Leknín

Kdysi na vodě kvetl leknín. Kvetl poblíž rákosí a tak byl v něm tak trošku ukrytý. Nebál se , ale rákosí si z něj přesto trochu utahovalo. Ono to ale ve skutečnosti vyžaduje velkou odvahu pořád plout po vodě a leknín to dokázal dost dobře. Kdepak, ten vůbec neměl strach. Vždycky se ale může stát něco, co poleká i leknín, natož rákosí. Jednou to vypadalo, že mezi mraky svítí slunce, ale to se jen blýskalo. Prostě to tak bylo, přišla bouřka a dost velká. Dalo se to v těch dnech čekat. Příchodu takové bouřky by se však zalekl nejenom leknín. Ten, kdo se měl kam ukrýt, měl výhodu. Jenže rákosí takovou výhodu nemá, teda nejen to rákosí. Proto se ohýbalo ve větru a volalo. „Kdepak, ta bouřka nikdy nemůže skončit. Udělej něco a ukaž, že se nebojíš. Zažeň ty mraky, máš příležitost.“ Jenže leknín  věděl, že bouřka má svoje pravidla. Navíc sám těžko co zmůže proti bouři. I kdyby nasadil život, pršet v ten okamžik nepřestane. Proto zavolal na rákosí.“Kdyby ses raději staralo, jak mi pomoct, tak bych ti řekl, že jenom s odvahou a bez strachu se budeš moci zase zvednout.“

Byla to pravda. V určitý moment prostě dohřmí. Kapky vody se o to víc třpytí na tom, na čem ulpěly. A jen ten, kdo dokáže zahnat strach, to dokáže pochopit.