Vlak do Torenu 4

                                   Vlak do Torenu

Dvě hodiny prodírání se pralesem, pro Tornana znamenali něco podobného jako celý den v Tilanské poušti.

Vysoká vlhkost vzduchu mu v nesnesitelném vedru nijak nepomáhala. Jeho dech byl ztěžklý a pohyby připomínaly neobratného robota. Pot se dral skrz vestu z triffu.

Tušil, že ještě neurazil ani zlomek z cesty, která ho čekala do samotné Riky.

Neměl zrovna dobrý pocit kráčejíc mezi obtloustlými kmeny stromů. Několikametroví zápasníci sumo, ověnčeni liánami, které padaly až k zemi, kde byly srostlé z kořeny nejrůznějších keřů a vlastních zápasníků, držíce tak zápasníky v rovnováze. Rické bouře byly silné a poryvy větrů, které při nich dosahovaly síly pozemského uragánu, by stromy s listy velikosti dospělého muže a váhou ho dalece převyšující, připomínaly spíše domino, ale nikde nebyl vyvrácen ani jediný.

Kráčel a pozoroval keře chráněné svými zápasníky, hlodavce a malé šelmy, velikosti lidské dlaně, chráněné keři. Prales tak tvořil dokonalou společnost, kterou mu ta lidská mohla jen závidět.

Něco však přece Torana vyvedlo z rovnováhy.

Rostlinstvo všech různých velikostí, stromy, keře, houby lišejníky, řasy. Ale co zvěř. V pralese zatím narazil jen na malá stvoření, která se svou velikostí mohla jen sotva vyrovnat jezevčíkovi. Kde byly tak pověstné Rohani, třírozí býci, svou výškou sahající až po jeho prsa a další zástupci Rické džungle.

Jen jediná příčina mohla zahnat všechnu větší zvěř.

Šelma, jedině šelma mohla nahnat strach všem vznešeným zvířatům džungle.

Jen jediná šelma však vzbuzovala tak ohromný respekt.

Katuma.

Začal se rozhlížet okolo sebe, ale hustá džungle skrývala vše co bylo vzdáleno na více jak pět metrů.

Toranovi kroky náhle nabraly na intenzitě a frekvenci.

Div, že se nedal do běhu.

Nikde ani živáčka.

Musela to být Katuma.

Běžel a se strachem, který vířil jeho krev, se rozhlížel okolo sebe.

-Kde jsi, tak se ukaž!; zařval Toran, když se dostal na malou mýtinku, uprostřed pralesa, vytvořenou malým jezírkem.

Zápasníci se jezírka stranili, a tak vytvářeli jakousi oázu. Okolo břehů malé vodní plochy se pnuly po zemi keře, né vyšší než půl metru. Různě se kroutily a proplétaly, vytvářely tak pestrobarevné mozajky. Pestrost barev musela být spojena se složením vody v jezírku. Rychle zahnal podobné přírodovědné myšlenky stranou. Nebyl čas na lámání si hlavy podobnými věcmi. Bál se o svůj vlastní život a budoucnost království.

Rozhlížel se kolem s puškou přitom obepisoval kruhy a mířil na vše, co se jen pokusilo se pohnout. Zhluboka oddychoval a začal doufat, že je to jen výplod jeho fantazie a větší zvěř se nalézá pouze více ve středozemí. Nejspíš nemají rádi přítomnost řeky. Ale proč? Né o to teď nešlo, šlo o to že je v bezpečí.

-Určitě jsem paranoidní.; broukal si, ale sám tomu nechtěl věřit.

Když konečně popadl dech, rozhodl se, že bude pokračovat v cestě.

Nestačil udělat ani krok, když se na druhé straně cosi mihlo.

-Jsem paranoidní! Nic víc.; přemlouval sám sebe, ale nepřinutil se udělat onen první krok.

Chvíli tam ještě stál a snažil se alespoň trochu uklidnit.

-No, tak asi nejsem paranoidní...; pronesl najednou a upřel zrak směrem k druhé straně jezírka.

Zpoza ohromných stromů se k mýtince blížil ohromný temný stín.

Stál jako přikovaný a sledoval ladné pohyby toho nejvznešenějšího zvířete jaké kdy viděl. Lesklá černá srst, mohutné, avšak pružné tělo. Katuma kráčela hustým pralesem, jako by to byla pláň, nedávala ani náznak příkoří obtížné cesty. Byla to její domovina a nesnesla na svém území žádnou jinou šelmu, která by jí dosahovala byť po kolena.

Vždy jí viděl pouze na obrázcích a holoprojekcích. Nyní jí však viděl necelých třicet metrů před sebou. Byl to impozantní tvor.

Zapomněl na strach a pozoroval krásné zvíře, královnu pralesa, a její překrásné tělo lesknoucí se jako klenot.

Nemohl jí zabít, to prostě nemohl, byl bezmocný. Byl okouzlený, nikdy v životě neviděl nic tak ohromujícího. Předčila dokonce i dívku z řeky.

Jak se však přibližovala k protějšímu břehu, přestal mu být tento obrázek tak příjemný.

Zareagoval rychle.

Vzduch protl neviditelný paprsek.

Spálené keříky stratily svou pestrobarevnost a klesly k zemi. Katuma však stihla uskočit, jako by čekala, věděla, co udělá. Nyní tam stál překvapený a pozoroval šelmu, která jako by se mu vysmívala.

Strach znehybněl celé jeho tělo. Nemohl vystřelit, mohl jen čekat až ho roztrhá na kusy.

Katuma se postavila na zadní. Její tělo se pnulo do výše více než tří metrů. Protáhla krk a zařvala. Věděl o její chloubě, ale i přesto byl ohromen sbírkou tesáků.

Uviděl jak obnažila několikacentimetrové drápy a snesla se k zemi. S ohromným švihem projela keříky. Ty se rozlétly do všech stran.

Toran ochromen, zmohl se na krok vzad. Zapletl se do keříků, zavrávoral a spadl.

Nevnímal bolest, s jakou se mu trny zaryly do tváře.

Rychle se posadil a snažil se vstát.

Beznadějně.

Katuma se odrazila a jediným skokem se snažila přenést přes jezírko.

Vyletěla do výšky snad deseti metrů a nesla se směrem k Toranovi. Chtěl si zakrýt obličej, aby neviděl, jak se k němu Katuma snese, ale nemohl.

Musel pozorovat. Smířil se s tím, že zemře, byl to zážitek, pro který bylo hodno zemřít.

Ale co jeho lid?

Vodní hladina se rozevřela a vystřelilo temné chapadlo.

Katuma se prohla v boku a byla odmrštěna.

Dopadla na břeh a zaječela bolestí. Zmítala se mezi keřy a sténala v bolestech.

Toran rychle vyskočil na nohy sledoval rozvířenou hladinu, pod kterou opět zmizelo ono prazvláštní chapadlo.

Neviděl nic jen temnou hladinu.

Podíval se směrem ke Katumě, když si všiml jak zpoza stromů vyletěla Katuma. Málem zapomněl, že Katumy žijí v párech.

Druhá Katuma dopadla s nevídanou přesností těsně vedle své družky a rozzuřeně sekala okolní keře které se vznášely do vzduchu jako hejno pestrobarevného ptactva.

Hladina se opět rozevřela, to už ale Toran na nic nečekal a rychle začal zběsile pálit do míst odkud vylétlo druhé chapadlo.

Chapadlo bezvládně dopadlo na místo kde právě vybíjela vztek Katuma.

Když zpozorovala bezvládné chapadlo, přelétla pohledem okolí a všimla si Torana, který stále posílal dávku gamy pod vodní hladinu.

Hladina se zmítala, rozbouřená tvorem, který právě umíral pod Toranovým útokem. Bouře ustala a Toran sklopil zbraň.

Stratil veškerou bázeň vůči Katumě a přistoupil k ní blíž, když už byl téměř tři metry od ní, zastavil se a zadíval se jí hluboko do temně modrých očí.

Katuma se podívala na bezvládné chapadlo a po té na Torana.

-Můžeš jít cizinče! Prales ti od teď neublíží!

Toran tam stál a údivem div neupadl, ona na něj mluvila. Né slovy, ale myšlenkami, jak jen to dělala? Nemohl ze sebe vydat ani hlásku, ale jeho myšlenky mluvili za něj.

-Běž cizinče! Svým činem si se stal Katumou. Nic ti neublíží!

Jak to jen myslela, on nebyl Katumou, byl stále jen obyčejným člověkem, i když by velmi rád vyměnil své ubohé lidské tělo, za tělo Katumy.

-Běž a až tě život mezi lidmi unaví, pak se vrať!

Už byl tímto životem unaven a rád by zůstal a vyměnil své tělo, ale nemohl. Vzpomněl si na svůj úděl.

Naposledy se podíval Katumě hluboko do očí. Pokývl hlavou a vyrazil pryč.

Uslyšel ještě poslední steny, nepatřily však poraněné Katumě, byly to steny jejího partnera.

Nejspíš zemřela.

Po tváři se mu svezla slza.

Nevěřícně zakroutil hlavou a setřel slzu. Byl překvapen, ona ho chtěla zabít a on tu nyní pro ni truchlil.

Po několka hodinách usilovné chůze začal přemýšlet, jestli náhodou jen nesnil. Katuma přece neumí...

-Ale umí!!; ozvalo se v jeho mysli.

-Ale jak?!; zakřičel. Zakřičel? Všiml si, že vlastně ani on sám nepohl rty.

-I ty teď můžeš....; odpověděla mu Katuma ve spojení s jeho myslí.

Dostal ohromný dar, ale proč on. Proč člověk, jako byl on. už to, že ho nechala Katuma odejít byl dar, tak proč...

Přestal nad tím přemýšlet.

Stanul teď na okraji džungle a musel se dostat na Rické nádraží, to ostatní mohlo počkat.