Vlak do Torenu 7

Něco tu přece jen nehrálo. Bylo to moc snadné. Věděl sice, že je pohřešován a Samuelovi hoši určitě tvrdili svému pánovi, že je mrtev. Ale i tak si říkal, že přes to všechno, co prošel, je tohle nějak moc snadné.

Rychle odtemnil okno, ale nic divného nespatřil. Blížili se opravdu k Torenu. Poznával tu krajinu. Pomalu se blížili k Torenskému příkopu, který se táhl okolo celého města, a vyzvedal tak Toren do výše, který se i tak pnul nad krajinu, dvými věžemi a věžičkami.

Cesta už měla trvat jen několik desítek minut a Torana se zmocňoval čím dál tím víc podivný pocit, že tu přece jen něco nehraje.

Určitě se jen musím nadýchat čerstvého vzduchu. Říkal si v duchu, ale to byl nesmysl a ani když otevřel okno, nic se nezměnilo.

Co se mi tak může stát? Nic. Tak proč jsem, tak... Toran přemýšlel, ale jeho myšlenky byly přerušeny.

Cosi za dvřmi klaplo.

Chtěl popadnout svou pušku, když si uvědomil, že jí nechal v Rice.

Toran si dost živě představil Samuelovi žoldáky, kteří pročesávají všechny vlaky jedoucí do Torenu.

Samuel byl ostražitější, než Toran doufal a nyní byl v koncích.

Pod sebou několik desítek metrů volného prostoru a pod ním les. A zde uvězněn stěnami, bezbraný, za dveřmi jistě připravení vojáci.

Dveře se rozlétli.

Za dveřmi stála Toranovi velmi známá tvář, byl to muž, se kterým se setkal na okraji propasti u řeky.

Muž byl více než překvapen.

Toran měl chvíli, aby zareagoval, mohl se vrhnout na vojáka, který nyní nepřipraven by byl jednoduchým cílem, už se na něj málem vrhl, když spatřil další dva, kteří již odjišťovali zbraně.

-Ten chlap je nezmar!; zařval voják ve dveřích a odjistil svou zbraň.

Radši se zabiju, než aby mne dostal někdo jako je on. Hora masa bez mozku.

Hbitě se otočil.

Chytil se rukou za okraj otevřeného okna a vyskočil ven.

-Blázen!!; slyšel ještě a pak už cítil jen chladný vzduch, který ho bičoval při volném pádu z okna vlaku.

Letěl střemhlav dolů a připravoval se na smrt. Bylo to tak rychlé. Když najednou ucítil, jak se s jeho tělem něco děje. Jeho tělo se stalo hbitým a šlachovitým.

Dopadl mezi stromy, na všechny čtyři. Než se stačil vzpamatovat, cítil opět své staré tělo. Vyděšeně se díval na své ruce a nohy. A ještě vyděšeněji sledoval, že se mu nic nestalo.

Potřeboval vodu, hodně studenou vodu.

Promnul si oči, ale nic se nezměnilo, seděl v lese kousek od torenu a neměl ani škrábnutí. Vůbec to nechápal, měl být mrtvý.

-Tak co Katumo?; ozvalo se najednou a on opět poznával onen hlas.

-To ty?

-Proč bych měl já? To ty sám.; odpověděla mu šelma.

-Ale jak?

-Říkal jsem ti to! Jseš Katuma.

-Ale vždyť?!; chtěl říct, že je pořád člověkem a pozoroval své lidské ruce a ještě lidštější nohy.

-Jednou to pochopíš! Až přijde čas!

-Počkej...; zavolal Toran když ucítil, jak se Katuma vzdaluje, ale odpovědi se mu nedostalo a on tam sám seděl v lese a nevěděl, zda se mu to jen zdá nebo jestli je už mrtvý. Ale moc mrtvý si nepřipadal, ještě několikrát si promnul oči, ale pořád nic.

Nevěděl, jestli může vstát, ale když se o to pokusil, zjistil, že to jde velmi snadno.

Postavil se na nohy a protáhl své tělo. Klouby jemně zakřupaly, ale jinak nic neobvyklého.

Začal se smát a poskakovat, jak malé dítě. Oslavoval život. Oslavoval přírodu. Oslavoval.

-Dost!; zakřičel najednou a přestal. Na oslavy bude času dost a navíc se tu co nevidět mohli ukázat ty bezmozečné hory svalů.

Nejdříve se musel zorientovat, než vyrazí na cestu.

Naplánoval si menší obkliku, aby se vyhnul dráze, ta totiž musela být prvním cílem vojáků při hledání jeho bezvládného, rozlámaného těla.

Vyrazil s novým odhodláním, novým vztekem, který mu koloval žilami.

Musel to dokázat.

Všímal si při cestě, že opět neuviděl ani nejmenší náznak jakéhokoli většího zvířete, než byla jeho dlaň.

Musel tu někde být jeho starý dobrý přítel. Nebo snad jiná Katuma. Najednou dostal strach, aby ho kousek od jeho cíle přece jen nezastavila smrtelná nehoda. Nechtěl se stát svačinou žádného zdejšího masožravce.

Nakonec si všiml, že je to on, jeho se děsila zvířata. Jakmile se přiblížil k sebemenšímu zvířeti, to okamžitě vzalo do zaječích.

To nebylo možné, zdejší zvířata se lidí nebála.

Znovu kontroloval, jestli je člověkem a opět na sobě neshledal ani tu nejmenší změnu.

Kráčel rychle dál a pořád nechápal, proč se ho ta zvířata tolik bojí. Vycítila snad jeho spojení s Katumou. A nebo, že by byl katumou zevnitř. Né to nebylo možné, on byl stále ten samý člověk jako vždy. Nic podobného nepřipadalo v úvahu.

Pak si vzpomněl na svůj pád nebo spíše skok z vlaku a přeci jen začal pochybovat o tom, že se nic nezměnilo. Kdyby se nic nezměnilo, tak už teď ležela jeho mrtvola na Samuelově výstavce.

Ale nebylo tomu tak.

Ať už je to jak chce, musím se soustředit na cestu. Ostatní přece jen počká.

Musel rychle postupovat, nevěděl, kdy přesně má být Samuel korunován.

Přece ale měl problém, který nepočkal a nemohl počkat. Co udělá až se dostane do města. Prostě napochoduje na dvůr a nechá se popravit. Né musel vymyslet něco jiného, ale co.

Čas se neustále skracoval.

Na jednu stranu byl rád, že už se blíží k Torenu, že už se blíží ke svému domovu, ale na druhou stranu ještě neměl ani potuchy, jak se dostat do paláce, tak aby nebyl během několika minut v rakvi.

Byl tak zamyšlený, že málem narazil hlavou do skály, ke které se mezitím dostal.

Vzpomněl si, že má ještě jeden problém. Skálu!

Měl tolik starostí, že zapomněl na skálu, na které Toren stál. Nikdy předtím po skalách nešplhal a nyní tam stál, bezradný.

Vztek a smutek se se spolu střetávaly v krevním objehu a Toran musel utírat jednu slzu za druhou.

Vzteky vyskočil proti skále. Zachytil se a najednou si uvědomil, že visí na skále. Skusil šplhat směrem vzhůru a jak se zdálo, nedělalo mu to žádné problémy.

Nikdy dřív nebyl tak hbitý. Nemyslel na to, dokonce i zapomenul na to, že vlastně neví, co bude dělat až se do města dostane. Jeho tělo nyní ovládal adrenalin a Toran vyměnil slzy za smích a odvahu.

Houpal se na převisech, jako by lezl po skálách od malička a po hodině a půl se octl na okraji.

Nyní ho už čekalo jen několik minut cesty lesem, který dělil město od okraje zrádných skalisek.

Utřel si pot z čela. Byl hodně zaprášený a Rikanovi šaty byly už také ve stádiu, kdy mohly být používány spíš jako hadr na podlahu, než na to, aby je někdo nosil.

Rikan se jistě nebude zlobit, když tu jeho šaty nechám. Broukal si Toran a svlékal si šaty. Nyní už mu bylo jedno, zda přiláká svou pozornost.

Utrhl jeden z ohromných listů a přikryl jím roztrhané šatstvo. Nemuseli ho nalézt, a i když tak čím déle tím lépe.