Všetal tentokrát v Bolívii

Vše co se dále dozvíte, postavy, události i reálie, je p r a v d a !!!

Než Vám budu vyprávět další ze svých příběhů, musím Vám prozradit, že si vedu deník. Velice pečlivě. Každý den, většinou večer před spaním, do něj zapisuji vše co se ten den událo. Tedy vše co si vzpomenu. Abyste rozuměli, nejsou to jen ty důležité věci typu povýšení, ponížení, setkání s krásnou ženou, či rozchod, ale úplně podrobný deník, celý den minutu po minutě, vteřinu po vteřině, úplně všechno a úplně pořád. To jen tak na úvod, abyste si nemysleli, že si to všechno jen tak vymýšlím. Dnešní příběh se odehrál jednoho krásného slunečného dne v létě roku devatenáctsetčtyřicet v Bolívii v červenci. Tedy, nepředstavujte si, prosím, když říkám slunný červenec, že by všem stékaly po zádech čůrky spravedlivého indiánského potu, průměrná červencová teplota se totiž pohybuje jen mezi třemi, maximálně sedmi stupni Celsia, ale sluníčko udělá vždycky v Bolívii všem radost. To potom všichni chodí po náhorní planině, usmívají se na všechno kolem, i ty hory kordilerské se zazelenají a lidé pojídají kukuřici a rýži, a když se potkají, tak říkají "Ale dobrý den, to se nám udělalo hezky, není-liž pravda?", anebo "Ó Doňo Lucindo, vy jste dnes krásně bledá, nebyla jste na dovolené v Evropě?", a tak. A pak jdou muži lovit ryby k některému z přečetných jezer, neboť to je jejich výlučně mužská záležitost a pijí při tom pálenku, ale ne moc, jelikož je moc hezky a člověk by toho prozářeného dne měl náležitě užít a nebýt zpumprlíkovaný jako o posledním zatmění, to bylo až moc. A ženy jdou dojit lamy a z jejich výživného mléka vyrábět nejrůznější pochutiny jako například lamí tvaroh a sýr, který se přenáramně hodí k čerstvým rybám a popíjejí u toho pálenku a vedou řeči, ale ne moc, jelikož mnoho řečí přeci mají jen staré baby a to ony ještě ani zdaleka nejsou. Takové pěkné to tam je. Náš příběh ale nezačíná na sluncem prozářené horní plošině, která Puna zove, ale daleko odtud, ve městě La Paz. Přesněji na jednom z jeho předměstských tržišť. La Paz je jedno z největších bolívijských měst, ne-li největší a jako takové musí mít spoustu takových míst jakým je tržiště Bella viuda. Krásná vdova. Nikdo už přesně neví, proč se tomu místu tak říká, jen ti nejstarší pamatují legendu o jedné potrhlé květinářce, jejíhož manžela zabil jeden španělský guardia přímo před jejíma očima ve chvíli, kdy jí její muž podával růže na důkaz neutuchající lásky se slovy „Miluji tě více, než nenávidím nesvobodu!“. To bylo ale už dávno, tehdy tady stávala jen opuštěná katolická kaple, pod kterou pak ona nebohá žena sedávala se svázanými kyticemi sušených květů a zpívala staré indiánské písně žalu. Od té doby se mnohé změnilo, opuštěná kaple už nejenže není opuštěná, ale není vůbec a na jejím místě vyrostl obrovský kostel a kolem kostela, to se rozumí, vykvetlo čilé tržiště, inu obchod je obchod, nebo vrána k vráně. Jeroným Všetal se ještě před tím, než vyšel z kostela naposledy pokřižoval a poklonil oltáři, do kasičky u východu vhodil padesát centavů, upravil si vázanku, překročil bytelný práh a nasadil si široký černý klobouk. Krásný den, pomyslel si a ještě než seběhl po dlouhém mohutném schodišti, zastavil se a rozhlédl se po tržišti, jež měl pod sebou jako na dlani. Byl to mohutný chlapík atletické postavy, alespoň metrdevadesát vysoký, silných kostí i svalů. Černé, na krátko střižené, vlasy vyrůstaly nad vysokým inteligentním čelem, které, společně s hustým mohutným černým obočím, rámovalo jiskrné modré oči, sice posazené poněkud hluboko pod nadočnicovými oblouky, což ale dodávalo jeho ne přespříliž hranaté tváři, ostražitého výzoru. Byl si toho vědom a zhusta toho ve své praxi využíval. Všetal byl totiž … Ale to si povíme až příště.

---