Prázdná místnost

Pro změnu trochu méně veselá povídka...

Více na www.milanrynt.cz

PRÁZDNÁ  MÍSTNOST

 

            Nevzpomínáme si vůbec na nic. Nedokážeme si ani mlhavě vybavit, jak jsme se sem dostali. Říká, že si pamatuje dobu předtím, ale já tomu nevěřím. On sám ví, že to nekonečné ležení, ty dlouhé chodby, to ostré světlo deroucí se pod zavřená víčka, že to všechno jsou jen výplody jeho fantazie, které nás mají oslabit. Ne, nic takového předtím nebylo, věř mi. Ani nebylo žádné předtím. Oni i my tušíme, že naše objevení se tady bylo Začátek. A před začátkem prostě nikdy nic není.

            „Je.“

            „Není! Prostě není! Musí to pochopit, nebo se nám rozskočí hlava!“

            „Jen počkejte, já vám ukážu, kdo má pravdu!“

            „Nech toho, prosím, nech toho!“

            „Podívejte se kolem sebe, najděte něco, jděte někam, sáhněte si na něco, přesuňte něco někam jinam! Tak co, jde to?!“

            Všichni cítí, jak nám drkotají zuby. Podlamují se jim kolena. Hlava se rozhlíží a s úlevou spatřujeme záchytný bod. Severní stěnu. Soustředíme zrak na jediné místo, které porušuje její jednolitou bělost - malý černý otvor. Upřeně ji pozorujeme, až se zdá, že černota z ní se rozlézá všude okolo, ale máme velký strach, že on nám pootočí hlavou do strany a my se začneme bezhlavě motat okolo, až pochvíli padneme vyčerpáním na zem. Začínáš se smát, protože se týrám. Prodlužuji si cestu, jak se dá. Je to nesmírné utrpení, až se zalykáš. Šouráme se schválně pomalým krokem podél západní zdi, odírám si záda o její drsný povrch... Stačí vztáhnout ruku a dotknu se hrany otvoru, ale... Mučím ruku, která se už už natahuje, aby ukojila tu nepřekonatelnou touhu. Bolest se stupňuje. Řičíme. Řveme. A pak, když muka dostoupí vrcholu...

            Dotek.

            Tělo se tiše sesouvá k zemi a něčí oči prázdně zírají do rozžhaveného vlákna zaprášené žárovky visící za pokroucené dráty z jednolitě bílého stropu.

 

 

            „997, 998, 999, 1000, 999, 998, 997, 996...“

            Počítáme nahlas do tisíce a zpátky a přitom kývu tělem dopředu a dozadu. Avšak uprostřed začne někdo mumlat, že to nemá smysl. Je to zase on.

            „Má! Musí mít!“ křičíš, ale neodpovídají.

            Neposloucháš. Fackuju mě a v zoufalství utíkáme. Klopýtáme doprostřed místnosti a tam se jako v nějakém opojení točíme dokola. Bílé stěny se míhají před očima, až to vypadá, jako bychom byli uvnitř rotujícího bílého válce. Ani otvor už neexistuje. Rychleji, rychleji...směje se a zalykají se... Rychleji... Z pootevřených úst mi odlétávají kapičky slin... Padám k nim na zem a ještě dlouho nebudu moct vstát, jak se nám točí hlava...

            S frknutím vtahuji do plic vzduch s nosem přimáčklým k podlaze a v mysli se nám náhle vynořuje jedno slovo. Zpočátku nevíme, kde se tady vzalo, a tak je v myšlenkách a pak i nahlas omíláme neustále dokola. Tráva. Tráva. T - R - Á - V - A. Tráva. Jako kdyby tohle slovo mělo něco společného s mou nynější polohou, s ležením na zemi, nebo snad s vdechováním vzduchu...

            Přemýšlím o tom, když v ten okamžik mě naplno zasáhne představa, že je to on, kdo mi to slovo našeptává... Ano, a dokonce mi před očima vyvstává obraz, vzpomínka...

            „Ne! Vstaň! OKAMŽITĚ!“ křičí na mě.

            „Najdi otvor! Ihned!“ volají a bolestivě mi tisknou ruce.

            „Ano, ano, máte pravdu, nechal jsem se oklamat.“

            Pláču. Jak jsem je jen mohl opustit. Zvedají mě.

            „Na něco jsem si vzpomněl.“ říkám.

            „Ne, nevzpomněl. Pamatuj si to. Podívej.“ záblesk bolesti je příšerný. Hlava nám třeští v souznění s jedním slovem.

            Nesmysl.

            Skučíme a skučíme. Co se to vlastně stalo před chvílí? Ach, snad je otvor pořád na svém místě?! Tahle stěna je bílá. Čistě. Úplně prázdná. A tahle taky! A co tahle?!

            Je tam. Pláčete štěstím.

 

 

 

            Srdce mi splašeně tluče, cítím, jak se mi do tváří hrne pocit horka a po čele mi vyrážejí krůpěje potu. Třas přechází z rukou do celého těla. Protestuje, ale třeseme se všichni se mnou. Nedá se to zastavit. Musím si ukousnout nějaký nehet.

            Ale nehty na rukou jsou tak krátké...

            Zkouším, jestli se mi nepodaří přece jen kousek ukousnout. Už máme ruce celé poslintané, a pak...

            Něco z nich teče...

            „Ne, tohle slovo neznáš! Nevzpomínáš si na něj! Nevíš ani, jak se jmenuje ta barva. Nemáš si odkud vzpomenout.“

            Zase mě tlučete. Už si to budu pamatovat, ale barva pořád teče. A zanechává skvrny...

            Kousek podlahy pod námi už není bílý! Barva! Dostávají nápad. Začínáme pobíhat ode zdi ke zdi a... malovat. On by chtěl namalovat hlavu, ale nikdo si nemůže vzpomenout, jak vlastně vypadá hlava. A je vůbec hlava?

            Ruce! Malujou ruce. S mnoha, mnoha prsty. A nehty! Teď máme konečně stovky rukou. A otvory! Už nebude jeden otvor! Už bude deset, dvacet, padesát otvorů! A žárovky! Bude konec prázdným stěnám a zoufalému hledání otvoru. I celá podlaha je pokrytá rukama. I naše tělo je pokryté rukama.

            Ale barva vysychá. Koušeš se víc a barva se objevuje znovu. Ruce na zemi splývají v jednu velikou skvrnu. Chodidla se do ní lepí a roznášejí barvu dál. Opájíme se pohledem na stěny. Tolik nových věcí!

            (tráva, tráva, tráva, tráva...)

            „Mlč, nech toho!“

            „Tráva, tráva, tráva...“

            Vší silou narážím jeho hlavou do zdi a jeho hlas se zlomí v půli slova. Nekonečně dlouhou dobu klesáme kamsi nahoru až se konečně ocitáme u stěny, která kdysi bývala zcela prázdnou, čistě bílou jižní stěnou.

            Něčí oči se marně pokoušejí zaostřit rozpitou zářící skvrnu na stropě a od rozkousaných neexistujících konečků prstů se nám rozlévá pocit štěstí a klidu.

 

 

           

            ...náhle zaslechneme nějaký zvuk. Zvuk, který sem nepatří. Namítáme, že neexistuje žádný zvuk, který sem nepatří, ale on se ďábelsky chechtá. Bolest v levém spánku ho umlčuje. Zkoušejí umlčet i ten zvuk, ale nedaří se jim to.

            Naopak. Zvuk se zesiluje. Už je zřetelně slyšet. Co nám jen to pravidelné klapání připomíná?

            Už to mám! Kroky! Takhle přece zní lidské kroky! Dělají několik kroků našima nohama, ale žádný zvuk se neozývá. V mysli se mi objevuje slovo. Boty. Kroky a boty. Nevzdávají se. Bolest se rozlévá po celé hlavě a zuby se zakousávají do ruky, až se objevuje... Krev. To slovo říká on, ale já ho tentokrát nechávám na pokoji. Bolest útočí již po celém těle a mě udivuje, že mu říkám moje tělo. Kde je naše tělo? Kde jsme? Promlouváme ke mně společně s nimi, ale sotva vás slyším. Vzdalují se mi. A slyším kroky. Kroky obutých nohou. Nohou někoho. Člověka. Ne mě. Mě, ale ne mě. Ani ne vás nebo jich. Blížící se kroky. Odkud? Zvenku. Tady není venku.

            Vynořuje se další slovo: Záchrana. A za ním následují další: Zavřený. Vysvobození. Odemknutí. Otevření. Odemknutí dveří. Dveře. Dveře. Dveře? DVEŘE! D V E Ř E !!!

            Strop i stěny i podlaha se na mě zřítily. Něco se trhá v mozku. Řvou. Hlas jim přeskakuje do vysokého jekotu, bojím se, že mi z toho prasknou ušní bubínky. Mlátí a kopou do stěn, ústa sama volají neznámé slovo. Pomoc. Ale my už víme...

            „DVEŘE! KDE JSOU DVEŘE?! VŽDYŤ TADY NEJSOU ŽÁDNÉ DVEŘE!!!“

            Recitují jakousi dětskou říkanku a ty se řehtáš odporným způsobem tomu, jak ho fackujeme.

            Trvá to celou věčnost, než se unaví a vysílení klesají k zemi. Kroky se už ozývají z bezprostřední blízkosti, ale nedá se poznat, ze kterého směru. Otáčíme se na všechny strany, ale už ani nemáme sílu se ptát, proč jsou tu kroky bez dveří.

            Vtom se kroky zastavují. Zatajujeme dech a napjatě očekávám, co bude dál. Začne chrastit klíč v zámku a ve zdi, která se dříve zdála neporušená, se objeví dostatečně velký otvor? Nebo se ozve lidský hlas?

            Ano, ano, slyšíte ten šramot? To určitě...

 

            CVAK

 

            Srdce se nám zastavuje a pak se jako vařící voda rozlévá po celém těle. V mrákotách slyší vzdalující se kroky a pak ticho. Tohle... Tohle...

            Tohle musí být...

 

                                                                                    Tma.

 

 

 

                                                                                   

 

 

                                                                                                                                    Březen/duben 1998      

 

Více na http://milanrynt.wz.cz

---