Adam V.-pomyšlení

Lámu se deštěm v pralese svůj úděl hledám v mechu, potkávám ženu-známe se?, když potká blecha, blechu. Ni po ni vidu, slechu byl to snad přelud?-běž staniž se pro mne korouhví, po ní tu zbyde věž. Chcípnout, až na dno dohlédnout být kapkou vína v sklenici, být bílým vejcem v komoře jenž vylíhlo se slepici. Chci smeknout svoji čepici však vlasů mých jen pár, zůstal bych raději při víně a na pravdu si hrál. Co zbyde zde, jen řádek pár však veršů snad, si básník přál, by nezůstsal tu jen tak sám svou můzou mluvil k světu, byl šťasten, schopen milovat, že umí stvořit větu. V své ruce dřímu pero jaký to smysl má, chtít pohladit tvé tělo ten pocit každý zná. Ta ruka jenž je tvá mi káže cestu-Bože, dej nechť je cesta má ať ukáže mi lože. Já stvořil jsem sám sebe z slov jmiž dýchám jsem a miluji, smět poznat onu pravdu-proč? též utopit se v naději. Sťat hlavu tobě raději a tiše splynout s dechem, je konec, konec mámení tvé vlasy voní mechem. Jsem otrokem v svém srdci snad mám křídla spící v hlubině, dál dlím v tvém těle plném vnad a utápím se ve víně. Ne netvař se tak nevině stín v šeru brouzdá hladinou, však prozradí se, projde tmou a spoutá lásku jedinou. Když jal se básník trnem býti svou pýchou proťal srdce, on povznesl se, přijal díky pak sepjal svoje ruce. Sám poznal bídu řkouce má duše vstoupí k Tobě, postaviv se, shlédnul sebe kráče k nové době.

---