Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seErma
Autor
Calista
(Tohle dílo nepatří k mým nejlepším,ale zase není nejhorší) \"Minulosti neutečeš...Příjde a zase tě dostane...Zase a zase a zase...je jen jedna možnost,jak nedopustit aby minulost jedné osoby ohrozila celý známý svět a to přestat utíkat a postavit se minulosti čelem!\"
1
„Jessico,já vím,že to potřebuješ mít co nejdřív hotové,ale za pár dní jsou Vánoce!A já chci trávit Vánoce s rodinou v L.A. ne v kanceláři za psacím stolem u počítače.Ano,ano…Ale já už…..Jessico!Jo,je to moje práce,kterou samozřejmě nechci ztratit,“dívka zprudka položila mobilní telefon a znovu zalitovala.Proč jen jsem si nevybrala jinou práci?Nebo alespoň jiné studio.
„Děje se něco?“zeptal se sympatický mladík,který právě vešel do místnosti.Dívka se místo odpovědi zdrceně podívala na počítač a na stoh papíru,který ležel na pracovní desce.
„Ne,nad tím ani neuvažuj!Budou Vánoce!“Popadl papíry a nesl je ke koši.Děvče mu ale včas zastoupilo cestu.
„Ráda bych udělala to samé,ale když to teď vyhodíš,budu to muset psát celé znova a to by znamenalo,že nad tím budu sedět další tři měsíce,a to vážně nechci.“Vzala mu papíry z ruky a položila je zpět k počítači.Muž k ní přistoupil,objal ji a zašeptal:
„No,ale víš,že tu práci mít nemusíš.Dokážu nás uživit sám.“
„Tak na to ihned zapomeň!“rozkřikla se a odešla do chodby.Zrovna míjela telefon,když začal zvonit.
„Tady Melinda Baxterová,přejete si?“zvedla trochu nedůvěřivě telefon.
„Mel?Ahojda tady je Miranda,“zazněla odpověď.Melindě se rozzářil obličej.
„Ahoj,jsem ráda ,že tě slyším.Neviděla jsem tě od Díkuvzdání.Jak se máš?A co Jaremi?“
„Jo,máme se fajn,ale proto nevolám.Chtěla jsem se s tebou domluvit na Vánoce.Přijedete?“Melinda se podívala na Deana ,potom na počítač a zase na Deana.
„Určitě.Pozdravuj všechny.Pa,“zavěsila.
„Kdo to byl?“zajímal se Dean.Melinda se spiklenecky usmála.
„Ale,to byl jeden můj kolega z práce.Ptal se,jestli s ním nepojedu o Vánocích na hory.“Daen se naoko zamračil.Melinda,plně rozhodnutá,si znovu vzala do ruky mobil a vytočila číslo na Jessicu.
„ Za 15 minut jsem tam,“oznámila.Políbila Deana a se slovy “hned jsem zpět“ odešla.Vzápětí se vrátila,popadla papíry ze stolu a znovu odešla.
Během následujících 15-ti minut dorazila před studio.
„Jessico!Ahoj.“Pomalu vstoupila za paní ve středních letech do prostorné,leč útulné kanceláře.Podala jí stoh papírů a s nedočkavým výrazem čekala.Jessica prolistovala papíry a začetla se do poslední strany.
„No,zdá se,že jsi s tím konečně pohnula.Gratuluji.Chci se ti omluvit,Melindo,za to,jak jsem na tebe vyjela.Myslela,jsem totiž,že to ještě nemáš hotové.Teď,když už jsem se ujistila,že to stihneš,asi bys měla dostat dovolenou,co ty nato?“Melinda nebyla schopna slova.Jessica se omlouvala.Poprvé za 3 roky,co tady Melinda pracovala,se ji Jessica omluvila.
„Melindo?Halo!“
„Jo,jistě….Dovolenou?Super!Vrátím se 5.ledna,“a než stačila Jessica cokoli říct,vyřítila se z kanceláře.
Mohlo být něco kolem půl desáté když dorazila domů.
„Tak jak to šlo?“
„Utíkej balit,jelikož odjíždíme do L.A.“Dál se tím nezaobírali.Během následující hodiny,se jim povedlo hned několik věcí.Dokázali sbalit,odjet na letiště,odbavit zavazadla a ještě měli 15 minut čas.
Když nastal čas odletu a letadlo se odlepilo od země,ukazovaly hodinky 10:45.Melinda by v tuto dubu možná ještě spala,atak zavřela oči,opřela se o Deana a nechala se unášet svými sny.Měla pocit,že téměř okamžitě potom,co usnula,ji někdo sadisticky probudil.
„Melindo,vstávej.Jsme tady.“Dean ji pomohl do kabátu.
V hale postávaly stovky lidí,kteří se na sebe různě tlačili.V záplavě hlav uviděla Melinda dívku s dlouhými blond vlasy svázanými do uzlu.Za ní stál mladík,který měl vlasy asi o odstín tmavší než dívka.
„Mirando!“Melindě se znovu rozzářil obličej.Když se Melinda přivítala se sestřenicí,podala ruku mladíkovi.
„Rád tě vidím“
„Jo,já tebe taky Jaremi,“zalhala.Ve skutečnosti jediný důvod proč trpěla jeho přítomnost byl ten,že ho Miranda milovala.Mnohem raději měla jejího předešlého přítele Davida.
„Nechci bejt protivná,ale neměla by tady být tma?Přece jen,je už 20:45,“podívala se Melinda opatrně na hodinky.Dean,Jaremi i Miranda se rozesmáli.
„Poklade,ale ty sis neposunula hodinky na správný čas.“Melinda se zašklebila.
Pomalu prošli aulou a nasedli do Jaremiho auta.Asi za půl hodiny dorazil před tmavomodrý patrový dům s malou předzahrádkou.
„Wow,tak tady jsem poměrně dlouho nebyla.Tuším,že naposled..“
„O Díkuvzdání.Přesně tak,“dokončila větu sympatická dlouhovlasá brunetka.
„Marian!Sestřičáčku můj!“Melinda se vrhla Marian kolem krku.Již od dětství si ty dvě byly velmi blízké.
„Sestřičáčku?No,tak tohle oslovení mi vážně chybělo,“mrkla a pustila je do domu.
První místnost,kterou navštívili,byla Melindina ložnice.Společně s Deanem si vybalila zavazadla a pak se jen tak prohrabávala starými věcmi.
„Pojďte jíst!“zaslechli Marianin hlas.Seběhli z patra a vřítili se do kuchyně.U stolu už seděli 4 lidé.Jaremi a Miranda,Marian a Melanie,Melindina mladší sestra.K obědu měli kuře a rýži.Zbytek odpoledne strávili hraním různých her.Melinda s přehledem vyhrávala v ruletě,zatímco hře na schovávanou kralovala Melanie.
Tu noc se Melindě zdál podivný sen.Šla dlouhou kamennou chodbou.Stěny byly studené a tekla po nich voda.která vytvářela podél stěn kaluže,ve kterých se odrážely pochodně.Ve stěnách byly zabudované dveře,ale těch si nevšímala.Něco ji táhlo pořád dál.Nakonec dorazila k masivním dveřím.Chtěla je otevřít,ale ruka jí projela skrz.Uslyšela ránu,ale nijak ji nebrala na vědomí a snažila se uchopit kliku dveří.Zaslechla něčí kroky,které se neustále přibližovaly .Otočila se a vykřikla.Zahlédla lesklou čepel nože a potom ucítila,jak ji ta čepel proniká do těla.
„Copak se děje?“Melinda se posadila a prudce oddychovala.
„No tak,co se stalo?“Dívka dovyprávěla Deanovi sen.
„Co si o tom myslíš?“Dean se zamyslel.
„Nevím,co si myslet.Možná bys to měla říct ještě někomu jinému.Třeba Marian,“poradil jí.Přikývla a vstala.Podívala se na budík.
„Jdu se podívat,jestli už jsou vzhů…“nedokončila.
„Jsou.Melanie tady byla,“odvětil,oblékl se a společně s Melindou sešel dolů.Ta ihned vyhledala Marian a svůj sen jí vylíčila.
„Nevím,co si myslet,Mel.Třeba to byla jen noční můra,“zkoušela to Marian,ale na Melindě bylo znát,že podle ní,to bylo něco víc.
Zbytek dne proběhl v klidu.Pokud se tedy nepočítá hádka,která se už stala takovým malým rituálem a poníž ten den už nebyl klidný.
„Melanie,Mirando.Kolikrát vám mám opakovat,že já ani Melinda o své speciální schopnosti nestojíme.Stačí,že máme to přenášení,“snažila se Marian mluvit klidně,ale hlas se jí třásl.
„Proč mluvíš i za Melindu?“vyštěkla Melanie.
„Já ti to mile ráda zopakuji sama,pokud chceš,“vložila se do toho Melinda.
„Proč ty schopnosti nechcete?Mohly byste brát ohled alespoň na nás.Já i Melanie ty schopnosti chceme,tak proč?“rozkřikla se Miranda.
„Protože mít je,znamená i používat je a to já nechci.Ty snad ano,Marian?“Marian zakroutila hlavou.
„Ale..“
„Prostě konec!Schopnosti se nechají tam,kde jsou,“rozhodla Marian a odešla.Melinda se zadívala na Melanii a Mirandu a potom taky odešla.Zbytek dne panoval v domě až ledový klid.Melanie s Mirandou nemluvily s Melindou a Marian a naopak.
Druhý den ráno se všechny čtyři někam vypařily a v domě zůstali jen Jaremi a Dean.Dívky se vrátily až po poledni a po včerejších chmurách už nebylo ani stopy.
„Copak se dělo tak veselého?“usmál se Jaremi.Miranda ho políbila,ale to bylo všechno,co se dozvěděl.Hovornější byly až po necelé hodině.
„Zítra je štědrý den,“prohodila u večeře Miranda.Rozpoutala se divoká diskuse na téma Vánoce a dárky.Po večeři znovu hráli hry,ve kterých tentokráte ovšem kralovala Marian.
Následující ráno se ulice zaplnily koledníky,kteří se brodili sněhem.Když 6tice vešla do obývacího pokoje,obdivovala krásu Vánočního stromu.Na jeho vrcholku se třpytila Vánoční Hvězda.
„Veselé Vánoce,“zašeptali a posadili se na pohovku.Chvíli se dohadovali,kdo bude rozdávat dárky,ale nakonec si to prosadily Melanie a Miranda.
Když už pod stromkem nezůstal ani jeden dáreček,postavil se Dean a promluvil.
„No,potom co se rozdaly všechny dárky,mám tady ještě jeden.“Donutil Melindu vstát a sám si klekl.Vytáhl z kapsy malou krabičku a otevřel ji.Vevnitř byl stříbrný prstýnek s rubínem.
„Vezmeš si mne?“Vypálil Dean otázku.Melinda se zatvářila dost překvapeně a pohlédla na zbytek osazenstva.Ale ti se tvářili stejně překvapeně.
„No,já vím,že jsem občas dost nesnesitelný a že se semnou občas zle vychází,ale miluji tě a přísahám,že se o tebe budu starat do konce svého života.“Melinda se zamyslela,ale odpověď moc dobře znala.
„Ano!“Dean ji navlékl prstýnek na ruku a políbil ji.
„No,alespoň nebudu jediná vdaná,“zažertovala Miranda a všichni se rozesmáli.
Jakmile utichlo vzrušení z chystané svatby,začali přemýšlet,co budou dělat.Padaly návrhy jako zahrát si ruletu,závodit v jedení cukroví,lovení jablk….
„A co takhle probudit síly Melindy a Marian?“nadhodila Melanie.Zábava rázem utichla a pohledy všech se upřely na Melanii..
„No tak asi ne,“ustoupila,ale rozpoutala hádku,kterou už nemohla zastavit.
„Proč to pořád vytahuješ?“vykřikla Melinda.“Proč prostě nedáš pokoj?Snad jsme ti to už mnohokrát řekly ne?“
„Nekřič po ní!Má pravdu!“zastala se sestřenice Miranda.
„Nemá!“
„Má!“
„Ne!“
„TICHO!“zapojil se do rozhovoru Jaremi.Dívky se na něj podiveně podívaly.
„Hele,zkusily jste to někdy řešit třeba potichu?“
„No,ne..“přiznala se Marian.
„Tak jo,zkusíme to.Co třeba….hlasovat?“navrhla Melanie a opovědí ji bylo souhlasné přikyvování.
„O.K.kdo je pro zvedne ruku, TEĎ!“vymrštily se 2 ruce.
„Kdo je proti ,TEĎ!“3 ruce.
„Hele Deane,tebe se to netýká,tak se do toho nepleť,“okřikla ho Miranda.
„Netýká?Tak mně se to netýká?Ale to je omyl drahá Mirando.Budu si Melindu brát,takže bych snad mohl mluvit do toho,jestli budu žít s někým,kdo praktikuje magii nebo ne!“ohradil se.
„Hele Deane…“
„Ty,“ukázal na Jaremiho,“se do toho nepleť,buď tak hodnej,ano?“
„Jdu ven,“oznámila Melinda,popadla kabát a odešla do padající tmy.
„Melindo počkej!“vykřikla Marian a rozběhla se za sestrou.Mezitím začalo venku dost hustě sněžit,takže světla pouličních lamp vypadala,jakože se ztrácí v mlze.
„Copak se děje?Proč jdeš za mnou?“Marian sestru objala.
„No třeba proto,že máme držet spolu a taky proto,že tě mám ráda a chci být s tebou,“odvětila Marian.Melinda se pousmála a pohladila sestru po vlasech.
„Škoda,že se nevidíme častěji,“posteskla si Melinda.
„Přestěhuj se do L.A.“navrhla Marian.
„Přestěhuj se do Dublinu,“oponovala Melinda.
„Fajn,vyhrála jsi.“Chvíli šly tiše.
„Víš kam jdu?“ Marian se rozhlédla.Dlouho tu nebyla,ale přece jen to poznala.
„Samozřejmě,“přitakala Marian.Ruku v ruce vyšly na menší kopeček.Naskytl se jim pohled na nádherné údolí ,pokryté vrstvou sněhu,která nebyla,až na občasné stopy,poškozená.
„Wow,“vydechly obě a rozběhly se z kopce dolů.Dorazily na mítinku,která byla začátkem údolí, a posadily se na jedinou lavičku v okolí.
„Pamatuješ,jak jsme tomu říkaly?“Melinda se zahleděla na nebe,které,ačkoli bylo teprve 5 hodin,bylo tmavé a zářily na něm hvězdy.
„Tuším,Zázračné údolí?“
„Jo a víš proč?“
„Ano.Protože tady jsme poprvé použily svoje schopnosti.“
„A zase TO téma,“zalamentovala naoko Marian.Melinda si povzdechla.
„Vím,že se pořád stavím proti těm schopnostem,ale nejsem si zase tak moc jistá,že by to bylo špatné,mít je.“Opatrně se podívala na sestru.Marian měla ve tváři vyděšený výraz a zírala na kopec.Melinda se podívala tím směrem.
Na kopci stály dvě vysoké postavy s kápí přes obličej a vypadalo to,že pozorují tělo,které leželo na sněhu u jejich nohou a doposud se hýbalo.
„Co to sakra…“Marian nedokončila větu.Jakási síla ji odhodila o několik metrů dozadu.
„Marian!“Melindu nenapadlo nic lepšího,než začít po těch postavách házet sněhové koule.
Jednou zasáhla jednu z těch potvor do obličeje.Postava sundala kápi a odhalila tím rudé oči,které žhnuly jako dva velké plameny.
„O můj bože,“zašeptala Melinda a zakryla si rukou ústa.Příšera uchopila bezvládné tělo.Melinda zahlédla výraz toho člověka.Byla to asi 18 let stará dívenka se světlými kadeřemi.Obluda otevřela chřtán a spolkla ji.Melindě se chtělo zvracet,ale popadla sestru za ruku a nenapadlo ji nic lepšího,než se přenést domů.
„Co jste dělaly?!“vykřikla Miranda a pomohla Melindě odnést Marian na pohovku.
„Napadli nás démoni.Teda myslím,že to byli démoni,“vysvětlovala Melinda a podložila sestře hlavu.
„Melanie,skoč pro léčivý lektvar a honem,“přikázala Miranda.
„Léčivý lektvar?“
„Jo,Melindo,léčivý lektvar.Máme nějaký nahoře,protože se hodí vždycky.Tady snad taky pomůže,“objasnila.
„Tady ho máš,“podala Melanie Mirandě malou lahvičku se zářivě fialovou tekutinou.
„Tak holka,vypij to,“řekla Miranda.Marian roztřeseně uchopila lahvičku a tekutinu vypila.
Během následujících 2 minut se uzdravila.
„Tak,teď nám všechno řekněte.“Dívky se daly do povídání.Vzájemně se doplňovaly,ale ani jedna se nezmínila nad tím,že uvažovaly nad vyvoláním svých schopností.
„To je mi líto,“zašeptala Melanie.
„Co se děje?“zeptal se naprosto nezúčastněně Dean,který právě přišel z patra.
„Marian a Melindu napadli démon..“Miranda se zarazila a podívala se na Melindu.
„Démoni?Melindo,mohl bych s tebou mluvit?Nahoře.Sám.“Dean nečekal na odpověď a vyšel do patra.
„Melindo,vás napadli démoni?“začal Dean klidně,když byli zavření v ložnici.
„Jo,“odvětila dívka.
„Ty…bože!“
„Nechápu,proč to tak řešíš.“
„Protože tě mohli zabít!“
„Ale neza..“
„MOHLI!“
„Deane,právě proto jsme se s Marian rozhodly,že provedeme rituál na vyvolání schopností,“řekla klidně.
„Copak to nechápeš?Takhle to bude ještě horší….“
„Ale budu moct bránit nevinné!“
„Co je mi po nevinných!Já miluji tebe ne je!“
„Deane!“
„Co?“
„Čeho se tak bojíš?“
„Toho že tě ztratím!“vykřikl.Melinda k němu přešla a objala ho.
„To se nestane,rozumíš?To se nestane!“snažila se ho uklidnit.
„Stane.Dříve či později se to stane.Znám to,“stál si stále za svým Dean.
„Znáš?Odkud?“Dean se posadil a naznačil Melindě,aby se posadila k němu.
„Povím ti příběh.Je o malém chlapci a jeho rodině.Ten chlapec žil ve městě se svou hodnou rodinou,která patřila k čarodějnému cechu.Byli hodní čarodějové,kteří pomáhali nevinným.Jednoho dne,se vydala rodina do boje proti nějakým zlým čarodějům a už se nevrátila.Většinu ti zlí pobili a ty co přežili,převrátili ke zlu,takže z hodné rodiny se staly zlé trosky.Když se to chlapec dozvěděl,přísahal,že nezemře dokud svou rodinu nepomstí a ve vzteku vyslovil sám nad sebou kletbu.-Ať nezemřu dokud nepomstím svou rodinu.Dokud nezničím posledního ze zlých čarodějů-.Od toho příběhu uplynulo několik set let,přesněji 200 let, a ten chlapec stále chodí po zemi a stále pronásleduj ty ,kdo mu zničili rodinu.“
„To je smutné,chudák chlapec.Jak se jmenoval?“zajímala se Melinda.
„Jmenoval se….Jmenoval se…Jeho jméno bylo Dean.Dean Richardson,“odvětil Dean a zadíval se do země.Přesto však na sobě cítil Melindin pohled.
„Cože?To ty?“Dívka nemohla uvěřit vlastním uším.Ten,koho považovala za odpůrce magie,se narodil jako čaroděj.
„Ano já.Pochopím,když budeš chtít vrátit ten prstýnek co jsem ti dal…“
„Jsi blázen?Proč bych ho měla chtít vrátit?To,že žiješ už několik staletí a že jsi lovec zlých čarodějů,přece nijak nemění to,že tě miluji!“ohradila se Melinda.Na Deanově tváři se objevil úsměv.
„Miluji tě,Melindo Baxterová,“zašeptal a políbil ji.
„Takže ti nevadí,že si necháme vyvolat schopnosti?“Dean zvedl oči v sloup.
„Proč ti to vadí?“
„Už jsem říkal.Bojím se o tebe.Co když tě taky zabijí nebo přetočí ke zlu?“
„Nestane se to.Přísahám.“Zadívala se mu do očí.Někdo zaklepal na dveře a vzápětí do pokoje vtrhla Melanie.Popadla Melindu za ruku a vedla ji zpět do obýváku,kde byl již také Jaremi.
„Co se děje!?Hej!“protestovala dívka,ale když spatřila na stolku Knihu-Ermu,uklidnila se.
„Souhlasíš?“zeptala se Marian.Melinda se podívala na Deana a potom přikývla.Miranda začala listovat Knihou.Konečně se zastavila.
„Pojďte sem,“pobídla dívky.Celá čtveřice se shromáždila u Knihy a společně začaly odříkávat kouzlo:
„Teď,v tuto posvátnou hodinu,
svědkem je mi Stará síla,
volám na pomoc celou svou rodinu,
aby Má moc na svém místě byla.“
„Funguje to?“zeptala se Melanie skepticky.
„Snad…“Místnost zaplnila mlha.Dívky i Jaremi s Deanem se rozkašlaly.Když byly schopné,znovu dýchat,vykřikly.V místnosti stála ta samá postava,která napadla Marian a Melanii.
„Tak,teď se budeme muset modlit,aby to kouzlo fungovalo,“zašeptala Marian a instinktivně mávla rukou a téměř okamžitě se postava rozletěla a zbyl po ní jen dým.
„Funguje to!“zaradovala se Miranda a objala Jaremiho. „Nepřišlo vám to nějak moc lehké?“zeptala se Melinda.Marian přikývla,ale všechny byly ve velké euforii z prvního vítězství,než aby se tím zaobíraly.
Dean se opíral o rám dveří a pozoroval Melindu.
„Nezlob se,“prosila a nahodila „štěněčí kukuč“.Dean se usmál a pohladil ji po vlasech.Melindou projel elektrický impuls.
„Co se děje?“
„Já..měla jsem vidění,“odvětila a nervózně si pohladila břicho.
2
To co v ten okamžik Melinda cítila se snad nedalo popsat.Snažila se přijít na to,co to vlastně znamená.První vidění a dítě?Proč ne třeba démony nebo jiné lidi.Proč dítě?A proč jí to tak vyděsilo?Proč?Proč?
Spousta podivných pocitů jí kroužila celým tělem.Většinu byla schopna identifikovat,až na jeden.Snažila si ho přiblížit…Dejavu.Tohle už znám,říkala si.Tohle už jsem zažila!
Ale ještě něco jí běželo hlavou.Něco,co přehlušilo ostatní pocity a zatlačilo je do kouta.Jakýsi hlas.Hlas vzdálený a povědomý zároveň.
„To zvládneme,“šeptal ten hlas.najednou pocítila podivnou bolest v ramenech a aby jí zapudila,zapudila i myšlenky a hlas.Vzhlédla a zahleděla se do sestřiny tváře.
3
„Vidění?Jaké?Co jsi viděla?“třásla s ní Marian.
„Já,já…..viděla jsem malé dítě,“odpověděla Melinda a zavřela oči jak se snažila přijít na něco dalšího.
„Wow to je rozkošné vidění,“zažertovala Melanie.Melinda se nervózně pousmála.Nastala ta chvíle trapného ticha.
„No,myslím,že dneska už jsme si užili dost,co vy na to?“zeptal se Jaremi,když už ta chvíle ticha trvala poměrně dlouho.Pětice začala přikyvovat a o patnáct minut později byla už v celém domě tma.
Následující ráno se sešli v jídelně v druhém patře.
„Co dneska podniknete?“ptala se Miranda a namazala si chleba máslem.
„Já se asi půjdu projít,“řekla Melinda.Vstala od snídaně a ode dveří ještě zavolala:
„Můžu si půjčit auto,Marian?“Marian zamumlala něco ve smyslu „ponič ho a budu střílet“, ale Melinda popadla klíčky ze stojanu a odešla.Marian se podívala na Deana a namířila na něj nůž od marmelády:
„Pokud tomu autu proškrábe jen trochu lak,přísahám,nebudeš si mít koho vzít.“Dean se usmál a u stolu vypuklo veselí,které přerušila až tvrdá rána ze spodního patra.
„Sakra,já tam včera večer nechala Knihu!“zalamentovala Melanie a seběhla dolů.Následoval její poplašený výkřik.
„Co se..Jarede?!“Marian se zastavila na schodech a zmateně pozorovala blonďáka v místnosti.
„Ahoj Marian.Dlouho jsem tě neviděl,“odvětil a zamával ji.Pokud byl v tu chvíli někdo ještě více zmatený než Marian,byl to zbytek osazenstva domu.
„Vy se znáte?Odkud?“Marian se podívala na Jareda a usmála se.
„Jared je z II.dimenze,“vysvětlila.
„Není to dimenze duchů?“zeptal se Dean.Teď se udivené pohledy stočily na něj.
„Melinda se o ní zmínila,“obhajoval se.
„Ano,je to dimenze duchů,“odpověděl Jared.
„Jak to,že znáš někoho z dimenze II?“Miranda se dychtila dozvědět co nejvíc.Marian si povzdechla,sešla ze schodů a posadila se na pohovku.Naznačila ostatním,ať se taky posadí.
„No,víte,ani nevím jak je to dlouho ,co se známe….“
„Je to 20 let,“doplnil jí Jared.Marian se usmála.
„Dobře..Známe se od mých 6-ti.Máma si myslela,že by bylo fajn,kdybych se přátelila s někým,no..s někým kdo je jako já.Měla jsme sice vás,ale podle ní jsem se měla stýkat i s ostatníma.No a protože nějak nebyly inzeráty,že čarodějové hledají někoho,kdo je jako oni,tolik rozšířené jako dnes,“Melanie se usmála,“tak se matka obrátila na II.dimenzi.Tam se dohodla s nějakou její známou rodinou a seznámila mně tady s Jaredem.Tehdy to byl ještě malej klučina,možná o rok starší než já.Naposledy jsme se viděli….“zapřemýšlela se.
„Před třemi lety,“řekl Jared.
„Takže,“otočila se Miranda na Jareda „,ty jsi duch?“Usmál se.
„V II.dimenzi žijí i poloduchové,“oznámil jednoduše.
„Jaredův otec byl duch,ale jeho matka člověk,že ano?“Mladík přikývl.
„Proto taky tady,v naší dimenzi,nemizí,ale zůstává ..no...hmotný, “ objasnila Marian.
„Teď,když jste o tom mluvili,mohou být duchové hmotní?“zeptal se zvědavě Jaremi.
„No ano,ale pouze po určitou dobu.To ostatně poloduchové také,ale ta doba je delší,“odpověděl Jared.Potom se oddávali vzpomínkám.
„Sem…Wow,kdopak seš?“Melinda vrhla milý pohled po Jaredovi.Marian si významně odkašlala.
„Jsem Jared,“odvětil duch a uklonil se.Melinda se zamyslela.
„Jared?Počkej,ten z té II.dimenze?Ten poloduch?Ten Marianin...Už mlčím,“sklopila hlavu,ale neustále se šibalsky usmívala.
„Mel,copak se děje?“zeptala se Melanie.Melinda se pousmála.
„Copak by bylo?“
„No,směješ se a v ruce držíš nějaké papíry,takže ses právě něco dozvěděla,“šla na to logicky Melanie a Marian přikyvovala.Melinda se na starší sestru přísně podívala.
„Je ti doufám jasné,že schopnosti nemůžeš užít na svou sestru,že ano?“Marian přikývla. Melinda spiklenecky jukla na papíry ve své ruce.
„No,pamatujete si na to moje vidění?“Všichni souhlasně přikývli.
„No,tak se ukázalo,že to dítě,co jsme viděla,bylo moje a tady Deana,“prohlásila.Příštích 10 vteřin ticha vystřídal smích a výskot.
„My budeme mít dítě?!“vykřikoval Dean napůl otázkou.Melinda vesele přikyvovala.Dean se vrhl k dívce a objal ji.
„Miluji tě ,Melindo Richardsonová,“řekl.Melinda na něj šibalsky mrkla a políbila ho.
Všichni byli zprávou o miminku nadšení a téměř zapomněli na Jareda.
„Budu muset jít,“řekl,když veselí trochu utichlo.To se ale nezamlouvalo Marian.
„Jít?Proč?Kam?“namítala.Jared se usmál.
„No zpět domů,“odvětil poloduch.
„Do II.dimenze?Proč jsi sem vlastně chodil?A jak se tam dostaneš?“zajímal se Jaremi,který jako jediný neměl alespoň trochu nadpřirozené krve a evidentně se dychtil dozvědět co nejvíce.Jared se pousmál.
„No,proč jsem tady?To vám povím příště,protože mi už dochází čas.“odvětil.Rozloučil se s každým v místnosti a zmizel.
„Tak tomuhle se říká rychlost při přemisťování,“zažertoval Dean.
„Jak vlastně vypadá ta II.dimenze?“zajímal se stále Jaremi.
„II.dimenze probíhá současně s naším světem a vypadá také jako on,ale my ji nemůžeme vidět.Jen občas můžeme zahlédnout duchy,když se tyto dva světy propojí v nějaké anomálii,“odvětila Miranda.Tím byla debata ukončena.Osazenstvo se začalo pomalu rozcházet a nakonec v místnosti zůstala jen Marian a Melanie.
„Víš,ono je přece dost složité,i pro poloducha,dostat se do naší dimenze.Pochybuju že sem Jared šel jen proto,aby tě pozdravil,nemyslíš?“podívala se Melanie na sestru a Marin přikývla.
„Je to opravdu zvláštní.“Chvíli jen tak seděly.Potom Marian začala listovat v Knize a Melanie si četla Janu Eyrovou od Charlotte Brontëové.
Dopoledne se přehouplo v poledne a z kuchyně byly slyšet první podrážděné hlasy.
„Marian,poklade,já vím že je to blbý..KDE JE NĚJAKÝ JÍDLO?“bylo slyšet Jaremiho.
„Promiň ,Jaremi,objednám pizzu,“odvětila Marian.Po schodech byl slyšet dusot.
„Říkal tu někdo slovo pizza?“nakláněl se přes zábradlí Dean.Melanie přikývla.Ode dveří se ozval zvonek.
„Jdu tam!“seběhl Dean ze schodů a otevřel dveře.Za nimi stál středně vysoký mladík,mohl být tak o tři roky mladší než Dean,měl tmavé vlasy i oči.
„Co si přejete?“zeptal se Dean.Mladík se rozpačitě rozhlédl.
„Já..bydlí tady Melinda Baxterová?“V Deanovi se cosi hnulo.Co tady chce?Kdo to vlastně je a proč shání mojí Melindu?
„No nebydlí..“
„Ale jsem tady,“dokončila Melinda a podívala se na mladíka.Zatajila dech a na obličeji bylo vidět překvapení,které přešlo v úsměv.
„Milo?!Milo Perry?!“vykřikla a pověsila se chlapci kolem krku.Dean si opatrně odkašlal.Melinda i Milo se rozesmáli.
„Deane,tohle je Milo Perry,můj nejlepší kamarád.Milo,tohle je Dean Richardson,můj snoubenec,“představila je.Pří slovech můj snoubenec vypadal Milo trochu zaraženě.
„Melinda Baxterová se bude vdávat?Ne,to není možné,protože pokud si pamatuji,to tys tvrdě prosazovala,že se nevdáš a že nebudeš mít děti,“namítal s úsměvem.Melinda ho praštila do břicha a zašeptala:
„Jsem těhotná,cvoku,“ a tím Milovi uštědřila další šok.
„No tak to je dost i na mně.Můžu dál?“
„Jistě,“pozvala ho Melinda a Milo vešel.Zbytek dne strávili nad pizzou,prohlížením různých fotek a debatami o tom,co dělali ty poslední dva roky,co se neviděli.Dean zpočátku dost žárlil,ale brzy přišel nato,že Milo a Melinda jsou opravdu jen přátelé.Velice dobří přátelé,ale že jejich přátelství nikdy nebylo a nebude nic víc.
„Tak,já už půjdu,“řekl Milo,když hodiny odbíjely dvaadvacátou.
„Milo,neviděli jsme se dva roky!Nemůžeš jen tak odejít!“namítala Melinda.
„Jo,ještě jste nemluvili o M&M,“prohodila jen tam Miranda a zato schytala pořádný políček do ramene.
„M&M?“ptal se zmateně Dean.Milo i Melinda se poťouchle usmívali.
„No víš,Deane,M&M byla přezdívka téhle dvojice na střední a následně na vysoké.Ještě teď,když přijdeš na školu,tak tam na stěnách najdeš napsáno M&M,“objasňovala Miranda.
„Takže Melinda byla něco jako delikvent?“zažertoval Dean a objal Melindu.
„Jo,oni oba byli delikventi,ale nikdo je zato moc netrestal,protože oba patřili k premiantům svých tříd a postupně i školy,takže to profesoři brali jako,že se musejí nějak vybít,když se tak pilně učí,“dodala Melanie.
„A funguje ještě M&M?“Melinda a Milo se na sebe podívali a usmáli se.
„Že váháš,“řekli dvojhlasně.Nakonec Milo zůstal celou noc.
Pomalu se blížil 5.leden a tím i termín Melindina návratu.2 dny před odjezdem se rozpoutala vášnivá diskuse,která byla ukončena až Melindiným telefonátem Jessice a oznámením,že bude mít dítě.
„To je skvělé Melindo,moc ti to přeju.Myslím,že teď bys asi chtěla být s rodinou,ne?“
„Vyhazuješ mně?“
„Ne,pouze ti umožňuji pracovat v L.A.Koneckonců,ty scénáře mi můžeš poslat e-mailem,ne?“
„Jo,máš opravdu.Díky Jessico.“
Nemáš zač,děvče,ale mám dvě podmínky.“
„Jaké?“
„Pozveš mne na svatbu a přivezeš mi to malé ukázat.“Melinda se usmála.
„Jistě Jessico.Tak pa a díky,“zavěsila.Cítila,jak se na ni upírají pohledy všech.
„No,příštích 7 měsíců vám tady budu otravovat život,“řekla.
Během následujících 7 měsíců se Melinda začala zakulacovat a 5.7.2005 ji odvezli do nemocnice,kde o dva dny později porodila chlapečka.
„Je nádherný,“rozplývala se nad ním Marian,když ho prvně viděla.
„Jak se jmenuje?“
„Drew,“odvětila Melinda a pohladila malého Drewa.
„Táta je na něj asi hrdý,že?Má totiž jeho oči,“šeptala Marian.V tu chvíli napochodoval do pokoje Dean a nesl balónky.
„Tak tady jsou moji dva nejmilovanější lidičkové na světě,“začal se rozplývat a Melinda se rozesmála.
„Proč se mi pořád takhle směje?“obrátil se na Marian.
„No třeba proto,že vypadáš komicky,když se takhle rozplýváš.“
„Tvrdé leč nejspíše upřímné,“poznamenal Milo,který se ledabyle opíral o dveře pokoje.
„Milo!Moc ráda tě vidím!“Mladík přešel k Melindě a podíval se na Drewa.
„Tak tohle je definitivní konec M&M,“povzdechl si.Melinda na něj vytřeštila oči.
„Cože?Ne to ne!Tohle neříkej.“
„Pročpak ne?Teď z tebe bude vzorná matka a M&M bude minulost.“Chytla ho za ruku.
„Nikdy nebudeme minulost,Milo,“snažila se ho uklidnit.Na jeho tváři se rozlil úsměv a políbil ji ruku.
„Tak,návštěvní hodiny jsou u konce,“oznámila sestřička a hnala Marian,Mila i Deana ven.
„Ještě chvíli,“škemrali.
„Vždyť slečna Baxterová jde zítra domů,tak není důvod,abyste tu ještě zůstávali,“spražila je sestřička a zabouchla jim dveře před nosem.
Poslední noc v nemocnici se přehoupla v den a Melinda se konečně znovu octla doma.S nadšením zjistila,že její sestry udělaly z jednoho menšího volného pokoje dětský pokoj.
„Jste moc milé,“řekla a objala je.
„To je přeci automatické sestřičko.Ale ty hračky kupovali Dean,Jaremi a Milo,protože já bych nikdy nekoupila právě narozenému dítěti stavebnici pro děti od 7 let,“usmála se Miranda.Dívky se rozesmály.
Asi po měsíci se v domě ukázal Jared a zastihl sestry v pokoji u Drewa.
„Co tu děláš?Neukázal ses tady od..no naposledy jsi tady byl před osmi měsíci,“ptala se Marian,ale bylo na ni znát,že ho ráda vidí.
„No,řekl jsem si že se zastavím,protože posledně jsem nějak nestihl vše,co jsem chtěl,“odvětil klidně.
„Vážně?A co jsi chtěl?“znervózněla Marian.
„Můžete jít dolů?Rád bych s vámi všemi mluvil,“řekl místo aby čekal na odpověď ,sešel z patra do obýváku.Během následujících minut se tam objevil i zbytek osazenstva včetně Mila.
„Tak,co jsi potřeboval?“snažila se Melanie mluvit nenuceně.Jared se zhluboka nadechl.
„Před desíti měsíci se v II.dimenzi sešla Rada čarodějů.Myslí si,že v paralelním světě se vyskytl jistý démon,který se snaží kompletně ovládnout celý vesmír.“
„A?“
„No a vaší povinností,jakožto čarodějek,je zničit jej.“
„A co když je pouze fiktivní?“
„Tak potom se vrátíte brzy zpět,“odpověděl prostě.
„A když není?“
„Tak ho musíte zničit.“Dívky se po sobě podívaly a poté jednohlasně řekly.
„NE!“
„Ale..“
„Žádné ale!Prostě odmítáme jít až bůhvíkam jen proto,že nějakých 7 hlavounů si myslí,že vesmíru hrozí nebezpečí.“
„Přesně tak a já nehodlám opustit syna,který má pouze měsíc!“přisadila si Melinda.Jared si povzdechl a zdrceně se usadil do křesla.Zadíval se na Jaremiho,Deana a Mila,kteří se dosud nevyjádřili.
„No na nás nekoukej.I kdybychom s tím souhlasili,je to na nic,jelikož by tam musely ony,ne my,“odvětil na nevyslovenou výzvu Dean a zbylí dva jen přikyvovali.
„Melindo,kdybych ti teď řekl,že pokud tam nepůjdete a ten démon bude skutečný,osud tvého syna visí na vlásku?A vy ostatní,když vám řeknu,že všechno o co se tady snažíte,všechno o co usilujete,půjde do háje?Když celý svět a každý jiný ve vesmíru se může rozloučit s existencí?Půjdete?Půjdete nebo jste natolik sobecké,že chvíli pohodlí vyměníte za totální apokalypsu?“zasáhl Jared jejich citlivá místa.Melinda se podívala na malého Drewa a na všech dívkách bylo vidět,že nad jeho slovy usilovně přemýšlí.Jako první promluvila Marian.
„Myslím,že má Jared pravdu,“řekla.Dívky nic nenamítaly.
„Super!“zaradoval se poloduch.
„Ale nemysli si,že to bude jen tak.Ať nám Rada nejdřív ověří,jestli tam ten démon je.Pokud ano,půjdeme a pokud ne,bohudíky,“dodala Melanie.Jared přikývl a znovu zmizel.
„Kam se zase poděl?“zajímal se Milo,který většinu svého dospívání trávil zde v domě.
„Domů,“odvětila Miranda.Hodnou chvíli všichni seděli a čekali,ale když se Jared nevracel,začal se život vracet do normálních kolejí.Marian a Miranda chystaly jídlo zatímco Melinda a Melanie úřadovaly v dětském pokoji.Dean,Milo a Jaremi se usadili dole v obýváku a vesele debatovali o právě probíhajícím zápase.
„Upřímně,doufám že Drew nebude úplně stejný jako jeho otec,“špitla Melinda a vyměnila stavebnice za plyšové medvídky a dětské hračky.
„No,má to v genech,ne?“zažertovala Melanie.Melinda se na ni zašklebila.
„To neříkej ani ze srandy.Drew bude normální dítě s ,přiznávám,trochu nenormálními rodiči,“idealizovala si Melinda svůj budoucí život.
„Jo,pokud ovšem bude mít matku.Nemyslíš,že ten démon musí být opravdu mocný?A když o tom tak přemýšlím,i my musíme mít o hodně větší moc,než teď cítíme,jelikož si nás Rada čarodějů vybrala ze všech ohrožených světů.Kolik těch světů vlastně je?“
„Je jich 7 a každý má zastoupení v Radě což znamená že Rada je sedmičlenná.A máš pravdu,asi musíme mít větší moc než si myslíme a upřímně,“posadila se Melinda na pohovku,“dost mne to děsí.“Melanie se posadila „na turka“ na zem.Strašně ráda se sestrou debatovala.
„Jo,ale když bude větší,můžeme i více nevinných zachránit,“zastala opoziční názor.
„Ano,ale zase budeme mnohem více náchylné ke zlu.Pochop.Čarodějky s velkou mocí u dobra nevadí,ale u zla?To by nedopadlo dobře.“
„Máš pravdu,ale nebylo by fajn mít moc alespoň o něco větší?“hájila se Melanie.Melinda se usmála.
„Nevím.Možná.Zatím si ale teprve zvykám na tuhle,“ukázala svoje ruce,“takže prozatím po žádné další netoužím.“
„Asi máš pravdu.A pokud si nás skutečně nevybrali ze všech těch světů jen tak náhodou a ten démon je opravdu mocný,což musí být,protože jinak by se ho asi tolik nebáli, tak ta moc přijde,protože pochybuji,že zmateme někoho,kdo hodlá ovládnou vesmír,pouhým přenesením se,“dodala Melanie úsměvně a Melinda jí dala za pravdu a šibalsky se usmála.
„Nemá cenu tu sedět a přemejšlet vo tom.Co má přijít,to příde,a pak se tomu postavíme,“odcitovala.Melanie na ni vytřeštila oči.
„Co to bylo?“Melinda se na ni zklamaně podívala.
„To říká Hagrid Harrymu v Harry Potter a Ohnivý pohár těsně před koncem,“rozčilovala se Melinda naoko a odběhla a brzy se vrátila s hrubou knížkou v podpaží.Podala jí Melanii a ta v ní začala listovat dokud nenarazila na poslední kapitolu.
„Máš pravdu,je to tady.Jak to,že to tak přesně znáš?“divila se.Melinda jen pokrčila rameny.
„Čtu pořád a pořád dokola.Naprosto tu knihu miluji,“odvětila Melinda a znovu se zahleděla na svého syna.
„Byla jsem dokonce v pokušení pojmenovat tohle malé sladké stvořeníčko Ronald nebo Harry,“přiznala se.
„Mno a proč ne?“
„To samé říkal Dean,dokud jsem mu neřekla proč.Potom mne nazval dětinskou a přišel s tímhle jménem.Drew.Přišlo mi najednou mnohem hezčí a ještě krásnější je,když vidím jeho nositele,“usmála se Melinda a podívala se na Drewa,který spokojeně odpočíval.
„Oběd je připravený,“špitla Miranda.Dívky přikývly,Melinda se ještě podívala na Drewa a potom společně odešly do jídelny.
„Musím uznat,že ta ryba je naprosto geniální Mirando.Proč vlastně nejsi šéfkuchařka?“
„Mno to asi proto,Deane,že jsem herečka,“odvětila prostě Miranda a usmála se.
„Když už je tu řeč o povoláních…Kdy se vy dva hodláte vzít?“nahodila Marian.Melinda a Dean se po sobě podívali.
„Co má společného povolání s naší svatbou?“zajímala se Melinda,ale byla totálně ignorována.
„No,nemějte mi to za zlé,ale už je to přes sedm měsíců,co jste se zasnoubili a pořád nic.“
„Já nechtěla mít na svatbě břicho.A potom se narodil Drew no a…“
„A teď?“Melinda se zmateně podívala na Mila,jakoby hledala podporu.
„Mno,já si myslím,že byste se měli vzít co nejdříve.Pokud měl totiž Jared pravdu…“
„Tak co?“
„Mno,tak bude trochu komplikovanější,vzít se,jestliže tady je ten démon,“namítl Milo.V místnosti se rozhostilo ticho.
„Dá si ještě někdo?“snažila se o změnu tématu Melanie,ale nálada zůstala po celou dobu stejná.Po obědě se Melinda nenápadně vytratila.Nevěděla proč,ale už jí tak nevzrušovala představa,že by si měla vzít Deana.Zavřela se do Drewova pokoje.Opřela se zády o zeď a svezla se na zem.Od chvíle,kdy se Jared zmínil o tom údajném démonovi,tušila,že opravdu existuje.Byla si tím stoprocentně jistá.Potom ještě cítila cosi,co nemohla vysvětlit.Někdo zaťukal na dveře.Melinda to ale nevnímala.V myšlenkách se toulala dlouhou kamennou chodbou ozářenou pouze pochodněmi.Kde už jsem to viděla?Odkud to znám?Vzpomněla si na sen,který měla asi před devíti měsíci.Někdo za dveřmi se snažil dostat do pokoje.Melinda se jakoby probrala z transu.Otevřela dveře.
„Proč se tu barikáduješ?“zeptal se Dean naoko znechuceně,ale v koutku mu cukalo.Dívka se na něj jen podívala a protáhla se kolem něj.Chytil ji za ruku.
„Mel?Co je?“zeptal se.Nemohl si nevšimnout,že je nějaká podrážděná.Ani se na něj nepodívala.Jen mu vysmekla ruku a utekla do svého pokoje kde se zamkla.Lehla si na postel a začala plakat.Ani nevěděla proč.
„Elektro,“zaslechla odněkud.Prudce se posadila.
„Elektro,“ozvalo se znovu.Rozhlížela se po místnosti ve které bylo ,i napříč tomu,že byly teprve dvě hodiny odpoledne,poměrně šero.U okna zahlédla postavu jejíš okraje splývaly s šerem okolo.
„Elektro,“bylo slyšet znovu a tentokrát hlasitěji.Melinda se napřímila.
„Ano?“odvětila,když jí došlo,že to oslovení patří jí.Postava se zachvěla a zmizela.Melinda rychle vyběhla z pokoje.
„Marian!?Marian!“hledala sestru.Našla ji sedět v obýváku a sledovat televizi společně s Deanem,Melanii a Jaremim.
„Copak je míšo?“zeptala se.Dean po Melindě doposud házel zlostné pohledy,ale ta si jich nevšímala.Jen popadla sestru za ruku a odtáhla ji do pokoje,který byl zase plný světla.
„Co to sakra děláš?“rozčilila se Marian.
„Kdo je Elektra?“vypálila Melinda otázku.Marian se zatvářila rozpačitě.
„Proč?“
„Kdo je Elektra?“
„Elektra je tvoje druhé jméno!“Melinda se zarazila.
„Je mi 25 let a za celou tu dobu mi nikdo neřekl že mám druhé jméno?Ty ho máš taky?“
„Nemám.“
„Jak to že ty to víš a já ne?“
„Jednou jsem zaslechla mámu mluvit o tom….“
„Co tím myslíš?“
„No o tom tvém jméně.Musela jsem odpřísáhnout ,že to nikomu nepovím.A když jsem se ptala proč,odvětila,že prý se to časem dozvím.“Melinda se posadila na postel.Co to znamená.Druhé jméno,které nesmím znát….
„Meli?Jak jsi se o tom jméně dozvěděla?“Melinda ukázala k oknu.
„Cože?“
„Nech to plavat.“
„Pojď dolů.Dean říkal že jsi nějaká divná.“Obě dívky sešly k televizi a společně se zbytkem rodiny pozorovaly show,ale Melinda ji moc nevnímala.Neustále se vracela v myšlenkách zpět do svého pokoje.Zapudila tu myšlenku,ale stálo jí to obrovské úsilí.Večer přetrpěla u televize.
Druhý den strávila s Drewem v obývacím pokoji,ale dnes už neměla sílu zapudit myšlenky na tu postavu.V noci,když šla spát,snažila se usilovně nemyslet na ten hlas a to jí naprosto vyčerpalo.Ráno už ji ta myšlenka naprosto pohltila.Viděla ji a cítila teplo,které šlo z toho hlasu.Z toho nádherného hlasu.Elektra…Elektra…Elektra…
„Elektra,“zašeptala.Dean a Milo se po ní podívali.
„Co to říkáš?“zeptal se Dean a objal ji.Zmateně na něj pohlédla.
„Co?“
„Říkala jsi ,Elektra‘.Kdo to je?“Melinda se podívala na Marian a ty přikývla.
„Je to mé druhé jméno.“
„Nikdy jsi mi o něm neřekla!“rozčiloval se Milo.
„Já o něm nevěděla!“namítala Melinda.
„Cože?“
„No,dozvěděla jsem se ho náhodou…Našla..našla….Našla jsem svůj rodný list,“vymyslela si rychle výmluvu,protože se už nechtěla zmiňovat o té postavě.Nevěděla co,ale něco jí k té postavě táhlo.
„Půjdu nahoru!“oznámila prudce a odešla do pokoje.Sotva za sebou zavřela dveře,zaslechla znovu ten melodický hlas.
„Elektro!“Prudce se otočila.U stolu stála postava a záře měsíce na ní vytvářela podivné ornamenty.Jediné,co z ní bylo vidět,byly oči.Uhrančivé nádherné kaštanové oči.
„Kdo jsi?“zeptala se jakoby hlasem,který jakoby nebyl její.Mlč! okřikovala se,ale místo toho k němu přešla.Něco jí k té postavě táhlo.
„Ten kdo chceš,ať jsem,“odpověděl znovu,ale nezdálo se,že by pohnul rty.
„To je kdo?“naléhala dál.Ucítila jeho ruku na své tváři.
„Ty víš,kdo jsem ,Elektro.Víš to a jeden den budeme zase spolu.To ti slibuji,lásko.“Zahlédla jak se naklání a tmavé vlasy mu padaly do obličeje.Po té už jen ucítila jeho horké rty na těch svých.Téměř v tom okamžiku kdosi zaklepal na dveře.
„Melindo.Drew pláče,“zaslechla Mirandu.Postava se od Melindy odtáhla.
„Drew?Tvůj syn,že?Neboj se,drahá,tohle už jsme jednou zvládli.Tedy,málem jsme to zvládli,“dodal posmutněle.Naposledy ji pohladil a zmizel.Melinda se probrala s transu a rychle přeběhla k malému Dreowi.
„No,miláčku,neplakej,“utěšovala ho a v tom jí hlavou probleskl silný pocit dejavu.
„Mel,s kým jsi to tam mluvila?“zeptal se opatrně Milo a vzal ji Drewa z náručí.Nejistě se na něj podívala.
„Mel,něco mi tajíš.Nikdy jsme neměli tajemství.“Milo položil chlapečka do postýlky,posadil Melindu na postel a přisedl si k ní.
„Tajemství?Ne,žádné nemám,“zalhala.Milo se jí zadíval do očí..
„Mám nápad,Mel,pojďme se projít,ano?“Přikývla.Políbila svého syna a společně sešli dolů.
„Jdeme se projít,“zavolal Milo na Marian a ta přikývla.Milo ještě popadl batoh a šli.
„Kam chceš jít?“zeptala se Melinda,když stáli na prahu domu.Její přítel na ni spiklenecky mrkl a zamířil k parku na jehož druhém konci byla škola.
„Milo,snad nehodláš obnovovat ty staré nápisy,“zeptala se opatrně,když v jeho ruce zahlédla klíče od budovy a zaslechla chrastit zámek.
„Máš mne přečteného,“mrkl,chytil ji za ruku a téměř neslyšně ji vtáhl do školy.Oba se během několika minut zorientovali.
„Je to tady pořád stejné..Podívej,“zatáhla ho k prosklené vitríně.
„Listina vyznamenání….“četl.
„A na prvním místě je kdo?Samozřejmě Milo Perry.Měla jsme tam být já,“zamračila se.
„Neměla!“
„Měla!“
„NE-e!“
„Ale ano!“
„Neměla jste tam být slečno Baxterová,“zasáhl kdosi do jejich hádky.Oba se poplašeně podívali na třetí osobu a najednou si opět připadali jako školáčci,které někdo nachytal při průšvihu.
„Chyběli jste nám tady,“usmál se školník.
„Pane Morrisone!“vykřikla nadšeně Melinda.
„Co tady vůbec děláte?“zeptal se Morrison,když se s nimi náležitě přivítal.Melinda se podívala na Mila a ten z batohu vytáhl spreje na zeď.Školník se vesele rozesmál a naznačil jim,aby ho následovali.Pomalu přešli na školní dvůr.
„Wow!“vydechli Melinda a Milo současně.Na zdi vysoké asi 5 metrů se leskl nápis M&M.Vypadal jako právě napsaný.Barvy nebyly vymyté ani vybledlé…
„Trochu jsem vám tady o to pečoval.Doufal jsem,že se vrátíte a přijdete se na nás podívat,“řekl školník s úsměvem.Melindu ovládly nostalgické vzpomínky.Milo ji objal.
„Jo,tak nás máte zpět,“řekl a přejel rukou po nápisu.Melinda zvedla hlavu a pohled ji padl na hodiny na nedaleké kostelní věži.
„Milo,zdrželi jsme se dost dlouho,“šťouchla ho do žeber a ukázala na věž.
„Bude pět…asi bychom už měli jít,“a vydal se rozloučit se školníkem.
„Vyprovodím vás,“nabídl se pan Morrison a vyvedl je ze školy.Když odcházeli,měla Melinda pocit,že by se s ním měla rozloučit lépe.
Domů dorazili kolem čtvrt na šest.V obývacím pokoji byl mumraj.
„Co se děje?“Melinda pověsila kabát a zapojila se do něj.
„Jared se vrátil,“oznámila Marian s poněkud pohřebním výrazem.
„Ten tvůj výraz se mi nelíbí,“řekla Melinda a společně s Milem se připojila k Jaredovi.
„Mel,to jsem rád že tady už jsi.Mám zprávy od Rady.Ostatním dívkám jsem to už řekl,“odmlčel se.
„To není dobrý,“poznamenala Melinda.
„No,to teda není.Ten démon není fiktivní,“řekla Melanie a Miranda se zavěsila do Jaremiho.Nelíbilo se jí,že ho musí opustit.
„Sakra!Nemůžu ale jít teď!Ne..to …to nejde!“rozčílila se Melinda.
„Melindo,ale ty,stejně jako ony,musíš!“rozčílil se Jared.Melinda mu rozuměla,ale nemohla Drewa opustit,ne teď,když měla měsíčního chlapečka a nevěděla,kdy by se z té výpravy za démonem vrátila.Pokud vůbec.
„Já to chápu,Jarede,a půjdu tam,jen ty teď zkus pochopit mne,ano?“Jared přikývl.
„Zkus se zeptat Rady,jestli je to opravdu naléhavé,“navrhla Marian.Jared přikývl a znovu zmizel.
„Myslím,že zase tak naléhavé to nebude..Teda spíš doufám,“dodala Miranda a odešla do pokoje následována Jaremim.Melinda se okázale vyhýbala Deanovu pohledu a rychle zapadla do svého úkrytu;do Drewova pokoje.Zadívala se na svého synka a srdce jí naplnila láska.
„Melindo,proč jsi jen tak utekla?“zaslechla Deanův hlas.
„No,chtěla jsem vidět Drewa,“zalhala.Chtěla jsem rychle zmizet před tebou.
„Tak to je fajn.Bál jsem se..Víš,od doby,co se Marian zmínila o té svatbě…Jsi nějaká divná,“vykoktal se opatrně Dean.Melinda se zasmála.Prokoukl mně!
„Jak sis to jen mohl myslet?“políbila ho.Uteč,Elektro!
„Musím jít!“vymanila se mu z objetí a zamkla se v koupelně.Pustila vodu a začala si urovnávat myšlenky.
„Co se to se mnou děje?!“pohládla na svůj odraz do zrcadla.Neptej se tak blbě!Málem na mně přišli!Musíš se víc ovládat!Cítila jak jí tenhle hlas v hlavě rezonuje.