Izabela

O nešťastné bohaté holce holce z velkoměsta.

"Holky, my se budeme stěhovat! Někam na vesnici! Já tam nepřežiju. Vždyť to tam bude smrdět hnojem, nebudou tam hezký kluci a budou tam jen špinavá zvářata, ani žádná diskotéka, ani krám! Co tam bdu dělat?" Skupinka holek přemýšlela nad tím, jaké to tam bude hrozné.
"Co když tam není ani internet? Co budeš dělat?" Zeptala se jedna.
"Holky, já tam asi umřu." Odpověděla jí na to Izabela. Po odpoledni stráveném vymýšlením negativních bodů a názorů na život na vesnici se holky rozešly domů. Druhý den ráno Izabela šla okolo hloučku spolužaček, ktet¨ré byly tak zabrány do hovoru, že ji nepostřehly. Ale za to zaslechla, o čem se baví...
".. si Izabelka myslí, že když má nechutně bohatý rodiče a je hezká, že jí asi každej žere. Přitom je to nafoukaná kráva, co musí být středem pozornosti."
Tak tohle nečekala. Oni jí nemají rádi! Říkala si, co bud teď dělat. Ještě že se stěhují. Najednou se na tu vesnici, kde dávají lišky dobrou noc, těšila. Nejhorší bylo, že ta ošklivá slova pronesla její "nejlepší kamarádka". Ten týden, vlastně čtyři dny, přetrpěla. V pátek odpoledne začali balit a nosit věci do auta, které jim poslali ze stěhovací služby. V neděli už bydleli v domečku, ketrý byl na její vkus trochu malý. Vždyť neměla svou koupelnu, záchod ,ani šatnu. To je skandální.
V pondělí chtěla v nové škole trochu zapůsobit. Vzala si velice krátkou mikrosukni a tričko končícím těsně pod prsy s obrovským výstřihem. Přes to lehké sáčko. Své blonďaté vlasy si přes noc natočila na natáčky. Pečlivě si namalovala oči, rty si přejela červenou rtěnkou a samozřejmě nezapomněla na tvářenku. Takto odcházela. Už v autobuse k sobě přitahovala pohledy nejen mužů, ale i žen. Byla se sebou spokojená. Každý na ní koukal. Když dorazila do své nové školy ve vesnici o trochu větší než ta "jejich", všichni na ní zírali. Co víc by si mohla přát? Co na tom, že byla na vesnici? Hlavně, že je středem pozornosti. Musí si tady najít nějakého kluka, nebo víc. Ale trochu jí vadilo, že tady všichni chodí v takových nemožných, starých a obyčejných věcech. To bylo hrozné. Vždy když okolo někoho šla, tak zmlkl a koukal se na ni. Myslela si, že jsou ohromeni její krásou. Zhruba po týdnu už na ní jen zírali, ale bavili se dál. Párkrát zaslechla:
"Hele už jde!"
Ano, byla oblíbená! Celá škola o ní mluvila. Co na tom, že s ní nikdo nemluvil.
Líbil se jeden kluk. Byl o dva roky starší. Dělala vše pro to, aby ho upoutala a aby se "náhodně" potkávali. Ale on pořád nic. Jednou na něj čekala před skřínkou.
"Ahoj."
"Ahoj."
"Jak se máš? Ty jsi Michal, viď?"
"Jo, jsem. Dobrý. A ty?"
"Já taky. Nechceš jít někam večer?"
"Já jdu na šipky do hospody."
"A můžu přijít taky?"
"Jo."
"V čem tam jdeš?"
"V čem? V tomhle."
"Co? Měl by sis vzít něco lepšího. Tohle je hrozný triko a ty kalhoty-"
"Hele, víš co? Jsi normálně kráva a oblíkáš se jako šlapka! A už za mnou nelez!"
Zůstala tam stát jako opařená. Takhle drzý k ní ještě nikdo nebyl! Vždyť má tak hezký oblečení a je krásná a sluší jí to! Chyba je v něm. Asi pro oči nevidí. Už si zase věřila. On je idiot. Jenomže její štěstí však netrvalo dlouho. Sem tam zaslechla útržky jejich rozhovorů, kde se objevovalo rozazlená, jako prostitutka, namyšlená, hezká, ale blbá...
Začalo ji to trápit. Vždyt byla vždy oblíbená a obdivovaná! Co se to stalo? Po měsíci, kdy jí každý veřejně nadával a pomlouval jí, už byla úplně na dně. I učitelé se proti ní spikli. Nechtěla si připustit, že by chyba byla v ní. Nemluvila, nejedla a její krásné a dokonale štíhlé tělo ještě víc pohublo. Rodiče se nikdy nezajímali, co jí je a co se dnes stalo a proto ani teď se jí na nic nezeptali a ani si nevšimli, že nejí a zhubla už osm kilo. Chtěla s nimi mluvit, ale vždy ji odbili pár tisíci nebo věto "Nemám čas."
Jednou ráno se vzbudila do překrásného dne. Řekla si: Budu někomu chybět, když nepůjdu do školy? Zůstala doma. Ani rodiče si nevšimli, že navytáhla nohy z domu. Celý týden nechodila do školy. Učitelka volala rodičům, co se ní je. Když přišli, dostala hrozně vynadáno. Slíbila, že půjde do školy, ale měla jiné plány. Druhý den si prostě sbalila tašku a odešla. Týden se nedělo nic. Zůstala v opuštěné chatě a přála si, aby se po ní někdo sháněl. Sedmý den jí volala matka, v kolik přijde domů, že by chtěli jít na večeři. Hystericky se rozbrečela a brečela několik hodin. Potom vyčerpáním usnula. Když se probudila, rozhodla se vrátit domů. Třeba se po ní začali shánět. Když se vrátila, nikdo si nevšiml, že jde s obrovskou cestovní taškou plnou oblečení a že osm dní nebyla doma. Začala berčet. Vážně tady nikomu nechybí. Už ji nikdo neobdivuje, nikdo na ní obdivně nekouká. Co tady? Na tomhle světě, když o ní nikdo nejeví zájem. Šla do kuchyně a vzala si před mámou všechny prášky, co našla. Její máma ani nepostřehla, že přišla. Izabela řekla:
"Dobrou noc, mám tě ráda, mami," ačkoli bylo půl třetí odpoledne. Máma na ní jen mávla mávla rukou a řekla:"Neotravuj. Mám tady práci."
Izabela si šla lehnout do pokoje. Začala usínat. Všude bylo plno lidí. Každý k ní vzhlížel, obdivoval ji, měl ji rád. Každý chtěl, aby byla šťastná a všichni hlídali každý její krok. To byl nádherný svět. Tady chtěla zůstat. Navždy.

---