotě. Utrhla mi na zádech kus oděvu, to mi dalo možnost utéct, ale já zůstal stát. Jsem přeci jenom starý a kosti jsou křehké a v poli u cesty je mnohý nečekaný kámen. Beze slova si mě pacholek hodil přes rameno na záda a donesl až ke kočáru osamoceně stojícímu uprostřed pusté cesty. Hlava v okénku vyhlížela jako tatáž část těla odsouzence na gilotině.

„Co hledáš na královské silnici tak pozdě v noci, starče?“ zavolal na mě.

„Jdu po ní,“ odpověděl jsem tiše, leč pevným hlasem, který vůbec nepřipomínal hlas starce.

„Teď, za takové tmy? Vždyť kolem nejede nikdo, kdo by ti dal almužnu, chudáku,“ vysmíval se mi jako prostoduchému hlupáčkovi na něj nechápavě hledícímu.

„Ano, jistě to sám vidíte, když mi to říkáte. Právě v noci tu však není tolik vozů a proto se lépe jde,“ nehleděl jsem na problémy a říkal jsem, co jsem měl na srdci.

„Vlez dovnitř, dědo. Rád bych si s tebou promluvil,“ vyzval mě. „A ty jeď kočí, rychleji než kdyby za námi hořelo.“

 

„Pověz mi starče,“ začal muž, já na něj tázavě pohlédl. „Jak dlouho kráčí tvé nohy po této zemi?“

„Jsem starší než vody uhánějící potoky, viděl jsem hory růst z kamenného semene jako trávu, prastaré stromy mi rašily před očima. Díval jsem se na rostoucí chrámy pohanských bohů,“ odpověděl jsem mu a rozhlédl se po kočáře. Rudě čalouněné sedačky byly čisté a černé záclonky temné jako noc. Necítil jsem se ve všem tom luxusu příjemně.

„Žiješ tak dlouho. Řekni, čím jsi naplnil své dlouhé putování?“

„Naplnil jsem je tím, co mi bylo třeba a tím, co potřebovali ostatní,“ neodpověděl jsem přímo.

„Nemluv na mě v hádankách. Co jsi tím tedy chtěl říci?“

„To, co vyšlo z mých úst, nebyla hádanka. Řekl jsem skutečnost, kterou se řiď. Chtěl jsem říci to, co jsem řekl,“ odpověděl jsem mu bez váhání a lehce se posunul na sedadle.

„Starče, co čekáš, že udělám? Můžu tě dát popravit pro tvoji drzost nebo ti udělit titul. Co myslíš, co udělám?“ Zamyslel jsem se. Pomalu jsem jej prohlédl. Uměl skrývat své postoje velice dobře, já je přesto odhalil. Neodpověděl jsem hned, ale dal mu čas na nejistotu.

„Myslím, že mne dáš popravit, neboť jsem skutečně drzý. Až přespříliš,“ odvětil jsem opačně, než jsem z něj vycítil. Trochu jej to ochromilo a mně poskytlo dostatek času na přemýšlení. Tento pán byl těžkým oříškem, jediné, co jsem o něm věděl totiž bylo, že patří k vyšší šlechtě. Snad sám král, napadlo mne s úděsem. Ne, na něj byl příliš otevřený a volný.

„Nevím, zda jsi mě překvapil nebo ne. Tvoji odpověď, přiznám se, jsem nečekal. Vůči mě jsi drzý, ale třeba je to důsledek mé mladické hlouposti. Poraď mi konečně starče,“ vyzval mě, „poraď mi, jak putovat životem. Ztrácím se v něm a ustupuji před jeho problémy.“

„Neřeknu ti to dělej nebo dělej něco jiného. Postav se všemu čelem, vydrž nápor proudu událostí a věků. Postav se pevně na nohy, opři se do chomoutu dějin, abys jim dal směr tobě vyhovující. Nevím, kdo tkal plátno tvého života, kdo určoval počátky, cíle a body na cestě tvého bytí. Snad Sudičky nebo Norny, třeba Osud nebo Zeus si pohrál s tvým životem. Avšak ať to byl kdokoli, ty máš tento život, tuto svoji současnost žít. Proto žij,“ dal jsem mu radu co nejvíce srozumitelnou, ale pro nezkušeného obsáhlou. Pokýval hlavou a aniž se na mne podíval, znova si usmyslil ptát se starce, na něhož dávno dolehly věky těžkým břemenem.

„A mluvíš pravdu, starče? Nerad se totiž řídím lživou radou. Proto ti nepřikazuji, ale žádám tě, mluv jen pravdu,“ řekl a na jeho kamenné tváři přeběhl náznak úsměvu rychlejší větru.

„Věř mi nebo ne. Nebudu ti však říkat, zda jsou má slova pravdivá. Možná jsou nepravdivá. Pak to však musíš odhalit vlastním rozumem, jež ti jistě byl dán, jinak by ses neptal na radu starce.“ Neřekl, na co zcela nepochybně pomýšlel, nýbrž se omluvil za svoji nevěru. Má slova na něj asi zapůsobila správným dojmem pravdivosti. To však ví jen on sám.

 

Kdysi jsem na tento rozhovor vzpomínal a uvědomil jsem si, jakou radu jsem mladíkovi dal. Byla to cenná rada. Někteří totiž mají radit, jiní poslouchat rady. Vždy podle toho, jak je jim dáno. I umění poslouchat rady je dar, který nemá každý.

Kdo z nás si může svobodně vybrat postavení, v němž se narodí? Nikdo, nikdo si nevybere roli ve hře. Ale tuto roli má hrát.

 

„Už jsem ti řekl,“ hádal jsem se sám ze sebou, „že tvá role v dějinách světa je ta, kterou jsi žil, kterou jsi hrál.“

„Ale hrál jsem ji dobře?“ ptal jsem se sám sebe opět.

„Na to se neptej sebe, ale toho kdo zvolil směr tvé cesty,“ odpovídal jsem si, když jsem ležel na lůžku a život ze mě zvolna vyprchal. „Jiných se ptej na hodnotu svého žití.“

„Nemám, koho bych se zeptal. Jediný můj přítel je mé druhé já.“

„Tvůj, tedy můj život jistě měl svůj děj a pomalým krokem šel z jednoho konce na druhý. Mírným spádem klouzal až k této posteli. A tak je to správně, každý má žít tak, jak si myslí, že je to vůči úloze, kterou dostal, správné.“

---