EXPEDICE JEŽÍŠEK

Monique Pilařová &  Pavla Šimůnková , 2.C

Věříte na Ježíška? Já ano.Tedy – dříve jsem nevěřila,ale jeden zážitek mi všecičky představy překopal od základu.Už od dětství mi rodiče vtloukali do hlavy,že Vánoce jsou časem splněných přání.Ovšem moje víra v Ježíška se rozpadla v prach poté,co jsem přistihla rodiče,jak pašují dárky pod stromeček.Ale stále jsem věřila,že ve vánočním čase se může stát nemožné…

„Děti,podívejte se,co vám tady nechal Ježíšek!“,volala jsem na své ratolesti,které se jako každý rok přihnaly do pokoje a byly zvědavé,co jim tady tenhle rok nechal pod stromkem.Sedly si a začaly  rozdělovat krásné naducané balíčky.Nataša,starší z mých dětí,mi také jeden podala.Byl zabalen ve zlatém papíře a převázán červenou stuhou.Filip,ten mladší,si rozbalil dárek a vytáhl nejnovější model formule ovládané na dálku.

„Jééé,maminko,tuhle jsem si móóóc přál!“,vykřikl a vrhl se mi kolem krku. Nataša mezitím  zaraženě hleděla na nový snowboard.Pak se otočila a podezřívavě se po mně ohlédla.“Mami,odkud to je?“,zeptala se zvláštně klidným hlasem.“No…Ježíšek to přece přinesl“, napověděla jsem nervózně.“Tobě se nelíbí?“ „Ale líbí,jen by mě zajímalo,jak se Ježíšek dozvěděl,že chci snowboard,když jsem mu to nenapsala do dopisu.“  „Ježíšek ví všechno,sama jsem se o tom přesvědčila“, odpovídala jsem klidně dál. „Ale mami,na Ježíška nevěřím a ani si nemyslím, že existuje,“ řekla vítězoslavně Nataša.Něco mě v tu chvíli napadlo.Mohla bych Nataše a Filipovi vyprávět o expedici Ježíšek. „Víte co,povídám jim,dokážu vám,že Ježíšek existuje.Ale musíte mi věřit.“Sedli jsme si okolo stolu a já začala vyprávět. „Stalo se to,když mi bylo dvanáct let.Zrovna jsem zjistila,že Ježíšek asi neexistuje.Brečela jsem a myslela si,že mě rodiče podvedli.A proto jsem místo rozbalování dárků utekla z domova.Venku byla zima a já stopovala jedoucí náklaďáky.Dlouho mi nikdo nezastavoval, a proto jsem se rozhodla jít pěšky.Měla jsem na sobě jen kalhoty a svetr a šla ,kam mě nohy nesly.Tuhle jsem zabočila doleva,tuhle doprava…Slzy mi stékaly po tváři a vlasy  mi ve studeném zimním větru poletovaly ze strany na stranu.Došla jsem na nějaké nádraží.Žádné cedule tam nebyly,tak jsem se vydala na peron.Sotva jsem celá prokřehlá dosedla na lavičku, uslyšela jsem hudbu. Při pohledu na kolej, kde před chvilkou ještě nic nestálo,jsem se lekla.Přede mnou se objevil starý,stařičký vlak.Po chvilce váhání jsem nastoupila.Po obou stranách vagónu stála pohodlná čalouněná křesla,ve kterých tu a tam seděly děti různého věku a národností.Bezmyšlenkovitě jsem procházela vlakem. V lůžkovém voze byly nepohodlné železné palandy nahrazeny postelemi s nebesy a nadýchanými přikrývkami.Následoval jídelní vůz,ve kterém jsem našla asi patnáct dětí mého věku.Seděly u jednoho z větších stolků a před nimi stála hromada jídel,která bych si zrovna také dala.Proto když na mě jedna z dětí,hubená černošská holčička,zamávala,přisedla jsem si k nim. „Ahoj,jak se jmenuješ?“,uvítala mě. „Karolína“,pípla jsem nesměle. „Já jsem Maya“,řekla zas ona a začala mi představovat ostatní děti.Pamatuji si jen některá jména. „Tohle je Marek,Diana,Jane,Paula,Federico a Mariana“,a ukazovala na děti. „Hej,zavolala potom,tohle je Karolína.“ „Ahoj, Kájo“,uvítalo mě sborově všech patnáct dětí. „No ahoj“,řekla jsem na oplátku. „Ber si,co chceš,všeho je tu dost“,pobídl mě Federico,černovlasý klučina, prý  z Itálie,ale stejně jsem mu rozuměla jako by mluvil česky. „Co tě sem přivádí?“,zeptala se Jane. „Chci ukázat rodičům,že Ježíšek existuje!“, huhlala jsem plnou pusou vanilkových rohlíčků.Honem jsem se napila horké čokolády,abych mohla pokračovat.Vyprávěla jsem celý příběh. „A tak jsem tady“,zakončila jsem. „Vítej ve Vlaku Splněných přání“,zašeptala Diana – blonďatá Němka.Vanilkový rohlíček mi vypadl z ruky. „Cože?“,zmohla jsem se na jediné slovo. „Vlak Splněných přání“,zopakoval mi Federico.Tak dost,řekla jsem si,tyhle dětičky si ze mě nebudou dělat srandu. „Kam jedeme?“,zeptala jsem se opatrně. „Do Uppsaly,do Švédska“,odpověděla Maya. „A…a co tam budeme dělat?Já…já musím domů!“,vyjekla jsem hystericky a chystala se k odchodu,ale Maya mě zadržela. „Seď,jedeme do země Ježíška,uvidíš,bude to skvělý!“,snažila se mě ukonejšit a zároveň i nalákat. „Vy ještě věříte na Ježíška?Jste pomatenci!Každý přece ví,že neexistuje!“,rozčílila jsem se. „Ne,Karolíno,tak to není.Každý ví,že existuje,jenom tomu nevěří,protože ho nikdy neviděl.Dospělí ho totiž vidět nemůžou,jen děti,tak toho využij a přesvědči sebe i ostatní,že Ježíšek skutečně existuje.Odkud myslíš,že tví rodiče mají výraz „Splněná přání?“ Někde velice hluboko v paměti mají uloženou stejnou výpravu,jaké se účastníš ty“,rozpovídala se Maya.Opět jsem si sedla a myslela na to,že sedím ve vlaku plném cvoků,který se teď navíc rozjíždí… „Panebože,ten vlak se rozjíždí!“,vykřikla jsem a přiskočila k okýnku,za kterým se míhala zasněžená krajina.Údivem jsem otevřela ústa. Jeli jsme asi dvakrát rychleji než nejrychlejší vlak světa.Teprve asi po deseti vteřinách jsem si všimla,že přes zamlžená okna není vidět ven. Zastesklo se mi po rodičích, v tuhle chvíli asi sedí doma u stromečku a maminka rozbaluje dárek,který jsem jí koupila.Byly to krásné dřevěné korále,byla jsem pyšná, jak jsem je hezky vybrala.

Nataša a Filip se vyšli dívat ven na Ježíška a já byla ráda,že všechno slyšeli.Seděla jsem u stolu tak,jak jsem před dvaceti lety seděla u ohně s pravým Ježíškem,uzavřená ve svých vzpomínkách.