Realita, strach a naděje

Stojím v hlubokém lese, zmateně se rozhlížím. Srdce mám až v krku a strachem se mi zvedá žaludek. Najednou slyším za sebou prásknutí drobné větvičky stromu, prudce se otočím tím směrem, zamžourám do tmy, která mě obklopuje. Zděsím se tím zjištěním. V dálce mezi stromy vidím vzdálenou temnou postavu, která se ukrývá za jedním stromem a neustále mě pozoruje. Pomalu, ale jistě se ke mě přibližuje. Moje nohy jako by zarostly do země a nechtěli se už nikdy pohnout.

      Když konečně jsem se, alespoň trochu vzpamatovala a nohy mě začaly zase poslouchat, běžela jsem rychle hloub do lesa. Stromům jsem  se snažila co nejvíc vyhnout, ale jednou se mi nepodařilo spatřit záludné kořeny. Dopadla jsem na tvrdou zem a v ústech jsem pocítila mou teplou nasládlou krev. Nezdržela jsem se sténáním, rychle jsem se postavila zpátky na nohy. I když jsem při každém došlápnutí cítila palčivou bolest zvrtnutého kotníku, běžela jsem dál. Párkrát jsem se ohlédla a viděla tu   postavu stále blíž. V boku mě píchá a dělá mi problémy popadnout dech, ale běžím stále dál.                               

      Mezi stromy najednou spatřím svit měsíce, který mi dává aspoň malou naději a díky, kterému můžu alespoň doufat v zázrak. Stříbrné paprsky prosvítají z korun stromů čím dál víc, když v tom se ocitnu na útesu. Pod sebou vidím rozbouřené moře, jak obrovskou silou naráží do temných stěn skály. Ta osoba, před kterou jsem se snažila utéct, mně při mém neštěstí dohnala. Podle jeho postavy jsem poznala, že jde o muže. Zastavil se tak přibližně deset metrů za mnou a v tichosti se na mě díval. Pomalu jsem se otočila a jedna obzvlášť velká slza strachu mi stekla po mé udýchané tváři.

      Srdce mi bušilo jako o závod a tváře mi hořely, jako by je spaloval věčný oheň. Chtěla jsem se zeptat proč to dělá, ale hlas mi selhal. Neznámí chlapec se ke mně teď každým krokem blížil. Měl tmavé kalhoty a tmavě modrou mikinu s kapuci, kterou měl nasazenou na hlavě a kryla mu celý obličej. Byl ode mně už jen osm metrů - pět metrů - dva metry. Celé tělo se mi třepalo strachy a úzkostí, tekla mi jedna slza za druhou.

 Chtěla jsem ustoupit, ale neměla jsem kam, cítila jsem kraj útesu pod svými nohami. Nervózně jsem se koukla dolů a hlasitě polkla. Vylekaně jsem se na něj koukla, měsíc v úplňku vylezl z mraků a osvětlil mou vystrašenou tvář. Před očima se mi promítal celý život, vzpomínala jsem na svou rodinu a mé blízké. Chtěla jsem je vidět, alespoň na posledy. V tom se najednou pode mnou začala skála bortit, cítila jsem jak se pomalu propadám dolů do té temné temnoty. Rozbouřená šedá hladina, jako by to tušila a slabě mě volala k sobě do svého království.

      Když jsem si řekla, že je to můj konec, přiskočil ke mně a uchopil mojí ruku do svých. Kapuce mu spadla dozadu a já poprvé uviděla jeho tvář. Spatřila jsem jeho modré očí, které se vpíjeli do mých. Vlasy měl tmavě hnědé a padaly mu do očí, krátce se na mě usmál, ale pak se začal soustředit na to, aby mě vytáhl. Chytla jsem se ho i druhou rukou a křečovitě se ho držela. Visela jsem nad mořem a zápasili jsme spolu o můj život a já necítila žádný strach ani lítost. Smutné myšlenky a zoufalství jako by mi z těla někdo vysál. Sama jsem si to neuměla vysvětlit, ale cítila jsem se po dlouhé chvíli opět šťastná. Možná proto, že mě někdo zachránil a nebo . . . Vděčně jsem se ne něj koukla a s jeho pomocí jsem šplhala zpátky na pevnou zem.

      "TRRR!" zazvonil mi můj budík, trhnutím jsem se vzbudila a před očima jsem stále měla tu tvář a ty nádherné, blankytně modré oči. Ležela jsem na zádech a  zasněně se dívala na tmavý strop. Snažila jsem si tu jeho tvář navěky uchovat v hlavě, když v tom.

"Stávej a pojď mi pomoct." vešla do mého pokoje známá tvář mé mamky. Byla jsem ráda, že jí vidím, protože ve snu jsem se bála, že jí už nikdy nespatřím. No, ráda jsem po pravdě byla, dokud surově nerozsvítila můj lustr, který mne na chvíli úplně oslnil svou září.

      S rozcuchanými vlasy, trčícími na všechny strany jsem se vydrápala z mých měkkých, vyhřátých peřin. Dlouze jsem se protáhla a ospale jsem šla ke koupelně. V místnosti první pomoci, což je pro mou maličkost právě koupelna jsem se uvedla trochu do pořádku. Pak jsem zamířila za mamkou.

      Když jsem splnila všechny úkoly co mi zadala, rychle jsem si nachystala svačinu do školy a vyběhla jsem z domu na zastávku. Tam mne čekala už má kamarádka.

      "Ahoj Eriko." pozdravila jsem jí s úsměvem.

"Čau." víc jsme si neřekli, obě jsem doufali, že už k nám konečně dojede autobus. Autobus, který byl stvořen snad jen pro to, aby nás vozil každé ráno do školy. Kouknu se směrem odkud vždy přijíždí a uvidím kluka, který mi tolik ublížil.

      Kamil se sebejistým krokem se postavil do čela řady. Vytáhl si svůj zbrusu nový mobil, který je jako vždy novým výstřižkem módy. Jeho hnědé oči, jako je kúra stromu se rozhlédly po celé zastávce. Na svých stejně hnědých vlasech, které byly stočené do kudrlinek a byly až moc podobné ovčí vlně mu seděla čepka. Snad ji měl jen proto, aby mu tu hřívu zakryla, ale to se můžu jen dohadovat. V srdci jsem pocítila nenávist, kterou si svým přístupen ke mně získal. Vzpomněla jsem si, jak jsme společně jednu dobu chodili ven a užívali si jara. Ale vše se zvrtlo tak náhle. Neznámí kluk za mnou začal dolézat a dával mi nějaké návrhy, Kamil se naštval a odešel. Od té doby to mezi námi je na mrtvém bodě. Dlouho, velice dlouho jsem kvůli něho plakala každou noc do polštáře, ale to už je minulostí. Poznala jsem co pod tou slupkou je a není to nic čím by se mohl chlubit.

"Karolíno!" z mého přemýšlení a vzpomínání mě vytrhl hlas kamarádky, která se teď na mě dívala trochu uraženě.

"Ty mě vůbec neposloucháš!"

"Promiň, . . . Už je tu autobus, pojď rychle ať si sedneme." Usadili jsme se rychle naproti sobě a já si vytáhla Discmana s ponurou hudbou. Ale ten dnešní sen, ty oči, pořád je mám v mysli. Jako by mi je tam někdo nalepil.

      Z okna jsem se dívala na zasněženou krajinu, která přidávala ještě víc smutku k mé depresi. Dívala jsem se i na lidi, kteří spěchali do práce nebo stejně jako já do školy. V každém z nich jsem zpozorovala ty sny, některé se jim splnily, ale byli tu i takový, kteří poznali to co já. Že realita je úplně jiná než smyšlení. Vím, že se nikdy neobjeví ten kluk s jasně modrýma očima, které mě tak fascinovali. Nebude to on co mě zachrání, ale alespoň ve snu  můžu zažít ten pocit bezpečí. Jsem si vědoma, že je to naivní.

      Znám spoustu lidí, kteří by mi vždy pomohli kdyby poznali co mne trápí. Samozřejmě rodina a kamarádi, ale dobře vím, že tomu všemu něco chybí! Dlouho jsem si s tím lámala hlavu, ale jednoho temného večera, při veliké bouřce, u které jsem nemohla usnout. To byl den mého zjištění a mé zaslepené oči se konečně rozevřeli a viděli vše jasněji než kdy před tím.

      Chybí mi ten hrdina a pocit, že mne někdo bude milovat. Ne jako rodiče ani jako nejbližší přátelé, ale láskou ze všech nejkrásnější.

      Škola už byla na dohled a já věděla, že se teď musím k těm ostatním lidem, kteří mi nerozumí přidat.

      Šla jsem davem rovnou do školy, kolem mě zněl smích, ale já měla pocit, že je tisíce mil za mnou. Připadala jsem si tak prázdná, tak odtrhnutá od ostatních vrstevníků. Možná proto, že já jediná už poznala realitu. Realitu tak krutou a pravdivou. V ní bláhové dětské sny nemají šanci na úspěch.    

      Sníh se ke mně pomalu vznášel, jako by mě chtěl povzbudit. Zastavila jsem se a nastavila svou ruku. Studené vločky se snesly na mou dlaň. Dívala jsem se na ně jak pomalu tají a řekla jsem jim: "Vidíte, tajete mi se štěstím." Oči se mi naplnily slzami. Smutek nad pochopením byl tak veliký, že jsem si myslela, že se zhroutím. Nikdo tu nebyl, aby mi vymluvil moje zjištění. Zoufalství se změnilo ve vztek, stála jsem sama uprostřed ulice a nikdo mne blízký tu nebyl. Chtěla jsem křičet, jen křičet. Dát průchod svým pocitům.

      Stála jsem tam, vítr mne šlehal do tváře, jako by mi chtěl ukázat, kdo je tu pánem. Už jsem to nevydržela, má slova se rvala na povrch : "Světe, proč jsi tak krutý?!?"   

      Můj hlas se rozléhal po krajině. Koukla jsem se na hodinky na mém levém zápěstí a se zděšením jsem zjistila, že musím rychle do školy, neboť jinak přijdu pozdě.

      Běžela jsem, vůbec mě nezajímalo okolí. Věděla jsem jen jedno, že musím přijít včas. Před vchodem do školy jsem najednou . . . 

"Pardon, já jsem si tě vůbec nevšimla."

"To nic," rychle jsem se ohnula, abych mu pomohla posbírat jeho věci ze země.

      Měl sportovní kalhoty a černou zimní bundu, ale tu měl rozepnutou. Pod ní jsem si všimla tmavě modré mikiny s kapuci, která mu seděla na hlavě. Bylo mi to povědomé jako bych to už někde viděla, ale pak sem na to přestala myslet. Celou školou se začal rozléhat protivný zvuk školního zvonku, který všem oznamoval začátek vyučování.

"K sakru." ujelo mi z úst, omluvně jsem se na něj usmála.

Neviděla jsem mu dobře do obličeje, ale neměla jsem čas si ho začít prohlížet a objevit celou jeho tvář.

"Tak odpusť, ale já už musím do školy." vběhla jsem do budovy. Všimla jsem si, že ten kluk dveřmi taky vešel, ale měla jsem na spěch narozdíl od něho.

      Od profesora jsem dostala zvláštní domácí úkol, ale nezapsal mě to třídní knihy a to bylo moje štěstí po velké době.

      O přestávce ke mně došla má nejlepší kamarádka ze třídy.

"Copak se Ti stalo, že jsi přišla pozdě?"

"Ale nic, jen jsem ztratila pojem o čase." Verča přikývla a odešla za zábavnější skupinkou dívek, které jako vždy mají nové drby na probrání a jejich protivné hihňání se vždy rozléhá po celé škole.

       Rozhlížela jsem se po třídě a viděla ty tváře, některé byly prázdné, jako by bylo jejich tělo jen skořápka. Tak křehká, že sebemenší pohyb by pro ně skončil katastrofálně.

Jiní měli ve tváři stále ty dětinské sny, které se jim nikdy nesplní. Chtěla jsem se jich zeptat, jestli jsou tak zaslepení sněním, že si nevšímají té reality?

 Nebo jsem to já, která je jiná než ostatní? Tohoto myšlení se vždycky zděsím.

      Co když je to tak?

Ale ne, určitě ne, protože já tento život, tuto dobu, tento svět odhalila. A proto jsem jiná, nejsem zaslepená jako všichni ostatní. Nenamlouvám si něco, co je naprosto nepravděpodobné.

      Já jsem patnáctiletá holka, která je v tomto ohledu už  dospělá osoba, a ví co je to život. Jen trápení a nejsou to žádné sny. Jen realita a spoustu nesnesitelných lží.

      To jest to co mě nejvíc děsí, že pro mě se svět nezmění a bude mi připadat pořád stejně strašný. Chtěla bych být raději oslepená jako ostatní a ne jediná, která chápe víc věcí než jiní.   

      Dny ubíhaly a já cítila čím dál víc nejistotu, říkala jsem si jaké by bylo mít život bez hranic. 

Ale co je to vlastně ten život? Je to jen prolití spoustu slz pro vytouženou lásku  a nebo samé trápení a litování sebe sama. Není to žádná pohádka, kterou by chtěl každý slyšet nejmíň stokrát.

Čím víc mě to děsí, cítím strach, který postupuje čím dál víc do mě, jako jed.

      Často se mi zdává o tom klukovy, s kterým jsem se srazila před školou. Přála jsem si, abych ho ještě jednou potkala nebo na chvilku viděla, ale to se mi nesplnilo. Věděla jsem proč, vždyť to jsou ty naschvály, které se mi dějí vždy, když po něčem doopravdy toužím. Jako by mi chtěli připomenout, že štěstí je mi odepřeno a hvězdy mi už určily předem můj život. Smířila jsem se s tou skutečností

a uzavřela se ještě víc do sebe.

      Sníh konečně roztál a na trávě se objevili Sněženky, které všem oznámili, že je konečně začátek jara a pomalu, ale jistě už tu budou prázdniny. Jaro, díky kterého sníh vždy roztaje a vše začíná kvést ani mně nepomohlo. Srdce ani teď neroztálo a já cítila smutek, zoufalství i vztek zároveň. Jak přišlo tak taky odešlo a bylo po dlouhém čekání u nás konečně léto.

      Ve třídách bylo dusno a jako každý rok místo, abychom dávali pozor v hodinách, všichni se toužebně dívali ven z okna. Vysvědčení jsme měli dostat za týden a já při svém překvapení mám dostat sedm dvojek.

      V další nudné hodině Biologie, kde zase všichni začali usínat jsem si uvědomila, to jak se na mě ostatní dívají. Jako by si mysleli, že k nim nepatřím. Bolelo mě to, ale musela jsem jim dát za pravdu. I když  je to pro mě velice bolestivé, vím, že je mezi námi veliká propast, kterou asi nikdy nedokážu překročit. To pomyšlení velice mě zraňovalo, ale nic nemůžu udělat.

„Holky!“ běžela k nám jedna spolužačka s jménem Klára.

„Holky, kam jedete na prázdniny?“ Všichni říkali, že buď k moři nebo do Vídně, ale já jediná jsem o tom neměla ani ponětí. Pár holek se na mě soucitně koukli a jiné nevěřícně zírali. Jako by si kvůli toho o mě mysleli, že jsem naprostý blázen a měla bych jít navštívit psychologa. Ale ne, já jsem se nestyděla ani jsem se nezačala vymlouvat, jednoduše jsem řekla:“Já se nezajímám o nějaké blbé prázdniny, mám větší starosti a důležitější než jsou tyhle!“ Jako bych po těchto slovech jejich přesvědčení o mé labilitě ještě víc naklonila k pravdě.

„Omluvte mě, musím jít na záchod.“ Promluvila jsem po chvilce trapného ticha. Oči mě štípaly, rychle jsem vyšla ze třídy, vběhla do jedné ze školních kabinek a dřepla jsem si na zem. Brečela jsem jako malé dítě, které nevědělo co má dělat. Cítila jsem se tak bezmocně. Bolelo mě uvnitř a ani se mi neulevilo. Když jsem se trochu uklidnila, rázně jsem otevřela dveře až jsem vyděsila o dva roky mladší dívenku. Vešla jsem do třídy, usadila se jako by nic na své místo a dívala se na plakáty známých herců na naší třídní nástěnce.

      Poslední hodina se neuvěřitelně vlekla, ale konci jsem se při své úlově dočkala. Nezdržovala jsem se chozením na oběd, rovnou jsem zamířila do šatny a pak hurá domů.

      Po příchodu do našeho bytu jsem se usadila za můj pracovní stůl a jen tak se dívala z okna. Očima jsem se vpíjela do obláčků a pomocí fantazie jsem

poznávala čemu se nejvíc podobají. Po půl hodině zvuk strkání klíče do klíčové dírky mi oznámil, že přichází moje mamka a zářivě se usmívá.

„Ach, ahoj. Ty už jsi doma?“ Přikývla jsem a otočila jsem hlavu jejím směrem.

„Karolčo, víš kam pojedeš na prázdniny?“ tentokrát jsem zavrtěla hlavou a jen aby ji to potěšilo jsem se zatvářila zvědavě.

„S tátou jsme Ti domluvili takový zájezd. Pojedeš na začátku prázdnin do Chorvatska. Pořádá to vaše škola, tak tam budeš i s někým z gymplu.

„To je skvělé!“ řekla jsem hlasem, který doufám zněl nadšeně.

„Tak jo musíme tě připravit, aby tě všichni chválili.“ Poznala jsem, že mamka je úplně z toho nadšená a tak jsem jí nechtěla kazit náladu.   

      Vysvědčení bylo rozdáno a já se jen rozloučila s děcky a pak zamířila rovnou domů. Za 3 dny mám odjed do Chorvatska. Řekla jsem si, že aspoň tam budu mít klid.

      Dny mi utíkaly jako voda až moc rychle.

      „Stávej, rychle musíš se připravit.“ Honila mě mamka. V pět hodin ráno mě s taťkou odvezli před autobusové nádraží, kde jsme měli za půl hodiny vyjet. Bylo už tam spoustu děcek od 14 – 18. Cítila jsem úzkost, bála jsem se, že i tady jsem jediná chápající. Rozhlížela jsem se po těch tupých tvářích a potom jsem si se zděšením všimla osoby, kterou jsme zde viděla ze všech nejméně ráda. Kamil se povýšeně rozhlížel po ostatních, koukl se na skupinku štěbetajících holek, které při mém znechucení mluvily zrovna o něm. Řešily jestli si jich všimne a nesnažily se mluvit tiše. On se na ně chvíli díval pak zakroutil hlavou a otočil oči v sloup. A bez zájmu se začal zase rozhlížet. Jeho pohled padl na mě, usmál se celkem mile, ale vypočítavě. Ten jeho výraz se mi vůbec nelíbil, naskákala mi husí kůže po celém těle. Vyschlo mi nepříjemně v krku a srdce mi začalo divoce tlouct.

„Tak Karol, je čas.“ Řekl taťulda. Mamča byla celá od slz a oba najednou mě objali a řekli: „Dávej na sebe pozor.“

„Nebojte budu. Tak ahoj, já musím.“ Šla jsem k autobusu, naposledy jsem jim zamávala a potom nastoupila do dveří našeho bílého autobusu. Autobus byl 2 patrový, dole bylo jen 10 míst k sezení a tak sem se taky usadila. Okna byla potažená tou speciální folii a naproti sedadel byla televize. Spoustu děcek neměli ještě své místo na sezení, ale to řidičům nejspíš nevadilo poněvadž šlápli na plyn. Koukla jsem se naposledy na rodiče, kteří nastoupili do auta. Aspoň budu sedět sama, řekla jsem si v duchu. Vytáhla jsem si svůj CD přehrávač a pro změnu do něj dala Green day.

      Půl hodinky jsme byli na cestě, když v tom mi někdo poklepal na rameno. Trhla jsem sebou a koukla na toho . . . . „To jsi ty?!“ řekla jsem trochu podrážděně a překvapeně. Co chce? ptala jsem se sama sebe a dívala se Kamilovi do očí.

„No, všude nahoře je plno a ty tu máš volno. Můžu si přisednout?“

„Hm, jasně.“ Jak tohle dopadne? To zas bude cesta. Opakovala jsem si pořád do kola. Kamil, který seděl u uličky se stále díval přes mě z okna a pro mě to bylo dost nepříjemné. Proto jsem si vyměnila Green day za Celine Dion a vytáhla knížku od Otčenáška s názvem Romeo, Julie a tma. A dala se do čtení.

Leč budu vyhnán! Co mi platna moudrost, když nedovede Julii udělat, vévodův ortel zrušit, přenést město? Čert vezmi moudrost! Neříkej mi nic!

                                          SHAKESPEARE

„Co to čteš?“ zeptal se mě, jako by mě chtěl přesvědčit, že ho to doopravdy zajímá.

„Romeo, Julie a tma.“ Odbyla jsem ho stručnou odpovědí a pokračovala ve čtení.

      Staré domy jsou jako staří lidé : plny vzpomínek. Mají svůj osobitý život a tvář. Jejich puchřející zdi vsákly již snad všechny pachy, které přebývají v blízkosti lidských příbytků, Dávno z nich vyprchala nic neříkající vůně malty a vápna, tak příznačná pro ty moderní a někdy i trochu fádní krabice na předměstských pláních, které se dosud nezmohly na své dějiny. Zdi starých domů jsou živé. Jsou oživeny osudy, které se mezi nimi odehrávaly.

      Co všechno viděly? Co slyšely?

„Co je!?!“ vyjela jsem na něj, když mi začal číst přes rameno.

„Nic jen se dívám, o čem to je?“

„Nedělej, že tě to zajímá.“ Řekla jsem trochu klidněji.

„Ale jo, zajímá.“

„Tak to jo, tak na můžeš si to přečíst.“ Dala jsem mu knihu s trošku škodolibým úsměvem a vytáhla jsem si knížku od Juliuse Fučíka – Reportáž psaná na oprátce.

Kamil vyvalil oči a nejdřív se na mě udiveně díval, ale pak otevřel knihu a začetl se.

      Četli jsme dlouho, dokud nám nepustili film.

„Ježiši kriste, zas.“ Zabrblala jsem polohlasně a zvedla oči v sloup.

„Co je?“

„No, že pořád všichni dávají Hříšný tanec a už je to otrava.“

„Ach to, taky si myslím.“ Zkoumavě sem se na něj podívala, co to s ním je. Chová se jinak a to se mi moc nezdá.

      „Za dvě hodiny budeme na místě“ Přišla nás informovat jedna z těch kdo organizoval tento zájezd. Celkem sem si oddechla poněvadž mě začaly bolet záda a zadek z dlouhé cesty. Reportáž psanou na oprátce mám skoro přečtenou, zbývá mi asi jen 15 stran.

      I má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.

      A v životě není diváků.

      Opona se zvedá.

      Lidé měl jsem vás rád. Bděte!

9. 6. 43

Dočetla jsem poslední stranu a oči mě štípaly. Slzy se mi hrnuly do kukadel a pár mi už tekly po tváři. Nevím proč vlastně pláču asi proto, že mě tento příběh chytil za srdce a proč? Asi tím, že jsem ho litovala a celkem i obdivovala a ty poslední věty mě oslovily nejvíc.

„Karol, jsme tu.“ Šťouchá do mě Kamil a celý natěšený se dívá z okna. Měl pravdu, přijeli jsme před velikánský bílý hotel a zaparkovali jsme na parkovišti. Celá polámaná jsem se vybelhala z busu a dlouze se protáhla.

„Kéž by tu byla taková služba, která by nám vzala zavazadla.“ Zabroukala jsem si pro sebe. No, při naší smůle tu žádná taková služba nebyla. Chytla jsem obě své maxi tašky a pomalým krokem jsem zamířila do hotelu. Od Petry, což byla jedna z těch, díky kterých jsme tu mi dala klíč, no, ne zrovna klíč. Byla to karty jako by do banky až na to, že jsme s ní otvírali dveře. Na pokoji jsem sama a to je pro mě úleva. Je prostorný, uprostřed je letiště a vedle něj skříň se zrcadlem. Byla tam i televize a noční stolek s lampou. Koupelna byla taky fajn, měla jsem vanu a veliké zrcadlo a pod ním umyvadlo. Měla jsem i balkón (no to každý, ale to je jedno) s vyhlídkou na krásné modré moře. Zdálo se nekonečné a otevřené, lákalo mě to k němu. Vidím z něj i hustý les, který je zakončen vysokým útesem tyčícím se nad moře.

„Ťuk, ťuk.“ Zaklepal někdo na dveře.

„Je ahoj Petro pojď dál, co potřebuješ?“

„No jen jsme Ti přišla oznámit, že máte povolené chodit na pláži a po krámcích, ale vždy před odchodem mě informuj, ju?“

„Jo, jo. Tak já jdu.“

„Teď, vždyť jsme přijeli?“

„Já vím, ale strašně mě to tam táhne.“

„Tak jo, ale pozor.“ Řekla mi s úsměvem a odešla.

Rychle jsem se převlékla do šatů na ramínkách, protože tam bylo veliké teplo a skoro žádný vítr. Vlasy jsem si rozpustila a dala jsem si řasenku, přece nemůžu dopustit, aby se mě někdo lekl. Vyběhla jsem z pokoje a seběhla jsem tři patra, přeci si nebudu volat kvůli tomu výtah. Už jsem běžela po chodníku, po plic se mi dostávala ten čerstvý vzduch a mořský vánek mi cuchal vlasy. Cítila jsem se tak volně a dobře jak tomu už nebylo dost dlouho. Usadila jsem se jen tak na písek a pozorovala tu vodní hladinu jak se houpe a houpe. Když slunce začalo zapadat uznala jsem, že jsem tu už přece jen dlouho zamířila jsem loudavým krokem do našeho hotelu.

„Karolčo, už bylo na čase. Pojď jdeme do jídelny je čas večeře.“ Pospíchala za mnou Petra, s kterou jsem se celkem spřátelili.

      Jídelna byla obrovská kam sem se koukla bylo jídlo a mohli jsme si vzít cokoli a kolik jsme chtěli. Od salátů až po zákusky. No jedině, žádná polévka tam nebyla, ale ne, že by mi to vadilo. Já totiž polévky nemusím. Sedla jsem si k prázdnému stolu a kdo se ke mně posadil? Kdo jiný než Kamil, už mě to trochu vadilo.

„Čus, tu jsem Ti donesl zmrzlinu.“

„Je díky, řekla jsem z úsměvem a vzala jsem si ji od něj.“ Že by se změnil začala jsem o tom přemýšlet, ale druhá část mého já mi říkala ať tomu nevěřím.

      Dny plynuly a já se často jen tak loudala po pláži samozřejmě sama. Ale poslední tři dny zájezdu ke mně přiběhl Kamil. Viděla jsem tváře plné nenávisti od holek, kterým se líbil i od kluků, kterým sem se kupodivu líbila já.

„Čus, můžu se k tobě přidat.“

„Jo jasně, proč ne?“ Chodili jsme mlčky po rozpáleném písku a nechali jsme vlny, ať nám aspoň trochu smočí nohy.

„Karol? Nechtěla bys se mnou jít na tu zítřejší diskotéku?“ S překvapeným výrazem na tváři jsem se na něj podívala lehce kývla s nervózním úsměvem.

„Super, tak já se pro tebe stavím, jo?“

„Jo jasně.“A zamířili jsme k hotelu na jídlo.

      Sluneční paprsky proklouzly otevřenými okny do mého pokoje a jemně mě hladili po tváři. Ptáci mi zpívali pod balkónem jednu ze svých sonát a mořský šum jsem slyšela až do své vyhřáté postýlky. Ospale jsem se převalila na druhý bok a s velkým zívnutím jsem se posadila. Koukla jsem se do skříně a vytáhla si z ní věci co si oblíknu a rovnou i věci na večer. Na sebe sem rychle navlékla růžové šaty na ramínka a vlasy spíchla do zadu. Na postel jsem rozložila jeanovou mini sukni a černé triko na ramínka. Věděla jsem, že díky tomu, že jsem se opálila pěkně do hněda to bude vypadat dobře. Není to nic moc, ale já nepotřebuji nic in ani nic přeplácaného. Pomalým krokem jsem zamířila ke dveřím a pak rovnou na snídani. Ani jsem se nevracela do pokoje a zamířila samozřejmě dolů k pláži. Měla jsem tam už své místečko pod vysokou palmou. Chvíli jsem tam jen tak seděla a pak mě napadl bláznivý nápad. Rychle sem vyskočila na nohy a utíkala přímo do vln. Zastavila jsem se až jsem měla mořskou vodu těsně nad koleny i mé šaty byly trošku mokré sluníčko zapadalo. Já si rozpustila vlasy a otočila jsem se k němu zády. Zavřela jsem oči a roztáhla ruce světu dokořán. Bylo mi jedno, jestli se na mě dívají lidé teď jsem je nevnímala ani nepotřebovala. Zhluboka se nadechla a udělala něco šíleného. Dva kroku jsem šla víc do moře a pak po zádech do něj spadla. Padala jsem tak volně s úsměvem na rtech. Voda mě obklopila chvíli jsem tam tak byla a pak se vynořila. Vlasy jsem opsala ve vzduchu oblouk kapky létaly všude kolem mě a ruce mi vyletěli do vzduchu. Slunce mě osvětlilo a několik kluků na mě zíralo s okouzleným výrazem a holčiny s nenávistí. Bylo mi to, ale fuk. Teď tu nikdo tu nebyl jen já a moře. Pak jsem už uznala, že je na čase z vody vylézt, protože chladný větřík udělal svoji práci. Narazila jsem na takovou malou holčičku s maminkou a slyšela jsem ji jak se ptá maminky, jestli jsem mořská víla. Usmála jsem se tomu a bosky cupitala do hotelu, protože se musím nachystat na diskotéku. Když v tom. . . . .

„Au!“ vyjekla jsem bolestí, kopla jsem do mořského ježka. Nebylo to zlé, ale celkem dost to bolelo. Slzy mi vhrkly po očí.

„Počkej pomůžu Ti, vílo.“ Oslovil mě jeden kluk z našeho zájezdu. Neviděla jsem mu moc do obličeje, měl totiž kšiltovku a na tom ještě kapucu od trika.

„Díky.“ Usmála jsem se a jednou rukou jsem se o něj opřela.

„Počkej, tady máš ručník.“ A s těmi slovy mi obrovský huňatý ručník přehodil, přes ramena. Byl tak hodný a neměla jsem vůbec slov a proto jsem se zářivě usmála a s jeho pomocí dokulhala do hotelu. Zavedl mě do pokoje a řekl mi, že mi to pomůže vyndat. Neodmítla jsem a pozvala jsem ho dál.

„Budu se snažit, aby to nebolelo.“ Řekl starostlivě a dal se do toho. Po 5 minutách zápasení s bodlino byla venku a já si konečně oddychla.

„Moc děkuji.“

„Nemáš zač vílo, tak já jdu. Ahoj.“ Nestačila jsem nic říct a byl pryč. Chvíli jsem se dívala na dveře.

„Diskotéka!“ Zvolala jsem a něžela rychle do vany. Umyla jsem si vlasy a celkem usušila. Stáhla jsem si je do pěkného uzlu a dala jsem tam černou gumičku. Oblékla jsem se a namalovala. Když jsem se koukla na hotové dílo, musela jsem uznat, že je to dobry.

„Ťuk, ťuk.“

„Už jdu.“ Běžela jsem ke dveří a celkem jsem doufala, že je to ten z pláže, ale nebyl.

„Ahoj Kamile, tak pojď:“Chvíli se na mě díval udiveně a okouzleně. Pak jsme zamířili do velké místnosti, kde se to konalo. No nic moc jen jsme seděli a poslouchali nudnou hudbu.

„Pojď se kouknout na večerní pláž.“ Vyzval mě. Souhlasila jsem a to byla chyba, kdybych věděla . . .

„Krása co?“ zeptal se mě.

„Jo to je.“ Zase jsme se procházeli a já cítila nervozitu, něco mi tu nesedělo . . .

Měsíc je v úplňku a městské lampy jsem od nás  vzdálené asi 50 metrů. Když v tom.

„Au, co to děláš?“ zakřičím. Kamil mi silně stiskl za paži a tahal k sobě čím dál blíž.

„Nech toho to bolí.“ Naléhala jsem, prosila i brečela.

„Ty mi neutečeš, jsi jen má a navždy budeš!“

„Kamile, nech toho.“ Křičela jsem, ale nic to nebylo platné, jeho ruka se ovinula kolem mého pasu a snažil se mi dát pusu. Moje noha vyletěla vzhůru a zasáhla ho do jeho citlivého místa. Sevřen povolilo a já utíkala  rychle k lesu, který byl asi 500 metrů od místa kde jsem. Po chvíli se vzpamatoval a plný vzteku se vydal za mnou. Utíkala jsem co nejrychleji to šlo, ale on by rychlejší. Skočil na mě zezadu a svalil na tvrdou zem.

„Neeeeeeeeeeeeeee!“ vykřikla jsem a začala jsem kolem sebe mlátit pěstma a kopat, kousat a škrábat. Věděla jsem jen jedno a to, že musím se od něj dostat co nejdál.

„Au!“ vyjel bolestí, když zase dostal ránu tam kam to určitě nechtěl. Postavila jsem se na nohy a utíkala mezi stromy, které byly čím dál víc hustší. Běžela jsem dlouho, ale pak jsem se udýchaně opřela o strom. Zmateně se rozhlížím po hlubokém lese. Srdce mám až v krku a strachem se mi zvedá žaludek. Najednou slyším za sebou prásknutí drobné větvičky stromu, prudce se otočím tím směrem, zamžourám do tmy, která mě obklopuje. Zděsím se tím zjištěním. V dálce mezi stromy vidím vzdálenou temnou postavu, která se ukrývá za jedním stromem a neustále mě pozoruje. Pomalu, ale jistě se ke mě přibližuje. Moje nohy jako by zarostly do země a nechtěli se už nikdy pohnout.

      Když konečně jsem se, alespoň trochu vzpamatovala a nohy mě začaly zase poslouchat, běžela jsem rychle hloub do lesa. Stromům jsem  se snažila co nejvíc vyhnout, ale jednou se mi nepodařilo spatřit záludné kořeny. Dopadla jsem na tvrdou zem a v ústech jsem pocítila mou teplou nasládlou krev. Nezdržela jsem se sténáním, rychle jsem se postavila zpátky na nohy. I když jsem při každém došlápnutí cítila palčivou bolest zvrtnutého kotníku běžela jsem dál. Párkrát jsem se ohlédla a viděla tu   postavu stále blíž. V boku mě píchá a dělá mi problémy popadnout dech, ale běžím stále dál.                               

      Mezi stromy najednou spatřím svit měsíce, který mi dává aspoň malou naději a díky, kterému můžu alespoň doufat v zázrak. Stříbrné paprsky prosvítají z korun stromů čím dál víc, když v tom se ocitnu na útesu. Pod sebou vidím rozbouřené moře, jak obrovskou silou naráží do temných stěn skály. Ta osoba, před kterou jsem se snažila utéct, mně při mém neštěstí dohnala. Podle jeho postavy jsem poznala, že jde o muže, že by Kamil? Zastavil se tak přibližně deset metrů za mnou a v tichosti se na mě díval. Pomalu jsem se otočila a jedna obzvlášť velká slza strachu mi stekla po mé udýchané tváři.

      Srdce mi bušilo jako o závod a tváře mi hořely, jako by je spaloval věčný oheň. Chtěla jsem se zeptat proč to dělá, ale hlas mi selhal. Nebyl to Kamil, neznámí chlapec se ke mně teď každým krokem blížil. Měl tmavé kalhoty a tmavě modrou mikinu s kapuci, kterou měl nasazenou na hlavě a kryla mu celý obličej. Byl ode mně už jen osm metrů - pět metrů - dva metry. Celé tělo se mi třepalo strachy a úzkostí, tekla mi jedna slza za druhou.

 Chtěla jsem ustoupit, ale neměla jsem kam, cítila jsem kraj útesu pod svýma nohama. Nervózně jsem se koukla dolů a hlasitě polkla. Vylekaně jsem se na něj koukla, měsíc v úplňku vylezl z mraků a osvětlil mou vystrašenou tvář. Před očima se mi promítal celý život, vzpomínala jsem na svou rodinu a mé blízké. Chtěla jsem je vidět, alespoň naposledy. V tom se najednou pode mnou začala skála bortit, cítila jsem jak se pomalu propadám dolů do té temné temnoty. Rozbouřená šedá hladina, jako by to tušila a slabě mě volala k sobě do svého království.

      Když jsem si řekla, že je to můj konec, přiskočil ke mně a uchopil mojí ruku do svých. Kapuce mu spadla dozadu a já poprvé uviděla jeho tvář. Spatřila jsem jeho modré očí, které se vpíjeli do mých. Vlasy měl tmavě hnědé a padaly mu do očí, krátce se na mě usmál, ale pak se začal soustředit na to, aby mě vytáhl. Chytla jsem se ho i druhou rukou a křečovitě se ho držela. Visela jsem nad mořem a zápasili jsme spolu o můj život a já necítila žádný strach ani lítost. Smutné myšlenky a zoufalství jako by mi z těla někdo vysál. Sama jsem si to neuměla vysvětlit, ale cítila jsem se po dlouhé chvíli opět šťastná. Možná proto, že mě někdo zachránil a nebo . . . Vděčně jsem se ne něj koukla a s jeho pomocí jsem šplhala zpátky na pevnou zem.

„Děkuji.“ Poděkovala jsem mu vděčně.

„Není zač.“ řekl stejně udýchaně jako já. Nevím co to do mě vjelo, ale objala jsem ho. Vděk byl tak velký, že jsem nemohla najít ani ty správná slova.                                         

      Bylo to tak rychlé a nečekané. Neměli jsme čas na útěk, cítili jsme jak pod námi skála zase puká a propadá se. Vykřikla jsem, ale nepouštěla se mého zachránce, on mě taky tiskl k sobě. Propadali jsme se spolu do té temnoty, když . . . .

      Dopadli jsme tvrdě na výstupek skály, no dopadly on mě stočil nad sebe a tak jsem spíš dopadla na něj. Byla to strašná bolest, měla jsem pocit jako bych měla polámané všechny kosti v těle. Ticho strašné ticho, jako by někdo stáhl zvuk. Před očima se mi začalo zatemňovat, padala jsem do temnoty.

      „Au,“ zasténala jsem, právě vycházelo Slunce, byla jsem celá potlučená a od krve. Bolela mě strašně hlava asi jí mám rozbitou. Šáhnu si na levý kotník a celým tělem mě projede bolest. Mám ho zlomený najednou si na vše vzpomenu. Prudce se podívám za sebe, leží tam, je taky od krve. Nehýbe se, doplazím se k němu, zatřesu s ním a nic.

„Ne, to ne. Proč on.“ Slzy mi tečou jako s mraku déšť. To nemůže být pravda, proč on. Hlavu opřu o jeho hruď, nevím jak dlouho to bylo a pak. Cítím jak mě někdo hladí po vlasech, prudce se kouknu na chlapce.

„Ty žiješ.“ Vydechnu roztřeseně. Šlo vidět, že každé slovo mu dělá bolest, ale nevadilo mu to.

„Já se ani nepředstavil, jsem Daniel.“

„Já jsem Karolína.“ Slzy mi stále tečou, ale te%d i štěstím.

„Já vím.“ Usměji se a pohladím ho po vlasech.

„Teď nemluv.“ Přemýšlím jak zavolat někoho, aby nám pomohli. Daniel mě chytně za ruku, je úplně studená.

„Jsi promrzlí.“ Můj starostlivý hlas se mi třásl. Objala jsem ho a zkusila ho zahřát svým tělem, ale ani já ho neměla moc na rozdávání.

„Hlavně vydrž, můj hrdino.“

„Pomóc!!!!!!!“ začala jsem křičet, nevím jak to bylo dlouho, ale ztratila jsem už hlas. Strašně to bolelo, začala jsem  hledat čím, bych upoutala pozornost. Křemen, klacek a suché listí, supr a teď zapálit.

„Hoř.“ Chaptěla jsem. |Konečně to chytlo, doplazila jsem se na kraj a začala jsem tím zuřivě mávat. Nebylo to zbytečné, ty hlasy se blížili. Záchrana dorazila, oba dva nás vytáhli a zavezli do nemocnice.

O měsíc později . . . . . . .

„Karolíno, jdeš?“ volá na mě Dan z pod okna.

„Jo.“ Běžím za ním a obejmu ho. Díky němu už žiji jako ostatní a proč? Protože on je můj život a navždy jím zůstane.