Vlak do Torenu 9

Měl mnoho státnických poviností, ale lámal si hlavu něčím jiným. Na něco zapomněl. Nemohl si vzpomenout na co.

Když nakonec si uvědomil, že chtěl poděkovat starci za to, že ho zdržel, protože jinak by jeho plán nevyšel a on by byl nyní mrtev.

Šel sám ulicemi a davy jásaly nad návratem svého dobrodince nebo spíše nad nástupem dobrodince.

Občas jim zamával, ale spíše si lámal hlavu, jak odměnit starce.

Vešel do chatrče.

Stařec stále seděl v křesle a díval se směrem k příchozímu Toranovi.

-Jak vidím, tak ti mé zdržení pomohlo!; usmál se stařec a jeho hlava se svezla k rameni.

Toran přistoupil ke starci, chtěl mu poděkovat. Pozdě.

V tu chvíli Toranem projela nová vlna vzteku. Utíkal směrem k paláci. Nechal si zavolat královskou gardu.

Rozkaz byl jasný, všichni vojáci a žoldáci museli odevzdat zbraně. Po té je Toran vyhnal za hradby paláce. Lid je hnal před sebou směrem k lesu.

Vojáci utíkali zděšení a bezbraní, jako kdysi stařec.

V lese čekalo překvapení Katuma.

Celým městem se šířili úpěnlivé prozby a výkřiky hrůzy. Vojáci skákali za skal, aby se ušetřili před Katuminými tesáky a drápy.

Ještě několik minut se ozývaly steny umírající až nakonec město utichlo a lidé se vrátili do svých domovů.

Toran unaven, vzdal se pro tento den svých poviností.

Odebral se do své ložnice.

-Nechal si mne čekat dlouho, Torane!