2.Vilík

2.

Vilík

    Čas ubíhal a já rostla. Z malého mimča rostl batolící se čert s andělskou tváří. Maminka mi s tátou říkali vílo. Tenké, slabé vlásky podobající se chmýří mi vždy létaly okolo hlavinky, přemýšlející a nesmyslech. Běhala jsem po zahradě a přestavovala si, že mi při každém výskoku povyrostou křídla a já jednou budu moci létat. S tou myšlenkou jsem vyrůstala. Chtěla jsem se vznášet v oblacích, plavat z obláčku na obláček a přitom nespadnout.

    Při každém tom skoku jsem cítila nadlehčený pocit štěstí. Jakoby mě pokaždé někdo a něco vyzdvihlo. Čím výše, tím jsem byla více šťastná.

    Jedno odpoledne jsem se vydala se sestřičkou Kačenkou na louku. Často mě tam brávala. Skotačily jsme mezi rozkvetlými květinami. Ona jako starší vůdce rozhodla, zda půjdeme do záhonu růží, tulipánů nebo snad orchidejí. Celá louka byla naše a my si očima rozsypaly květiny šech druhů po celém zelené pláni. To, že všude bylo jen chudé kvítí, to naše oči a mysl přehlížela. „Tady je ráj.“, říkávala Katka. Je o mnoho let starší, a tak si připadala velice důležitě, svědomitě. Ach má Kačenka.

    Rána jsme hned po snídani vylítly ze dveří a hurá za kamarády skřítky. Předchozí večer mi Káťa totiž vyprávěla o Vilíkovi z paseky. Musely jsme se tam vydat. Hledaly jsme je od lesa k cestě a od potoka k domu, ale ani památky.

    Po obědě jsem vyběhla jako první, ale i v době kdy nás maminka volala k večeři, nebylo po Vilíkovi ani stopy. Katka plakala, nemyslela si, že jsem ještě tak malá, abych na Vilíka věřila. A teď se semnou musela trápit a celý den jen hledat a hledat. Jak mě bylo smutno.

    Večer jsem ulehla mezi peřiny s psíky a myslela na to, kde by mohl být. „Třeba je pod oknem“, pomyslel jasem si. A to malé trdlo v noční košilce s růžičkami vyběhlo před zahradu, která byla hned pod jejím pokojem. Byla tmavá noc, strašidelná, ale přitom vlahá, teplá a něčím podivně voňavě ovinutá. Proplétala jsem záhonky, abych konečně došla ke zdi. Nikdo tam ale nevolal mé jméno, nikdo my tam nezpíval, netrápil se proto, že nemá kde spát. Žádný Vilík se neschovával v poupěti růže.

    Schoulila jsem se tedy za řadami kopretin, krytá před slzami noci a čekala. Mé čekání cosi teplého a zářícího narušilo. Nevnímala jsem co, neboť jsem již dlouho procházela městečkem na kraji nebes s milým názvem Snění. Byla jsem na náměstí a prohlížela si okolní domy a lidi. Jedna dívenka mi byla dokonce podobná. Také měla noční košilku s růžičkami. A cosi světlého ji neslo do velikého domu s dřevěným štítem . Jemně ji položilo na postel a holčička klidně spala dál. Jaké mně to ale všechno bylo povědomé. Ten dům, zahrada, ta dívka v noční košili.

    Z ospalého čekání mě pobudily paprsky slunce, které vypustil do mého pokoje tatínek. Bylo nedělní ráno, které je vždy tak okouzlující. Ani jsem nesnídala a hned jsem běžela na zahradu, kde jsem hledala nějaké stopy po večeru. Opravdu. U kopretin, dole u zdi, byly stopy po malým botičkách. „On tu byl!“ vykřikla jsem.

    To ráno se mi splnil největší dětský sen, co jsem kdy měla. Sic jsem Vilíka neviděla, ale věděla jsem, že on tu opravdu byl.