Koniklec

      Vysoko nad oblaky žil koníček. Nebyl to obyčejný koník. Od rána do večera jen běhal po obloze a napájel se z hvězdného pramínku. Jenže jednou koníčka napadlo, že by se dole proběhl po vodní hladině, ale nevěděl jak. Neznal kudy dolů z oblohy. Díval se dolů na zem každý den a stále víc obdivoval paletu modrých barev, kterou ten pohled nabízel. Myslím ho ta podívaná lákala právě proto, že on sám byl Modrý koníček, jen hřívu neměl modrou, ale bílou.

     Jednoho dne se stala zvláštní věc. Mezi kašovitě bílým oblakem, uviděl koníček kus vodní hladiny. Když  ale přiběhl blíž, zjistil, že to je jen květina. Koníčka přesto tak zaujala, že si hned nevzpomněl, kdo v kašovém oblaku bydlí. Přišel až ke květině, ale pak zpozorněl. V oblaku totiž odedávna bydlel Mlhopán. Ten koníčka moc chtěl. Věděl proč. Jezdil by s ním na zem s mlžným nákladem. Dovezli by spolu víc mlhy, skrz kterou není dobře vidět. Jenže sám koníčka chytit nesměl, musel jen čekat, až se koníček chytne do pasti. Naštěstí koníček Mlhopána ucítil a včas poznal, že místo květiny mu nachystal klec. Zavolal proto na Mlhopána. “Tvého nákladu se ani nedotknu, táhni ty sám!“ Pak se rozběhl a klec shodil dolů na zem. Ne moc prudce a ne hluboko, aby kytičce nebylo smutno po modrém nebi. Koniklec se od té doby  dívá k obloze hlavně v horách. Je to kytička, která nám spadla z nebe původně jako klec, jenže Modrý koníček po zemi neběhá. Možná může svobodně pobíhat jen po nebi,  aby se  v očích lidí i Mlhopána ztrácel,  nebo se mu nějak podařilo doběhnout k vodní hladině. Aspoň občas se mi zdá, že se daleko na vodní  hladině mihne bílá hříva. A co se stalo Mlhopánem? Ten se pořád táhne s mlhou pěkně při zemi.