Všetal tentokrát v Bolívii II

Minule jsme se rozloučili ve chvíli, kdy Všetal vycházel z kostela. Nebyl se ovšem modlit, ani nebyl u svaté zpovědi, ten nahoře je vševědoucí, vždycky říkával, moje hříchy zná, tak nevím proč bych mu měl kazit náladu tím, že mu je ještě budu připomínat. Mimochodem, moc by mě zajímalo, proč se mám zpovídat jen ze hříchů, proč všeobepínajícího nezajímají i mé dobré skutky. Nebyl se v kostele modlit, byl si vážně promluvit s místním farářem Arnandem Perézem, o kterém věděl, že za slunečného počasí, jako bylo dnes, je obvykle velice sdílný, a že je to přesně ten člověk, který mu podá věrohodné nezkreslené informace. Teď stál Jeroným nad schodištěm před kostelem, pozoroval tržiště a v uších mu ještě zněla ozvěna právě uskutečněného rozhovoru… „Dobrý den, otče Arnando. Buď pochválen.“ „Až na věky, synu.“ „Jsem Jeroným Všetal.“ „Ó, to je od Tebe hezké synu.“ „Ano otče, jsem si toho vědom. Zhusta toho při své praxi využívám.“ „Ó, soudím, že si nemůžeš stěžovat, synu,“ zakončil farář úvodní ceremonii a do záhybu ve štóle zjevně zrutinovaným grifem mistrovsky ukryl obálku, již mu Všetal podal hned při své druhé větě, a již si Peréz důkladně prozkoumal při větě třetí. „Co tě k nám přivádí, synu? Podle přízvuku a vázanky bych si dovolil domnívat se, že nebudeš zrovna místní,“ pokračoval Peréz, jako by se nechumelilo a z karafy, která stála uprostřed jeho pracovního stolu, odlil sobě i Všetalovi slušnou dávku ginu. „Jsem zde služebně, otče. Hledám totiž Hectora, mám pro něj dárek od jeho příbuzných.“ Svatému muži na vteřinku ztuhl do té doby neochvějný úsměv. Honem se ale ovládl a v naději, že si toho Všetal nevšiml, pozdvihl sklenici a posunkem vybídl Všetala k přiťuknutí. „Mám dojem, že Vám na vteřinku ztuhl úsměv,“ zakřenil se Všetal a s chutí polkl doušek. „Cesty páně jsou nevyzpytatelné, synu,“ pokračoval dále Peréz, kterému ostrá tekutina dodala opět sebejistoty. „Ostatně, nevím, kterého Hectora máš na mysli? Pětatřicet let sloužím v tomto Bohem požehnaném místě a nepamatuji si jediného Hectora. Pokud se nepletu, ve městě nežije nikdo toho jména.“ Poslední větu pronesl zvlášť výrazně a zároveň položil na stůl před Všetala zpět jeho obálku. „Cesty páně jsou nevyzpytatelné,“ opakoval Všetal, vzal obálku, nedbale ji vsunul do kapsy svého saka a vstal. „Děkuji za snídani, otče,“ řekl a podal Perézovi ruku. „Rádo se stalo, synu. Jeroným Všetal povídáš? Bůh žehnej Tvému spravedlivému konání.“ Potřásli si pravicemi a Všetal vyšel z místnosti. Když procházel kolem oltáře, pro jistotu se poklonil. Cestou mezi lavicemi vytáhl z kapsy onu obálku. Byl v ní lístek, na kterém stálo: Hector Nowak je nyní starostou v Santa Cruz. To je asi pětset kilometrů, pomyslel si Všetal, schoval lístek, vyšel z kostela a nasadil si klobouk. Pokračování příště

---