Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
MARTINEM ZE MNE VYLOUDĚNÁ
BROSKEV
PRO ČTENÁŘE NA INTERNETU
- Dva malé linkované sešitky a tři modré náplně do propisovačky.
- Ještě něco?
- To prozatím bude stačit.
Když Kelly ještě byla Žid a její nevlastní bratr David Cikán, domluvili se, že spolu vyrazí na golf.
"Můj táta se ráno sbalil a odletěl s tvojí mámou na pár dnů na Floridu, a představ si, že mi jen tak nechal na stole dvě legitky," nadšeně se svěřoval sluchátku.
"Jasně. Škoda je nechat ležet ladem," schvalovala nápad Kelly, odchodem otce kdysi, dcera z rozvrácené rodiny.
"Tak v kolik? Ve dvě?" navrhoval David.
"Raděj dopoledne, Davide. K večeru musím do synagogy. Šlo by to v deset?"
"Skvělý. Stavím se pro tebe v půl."
"Spíš pár minut dřív. Cestou bysme mohli vzít s sebou rabína."
"Vážně, nechci ti do toho mluvit, Kell," snažil se tišit její nadšení David, "ale když on je to přece jenom Negr. Mohly by s ním být zase problémy."
"Jistě, Davide, ale co kdybysme ho tentokrát oblíkli jako Mikuláše?"
"Kelly, poslechni, to vážně není špatný. Já hned brnknu do půjčovny a ..."
"Ale co když už nebudou mít mikulášský vohozy? Golf dneska přece jenom hraje každej," věcně přerušila Davida Kelly.
"Tak vezmu nějakýho Ještěra, no," rozhodl problém David.
"Prosím tě, jenom zkus chtít takovýho, co nelítá, jo?" starala se nadálku Kelly. "Náš rabín mívá občas závratě."
"No jasně, Dinosaura. Spolehni se," uzavřel celý rozhovor David a odkládal sluchátko.
Takže kdoví zda slyšel, co mu ještě Kelly nazdařbůh vzkazovala: "Tak jo. A vyzvedni si mě tak asi ve čtvrt v P. P."
Význam slova Pit, pokud nahlédnu do kapesního slovníčku, je mi jasný: jáma; díra; šachta. Obsah významu téhož odposlechnutého ovšem jako Pitch však už nejsem schopen přesně určit, ač jsem použil i slovník o formát větší, neznaje reálie, souvislosti místních tradic.
Holým sluchem toliko veden, předpokládám, s pomyšlením na zlatokopy: Smůlovatá díra - ačkoli s prvním pohledem na nafialověle nebesky modrý neón s názvem PEACH PIT v průčelí bistra se nabízí i výklad odvozující se od hříchu udávání. Nebo s vůní po broskvích, vztahujících se možná až k samému Ráji, svoleno nám představit si dávný sklad červenavě sametových plodů zahloubený do skály, či jen chlapsky prozaickou z nadehtovaných neohoblovaných prken palírnu?
Dnes v noci se mi zdálo, že jsem měl ústa plná štiplavě chutnajícího, na pohled do černé mazlavosti uzrále proleželého hovězího hnoje, jehož doleskla naměklý roubík plný šťáv ostře kyselinkové chuti siláže mi vůbec nepřekážel věcně rozprávět, mluvit s jinými, vysvětlovat. S kousky navlhlostí leskle nažloutlé slámy ze sousta čouhajícími konverzovat.
Artemidóros z Efezu, žijící ve druhém století našeho věku, ve třetí knize svého Snáře mimo další souvislosti vykládá sen o hnoji následovně: Pro chudého muže je dále dobré spát na hnoji, neboť takový člověk získá hojný majetek a bude zahrnut penězi; bohatému tento sen vynese úřad nebo nějakou veřejnou poctu, jelikož všichni lidé obce na hnůj něco přinášejí a přihazují, stejně jako něco dávají a přispívají vedoucím úředníkům.
Nikdy v životě jsem neletěl letadlem.
Také jsem doposud nejedl hamburgra.
Druhé se u nás jako běžné objevilo poté, co jsem rok předtím přestal jíst maso.
Pokud se týká broskví, výklad snů podle stejného pramene je zmiňuje ve dvojím výčtu. V knize první v podobě vysvětlení: Broskve, pomeranče, třešně a vše tomu podobné až na moruši znamená dočasnou rozkoš a šalbu v době svého zrání, mimo tento čas pak marné snahy.
To, co rychle roste a rychle nabývá - z rostlin je to vinná réva a broskev, ze zvířat vepř a jemu podobná - rychle přivádí věci pěkné i nehezké; v knize čtvrté poté takto vymezena jiná vztažnost předchozí interpretací.
Odvolám-li se znovu k Ráji jako k tradici ve středověkých klášteřích oblíbených rajských zahrad, kterých byly broskve jako stromy krásně kvetoucí a poskytující osvěžující plody vyžadovanou součástí, potom připomenu, že v samotné Knize knih se o tomto stromoví i ovoci nenalézá ani zmínka, zatímco například na stránkách encyklopaedie Ottovy se praví, že v Řecku za doby Theofrastovy (372-287 před naším letopočtem) broskvoň ještě sladké a jedlé plody nepřinášela.
Literatura vztahující se k tématu používá k překladu názvu jejich kultovního místa úsloví Broskvová jáma - mne ovšem navádějícího k opětné připomínce hnojiště. Pokud se vše vskutku odvozuje od broskví, nejlépe se mi vybavuje představa zjara z bílé narůžověle kvetoucích stromů vzrostlých ze dvou k sobě v úžlabí se svažujících políček; obraz, k němuž je ostatně svolná i jiná knížka dívčího čtení, jakožto prostředku denního snění: Broskvový dolík.
Broskvoň, jak letmo zmiňováno dvěma řádky v jistém textáři tajných praktik okultistických, spolu s astrou, bazalkou, citroníkem, heřmánkem pravým, hrachem setým, též růží, rozmarýnem, myrtou, koprem, kosatcem, lékořicí, levandulí nebo libečkem lékařským posilují, jakož i rozhojňují lásku.
Vrtá mi hlavou, zda bych hned v úvodu neměl vyslovit slib, že pokud tohle psaní někdy vyjde ofsetem, za honorář si potom koupím letenku do L. A., kam za necelých dvacet tisíc zdejších peněz (jak z pitomoučké televizní reklamy vím) létají British Airways. Na pár hodin, třeba jen na letišti, tam daleko jenom tak postát, v lepším případě se nechat taxíkem svést do oněch neskutečných Beverly. Uvidět, tam za obzorem zkušenosti vrchlíku školního globusu, jejich televizní slunce, moře. A vzápětí se hned odpoledne vrátit, aby vše bylo, nebylo, dnes tam a zítra tady, jako sen. Třebaže jsem oběť úzkostné fóbie z výšek a angličtinu již léta nezvládám. A nadto mám předtuchu, že bych ten celý výlet prozvracel.
Tak slibuji!
Pokud si před mysl představím podobu broskve, napadá mi vzápětí podobenství: plod čtyř sfér.
Sametově ochmýřená slupka - připomínající jemnými polehlými chloupky pohled na krajinku dívčí tváře ještě panny v útesu lícního ohybu poblíže obliny ušního lalůčku - obepíná kulatost vesmíru jediným osvobodivým skousnutím naráz se rozpínajícího rozbujelou plností šťavnatosti a sladka.
Uvnitř, jako černé slunce, lahodností zmámené zuby například nebo svět na první dotyky neurčitelných soudržných hmot obezřetně propátrávající jazyk, se vědomí setkává s náhlou kamennou tvrdostí hnědavě zrýhované pecky, v jejímž vnitřku, zatím jen tušené, protože skořepinou smyslům posud ztajemněle utajené, se nalézá hořčinou nahořkle chutnající jádro.
Původ dalšího života v podobě mandorly, nápověď k rozlousknutí a uzavřená jako záhada. Hádanky odpověď zatajená, obsahující nahořklý amygdalin co výstrahu před trpkými strázněmi každičkého jediného, třebaže i nikdy nenačatého, života.
Představa obsažena v zevní podobě, nutící ke stále ze sebe samých se vyvozujícím a rozvíjejícím významovým i vztahovým souvislostem.
Cyankáli, spojení sladkosti a nemilosrdně účinného jedu v jediné na setkání příjemně heboučce vábivé celostnosti - významem vejce, plod ohňové barvy Slunce, dužina přirozenosti vodní, skupenství země naznačeno skrze skorupu, vzduch nerozvinutým ještě zatím dechem života v prahlubinách jádra.
Pomyslím-li na meze překladu, postesknutí, že mi není svoleno úsloví broskvová hlubina nebo skrze broskve hloubka závratnosti, zatímco nebráněno domýšlet si z latinského označení (tušeného jen) zeměpisného původu druhu Prunus persica, případně staršího římského Malum persicum, nabízející se souvislosti plodu broskve jako slunečního znamení; vedoucího možná až k obrazu věčného ohně samotného boha Mithry.
V knížce, kterou si kvůli jediné větě koupím teprve až za zhruba tři týdny ke svým jmeninám, se potom bez údivu k zatím jen tušeným souvislostem dočtu, že fík, broskev a podobná ovoce mohou v psychoanalytické snové symbolice odkazovat k ženským pohlavním orgánům.
V čekárně s podlahou pokrytou šedomodrým gumolitem lesknoucím se ve věčném světle zářivek pod stropem si zdejší psychiatr, nedělní malíř doktor Šráček, porozvěšel po bílých zdech předsálí těšínské ordinace několik svých pláten.
Jedno z nich zobrazuje skupinku stromů s tenkými, do všech stran ve zhroucených úhlech zohýbanými ostře uhrančivě černými kmínky a přes sebe propletenými bezlistými větvemi okolní barevností napovídající vzdálenou předjarní narůžovělost broskvoní.
Pokud se příchozí posadí na židli zrovna naproti obrazu a vydá se pohledem nebo myslí černotou stromů do jeho stále vzdálenějšího vnitřního prostoru, možná, že v sobě vzbudí tentýž pocit holé beznaděje a neodvratitelně v temnou nicotu splývající sklíčenosti, pro který jsem už před lety této olejomalbě přiřkl název Sad oběšencův.
V staročínské medicíně se užívalo broskví ve stavu jader proti revmatismu a zácpě.
Dylan mu řekl, že jedou do "Dolíku broskví". Nat Pitluck, bývalý herec, ji vlastnil i vedl a dělal v ní nejlepší broskvový páj ve městě.
Dolík broskví byl malý zapadák, který nic nepředstíral - zapadák v nejlepším slova smyslu - na okraji Beverly Hills.
Nat byl těžkopádný chlapík kolem padesátky, v bílé zástěře a papírové čepici. Nepatřil ke krasavcům, ale všechno na něm bylo pravé, včetně jeho broskvových koláčů.
Pitluck.
Důlek, jamka, snad až hnízdo - náhody; štěstí. Zdaru, úspěchu. Dokola vůkol vše pak obklopuje vystydlých polypů prochladle zmlknutá tma. Bílá magie. Vliv pokaždé příznivý.
A mě neudiví, dolistuji-li se největším slovníkem takto naladěn zcela nečekaně, že ono pit může snad i znamenat zmíněnou již pecku, jakožto jiný letmý zásvit světla vedoucího k podvrstvám poznání.
Chrániště.
Za věčnou temnotou tmoucí, v sedmém vesmíru, xté galaxii,
za vychladlými hlubinami, rodišti komet
s pocitem střemhlavého pádu nikdy nekončícím
prázdnem
nalezen oběžný systém jedenapadesáté hvězdy zvané
Slunce.
Třetí planeta,
hnědavé pevniny souší, nastavující se mezi rukama
rozepnutým těstem
dvou kontinentů Amerik.
Nahoře Spojené státy.
Pohledem nalevo Kalifornie.
U břehu nekončícího oceánu panoráma výškových budov,
budov L. A.
P r v ní lidé.
Do nekonečna protažené rušné rovňoučké slunečné ulice Beverly Hills:
Hollywood Boulevard,
Rodeo Drive,
Boulevard San Vincence,
Ltd.
Pokaždé jakoby v polotmě zjevovaný nafialovělý neónový
nápis nad vchodem bistra
napsán naležato: PEACH PIT .
Zatmít.
Na mysli mám již delší čas archetyp Moudrého Starce, jenž se dle interpretací psychoanalytiků zjevuje ve snech, pokud začal klesat obdiv mladého muže k otci, autoritě, která mu už nevyhovuje jejím způsobem myšlení či úrovní nebo podobou názoru na svět.
Pokud se nevědomí vysmekne a upne ke hledání jiného hodnotového vzorce a nabytí nové sebejistoty, přetváření či konstituování nových symbolických struktur, může se jako znamení substituce potřeby nebo touhy po moudrosti a sebejistotě, kterých by rád snící dosáhl, zjevit ve snu Moudrý Stařec, stejně tak samozřejmě jako Nat za svým pultem v Peach Pitu.
Pokud Moudrý Stařec udílí ve snu rady, měly by být snícím nazítří přijaty.
Není bez zajímavosti, že se přesně tak děje v seriálovém syžetu. Neboť Nat je jim od samého začátku jejich dospívání neformálním rádcem, mlčenlivým společníkem i spoluúčastníkem chvil radosti - substitutem jejich rodičů.
Poznamenáno budiž, že v průběhu let přesně podle očekávání postulátů psychoanalytických se bílá kuchařská (papírová) čepice z Natovy (Nathanovy) mágovy hlavy postupně úplně vytratila; a pokud ano, určitě se dnes opráší jen při příliš zvláštních nebo obřadně zasvěcovacích dějových příležitostech.
Takže po letech, protože již dospěli, za stále týmž pultem, se Nat již dlouhé díly objevuje prostovlasý; aniž jeho vlasy naoplátku šedaví. Zatímco možná kvůli onomu sporu autorit se rodiče Walshovi museli odstěhovat až někam do Hongkongu.
Do Číny, kamsi daleko tam, kde ovšem škodolibě samy broskve jsou možná nejpravějším původem...
Kdoví, nakolik se mi oním předchozím průletem tmoucími hlubinami podařilo nasimulovat asociaci prožitku vstřednosti závratnosti neřízeného pádu dějícího se přitažlivostí směrem prázdna sbíhavým toboganem točitého závrtu. Kluzmo skrze temnoty do úžící se dutiny, končící za posledním záhybem tmavého tunelu probleskujícím řiďoučkým světlem, v němž všechno touží po spočinutí ve spokojeném klidu, v pocitu blízkém bezstarostné bezbrannosti stavu počátku.
Nesnažím se posuzovat ani tvrdit, jak záměrně, cíleně nebo pouhou náhodou (bezděčně) scenáristé seriálu s vědomím (aparátem) mnou odkrývaných vztažností pracují, v jakém stavu záměrnosti nakládají s oním ikonografickým, případně symbolickým, inventářem, který se já snažím ze souvislostí vysublimovat a odpreparovat a nazvat coby princip vstředně vaginální. Projevující se podobou rituálu občasných výprav ven, završovaných však společnými setkáními v příjemném, známém, pokaždé však přátelském uvnitř za dveřmi pod nafialovělým nápisem.
Vstřícná děloha se jménem broskve; vždy čerstvým pájem voňavý kadlub, v němž se v návodu muže v zástěře udějí všechny rozhodující situace jejich elektronických osudů.
Sexuálně založení Italové, vyrůstající a dospívající v represivní kultuře černých kuten ovládané Vatikánem, vymysleli dokonalou náhražku softporna. Téměř každé ovoce i zelenina, každý nástroj v domácnosti - koště, hrábě, kladivo, smeták - má dvojsmyslný význam. Když si u neapolského číšníka objednáte cukínu, oběhne celý stůl šuškání prokládané smíchem. Podívejte se na bujarého Luigiho s broskví v ruce. Sledujte, jak ji rozkrajuje pomalu, velmi pomalu. Dívejte se, jak jako ve snách odstraňuje pecku, láskyplně pohlíží dovnitř plodu a pak začne olizovat růžovoučký střapatý ocásek. Pro Luigiho není v tu chvíli žádná nahotinka na fotografii tak erotická, jako tahle tvrdě pornografická broskvička.
Tak napsal, svých zájmů naokraj, Timothy Leary v knize o kyberkultuře.
Je snad možno soudit, že teprve Brandonovým prvním vstupem do Peach Pitu se počíná a postupně odvíjí celá mnohadílná historie jejich party. V příbězích, které i jednou po letech nemusejí mít konce.
Tenkrát, jako poutník, přišlý do hluchého neznáma odkudsi ze vzdálené mrazné Minnesoty z Východu na Západ a hledající nové kořeny (identitu), byl adeptem. (Vizáží typově Apollónem.) Vhodným objektem zasvěcení. Jehož se ujal, nikoliv bez přízračnosti, Dylan.
Postava s nejasnou minulostí dobrodruha i odérem zlopověstné identity, mezi svými vrstevníky obklopená pověstí jakési tajuplné záhadnosti, vyvrženecké výstřednosti - zlořečenosti, hraničící s démoničností vyzývavého porušovatele jiným adolescentům zapovězeného.
Iniciace, maskována nalezením příležitostné výpomocné práce po vyučování, při níž se má stát Natovým pomocníkem, fámulem, je zveřejněna prostřednictvím zcela prozaického obřadu, jakým jsou ústní dohoda doprovázená rukoudáním.
Proces onoho opakovaného převracení toho zcela zjevného v jeho až přízračně pravý pravýznam je možno doložit vzápětí třeba vzpomínkou na události, kdy přítomnost Nata v Peach Pitu a zachování tohoto kutlochu pro potřeby party zachrání poznovu Dylan - tentokrát svým ochotným spolupodílnictvím na vlastnictví P. P. prostřednictvím částky z dědictví, které mu přiřkla otcova náhlá násilná smrt. Jež ho zastihla způsobem stejně nekalým a ďábelským, podobným však, jakým on zaživa přicházel ke svým penězům.
Včera odpoledne jsem si kvůli hledání návaznosti přečetl v poznámkovém sešitku zápisek vypsaný již před týdny z jistého Velikého obrazového snáře:
BROSKEV je důležitá v mnoha kulturách: v Číně a v Japonsku je považována za symbol nesmrtelnosti (květy jsou spojovány s půvabem žen), na Západě je znakem spasení. Sen o ovoci může často mít sexuální význam. Zřejmě proto, že ovoce je sladké a šťavnaté - zvláště když jsme je jedli s velikou chutí. Erotické významy jsou často evidentní v literatuře, kde staří básníci přirovnávali ženská prsa k HRUŠKÁM či MELOUNŮM, zadky chlapců či dívek k BROSKVÍM.
Odpoledne, obvyklou cestou z knihovny, pár kroků před podchodem pod železniční tratí se mi náhle vybavila úplně zapomenutá vzpomínka stará zhruba třicet let. Tenkrát, po prázdninách roku osmašedesátého, mi kdosi na jarovské koleji vyprávěl zážitek z prázdninové brigády na česání ovoce ve Francii, s nímž se mu svěřila nadřebujná nymfomanka Helena W.
Podle tohoto vyprávění naše lačná spolužačka Helena přivolila jednomu po druhém dvěma Francouzům ke koitu, způsobem v dnešních inzerátech pokleslejšího vkusu nazývaným jako análka, před nímž si každý z mládenců obalil své ztopoření pokožkou z broskvové kůžičky, sametovým softem nahoru.
Neukojitelná Helena W. přiznávala, že ji už samotná tato příprava vzrušovala - mi se po letech vybavil pocit jakési archaické barbarskosti, jdoucí nad pouhopouhé elementární prasáctví. Ozev dávnověkého kultu, připomínka prehistorických obřadů plodnosti, cosi známého a zapomenutého, dávného, pohanského, které si ani v tmavém podchodu pod tratí dosud nesvedu vybavit.
Napsal bych dopis, kdyby o něj někdo stál, psaní, do jehož počátku bych vypsal verš starého čínského básníka Li Poa: Tisíc stop hluboká je tůně Broskvových květů - pokud by ovšem o má nedoložitelná podezření byla poptávka.
A potom bych sepsal vše, co jsem se o broskvi dozvěděl v knize o magických rostlinách, počínaje názvem Persica vulgaris MILLER.
Nato bych se rozepsal, že Broskvoň obecná je polaritou, přirozeností, rostlinou ženskou, tedy projevující se účinky i vibracemi nenápadnějšími, jemnějšími nežli lze určit či vysledovat u skupiny příslušné jejím mužským protějškům.
Neboť charakterizují prvé vlastnosti jako schopnost vzbuzovat lásku, zvyšovat krásu, obnovovat mládí, napomáhat při uzdravování, rozvíjení duševních sil. Přivolávat bohatství, podněcovat i udržovat štěstí a klid, přinášet spánek, podporovat duchovnost a vyvolávání vidin. Vzápětí bych k doplnění uvedl, že broskvoním kraluje planeta Venuše, jejímiž vlastnostmi jsou láska, přátelství, věrnost, krása a mládí.
Pokud se týče přináležejícího jednoho ze čtyř živlů, připadá souvislost k vodě, jakožto prostředí spánku, meditace, očišťování, věšteckých snů, uzdravování, lásky, přátelství, věrnosti.
Ve staré Číně se broskvoně spolu s vrbami vysazovaly na hráze rybníků, aby se krásou zrcadlily ve vodě.
Božstvo, jež k rostlině přísluší, nazývá se Harpokratés.
Neručím za přesnost; vyvozuje se snad z egyptského Hora, kterého již Herodot ztotožňoval s Apollónem jako bohem Slunce po západu. Někdy též bývá nazýván Charpichrud. Dle Knihy mrtvých otevírá podsvětí, osvětluje jeho končiny a svítí duším k putování.
Rostlinných sil broskvoně doporučuje se využívat co prostředku vhodného k lásce, exorcismu, dlouhověkosti, plodnosti a vzbuzování tužeb; magické účinky, pro které se různých částí tohoto stromoví užívá, lze vypočíst následovně:
Jeho ovoce vyvolává lásku, a proto broskve anebo broskvový koláč předložený vyhlédnuté nebo vytoužené osobě svede zajistit přízeň jejího srdce. Broskve vás obdarují moudrostí. Větvemi broskvoní se v Číně vyhánějí zlí duchové a nemoci. Čínské děti nosívají pecku z broskve na krku jako talisman, aby je chránila před démony.
Nošení kousku dřeva broskvoně vždy při sobě prodlužuje život a může dokonce vést až k nesmrtelnosti.
Ženy z Ostrovů vycházejícího slunce byly zvyklé zvyšovat si jedením broskví plodnost. Z větví broskvoně jsou tu - v Japonsku - vyráběny hole pro účely věštění a čarování.
V jiné souvislosti je zajímavé, že v klasické čínské poesii slouží obraz kvetoucích broskví, spolu se švestkami (když zjara zhruba ve stejném čase květy obsypány), coby ustálená básnická figura - v případě švestek nebo zelenavé vody, nad nimiž oboje ve verších kvetou, se dokonce jedná o zažité starobylé nápěvy pro flétnu nebo loutnu.
Květy broskvoní slétaly na zelenavou vodu - může proto s vědomím všech asociací a smluvených nálad napsat před dvanácti stoletími básník Li Po; zatímco já bych svůj dopis o trpělivém hledání souvislostí neměl vlastně v tomto životě ani komu odeslat.
Má tvář je ruměná, květu broskve podobá se, stýská si veršem dávného čínského básníka žena, které život nedopřál její dívčí lásku a přisoudil jí pouze smutek po nikdy nenaplněné touze nyní kohosi nešťastně stárnoucí manželky.
Spokojenost s tím správným osudem může nabýt v našich časech podoby utěšenosti z dostupnosti rozličných krášlidel a pomůcek; potěšení ze zboží a předmětů (dokonce i dějů), jimiž se ve stavu bezpečí a zážitku (pocitu) trvajícího štěstí cítíme být přátelsky známě obklopeni.
K jejich pořizování nebo opatřování svoláváni skrze cosi podvědomě známé, tušené jako čímsi zvláštním nás předurčující co připravené. Oslovováni reklamními spoty, které ke své magii - v lepších verzích - používají připomínek schémat a postupů (a není to výtka) dávnověkých, archetypálně se vnukajících, nevědomě zaužívaných. Kdesi v podvědomí živých. Ano, vznikajících nebo se vyjevujících se stejně bezděčnou, nebo předem vůbec nezamýšlenou inspirací, stejně jako třeba syžet či atributy televizního seriálu.
Jako by se i tu vše vynořovalo či vyvozovalo z oněch odedávna stanovených figur, vzorců a úsloví. Zprostředkované vlivy, souvislosti, vazby, odvolávky, asociace; jen umět ony inspirační odvozenosti potom pozpátku stanovením přesného zdroje (citátu) dokázat. V souvislosti vyložit.
Paní Walshová se pozorně prohlížela v zrcátku, které Brenda postavila na kuchyňský stůl mezi kosmetické propriety. Pomocí jemného kartáčku počala Brenda nanášet na matčiny tváře další vrstvu pudru.
"Broskvové potěšení," řekla Brenda. "Bezvadně se hodí k tvé pleti. To je přesně ono."
"Myslíš?" pochybovala paní Walshová. "Nevypadám jako Madonna?"
"Záleží na tom, jak Madonna vypadá tenhle týden."
Odeslal bych i druhý dopis, kdyby bylo komu, a já psal jako bych zpíval, aby milá viděla, co za množství imaginace se skrývá v jednom supermarketovém tyglíku (rýžového) pudru jménem Broskvové potěšení. V každičkém šamponu, gelu; ba i v mrazicím pultu opodál. Vždyť třeba Magnum, nanukové potěšení, například...
Zatím však mohu jen citovat z knihy o tajemném jazyku symbolů. Neboť možná ještě nejsem jako jiní okolojdoucí zbaven čidel zájmu k souvislostem:
BROSKEV V Číně byla broskev symbolicky spojována s manželstvím, nesmrtelností a dlouhověkostí. Šou-la, bůh dlouhého života, bývá často zobrazován, jak vystupuje z broskve nebo drží broskev ze stromu rajských zahrad, který plodí jednou za tři tisíce let.
Zvykli jsme si užívat zevních slupek, podob, nikoliv obsahů, natožpak symbolů; oprostili své chutě jen na aroma a mls. Aniž nabádám k hostině filozofů při každém šálku s ovesnými vločkami, přistoupit poznovu ke zvyku vychutnávání skutečných podstat všeho nám nabízeného (třeba novinovým tiskem), bylo by ovšem možná záhodno. Stejně jako rozumno.
Let do Ameriky změnit znovu na let přes Atlantik, výpravu šířkou moře, stejně jako já tuším v jednotlivostech svou neuskutečnitelnou cestu do Beverly, o níž se mi dnešní noci dokonce i zdálo. Události nejvšednější přijímat jako dobrodružství. Promýšlet souvislosti každého sousta, které jíme, věty, kterou čteme. Elektronického obrazu, který zříme, ne v jejich následnosti jenom pouze vidíme. Fotbal potom v takové vztažnosti je oprávněným námětem na filozofickou knihu. Která vskutku, fanoušky nepřečtena, napsána již byla.
Kancléři z Čchi k jejich zhoubě jen dvě broskve postačily - bez znalostí souvislostí stěží pochopitelný, mnou naposledy citovaný verš básníka Li Poa mě přivádí k vyprávění dávné pověsti o třech silácích jmény Kung, Tchien a Ku.
Byli prý tak silní, že by svedli vyvrátit Jižní hory, aniž vím, kde ty vůbec v kterém koutu Číny strmí.
Úplnou malicherností se provinili vůči kancléři země Jen Jingovi, a ten je pak u císaře země Čchi pomluvil: "Takoví lidé jako oni, neuvěřitelně silní a přitom neznající zdvořilost a úctu, nerozlišující vznešené od obyčejných, mohou být velmi nebezpeční. Je třeba vydat rozkaz, aby byli popraveni."
Pouze nepozdravili úskočného žalobce příslušnou úklonou hlavy, ale císař byl pro, protokol se dodržovat musí. Jenom se obával, že se stěží najde mezi slabými bohatýr, který by svedl rozsudek vykonat.
Důležité bylo, že výrok byl vynesen; jelikož se jim nedostávalo sil, kancléř Jen spletl intriku.
Císařovým jménem dal poslat třem silákům darem dvě broskve spolu se vzkazem, ať sami rozhodnou, kterým dvěma z nich mají podle zásluh, činů a skutků připadnout.
Dva z nich, kteří z tohoto porovnání vzejdou jako nejlepší, ať každý snědí po broskvi dlouhého života.
Protože třetí s nimi zrovna nebyl, Kung a Tchien, vědomi si svých předností, neváhali a každý zhltl po broskvi. Když potom připomněl jenom některé své činy Ku Jie-c´, a jeho zásluhy byly skutečně největší, siláci Kung a Tchien (kdosi říká, že čínským znakem je to totéž, co nebesa) zesmutněli. Litovali své zbrklosti a styděli se pro nerozumnou pýchu natolik, že se namístě - když příběh se odehrával v Číně a ne v Evropě - ze žalosti zabili.
Vzápětí, že se cítil pro svá slova sebechvály jejich smrtí vinen, Ku ze smutku nad jejich ztrátou ukončil svůj život vlastní rukou.
Stalo se od té doby častým úslovím, že i siláka lze zabít pouhou broskví.
Úhledně dneska píše každý, kdo je gramotný; a k tomu běsu ještě přibyl videokamerový mor. Možná, že není ani tak důležité dokončit, ale zažít.
I seriálový příběh vychází v předem přesně určeném čase jednou týdně na firmament obrazovky.
Vybavuje se mi, snad jsem kdesi četl, že ona od pradávných časů oblíbená hra malých kluků, prohánějících každoročně na jaře klacíky hrkající obruče, čímsi souvisela s připomínkou obřadů pohanských oslav Slunce jako s každým jarem stále se obnovující životodárné síly.
Nápodobou podobnosti kruhovitosti vzhledu i cesty poutě oblohou mi tato vzpomenutá představa vzápětí vnukla další možnou, stejně tak archetypální souvislost.
Připomínám si obřadní hry starých Inků, nebo Aztéků, snad Mayů, při nichž si k oslavě Boha Slunce rozhodnutím kněží určení hráči mezi sebou pohazovali a kopali těžkým kaučukovým míčem až do úplné ztráty sil, krve jako symbolu života.
Od kamenných zdí, jimiž při své hře bývávali bez možnosti úniku obklopeni, odrážející se nebo jen odskakující pružná, pokud hozená nebo odražená lámající a drtící kosti - koule, v průřezu kulatý míč, po obvodu poznovu kruh.
Kdoví, zda ze vší síly pálkou odbíjený baseballový míček není nežli vyjevivší se připomínkou rituálu, dávno zasutou vzpomínkou vzdáleně související s kultem Slunce. Zdali ryk tisíců fanoušků, jenž z ochozů amfiteátru hlediště doprovází každý zdařilou šajtlí dokopnutý míč do brankové sítě, není než nevědomou skupinovou oslavou Slunce umístěného kopem na nebesa.
Vydal jsem se včera na výpravu jako v báji - přes řeku, most a hranici mezi dvěma zeměmi - po vlastních do jiného jazykového království o pár set metrů mi sousedního Polska, abych si tam v čítárně universitní knihovny přečetl obsah hesla Peach, případně Peach Pit, v příslušném ze svazků Encyclopaedie Britannicy. Neboť mě delší čas nutkalo tušení, že, pokud se autor scénáře k sebou záměrně stanovenému logu vůbec něčím inspiroval, i on (jen třeba kvůli následnému zpřesňování původního pocitu) sáhl po tomhle všeznalostí vyhlášeném prameni.
Bohužel, omyl na mé straně, předpoklad se nenaplnil, dočísti se jen možno, že broskev byla známa v Číně již déle než 2 000 let před naším letopočtem, a dnes je rozšířena ve více nežli 2 000 odrůdách a pěstována v nezanedbatelných množstvích právě ve slunné peachpitové Kalifornii.
Že však to celé moje putování nakonec neskončilo zcela neúspěšně, mohu být vděčen okolnosti, kdy v poslední z následujících tří bibliotek, jimiž jsem ještě prošel, po letmém vysvětlení základních důvodů zájmu mi vstřícně naladěná knihovnice na otázku, zda náhodou neví, co znamená peach pit jako název, hned vzápětí sebejistě, pro ni zcela samozřejmě odpověděla:
– Pestka brzoskwini, prosze pana.
Broskvová pecka, jak již delší čas sám podezřívám, z kteréhožto zjištění pro mne vyplývá jediné: neprodleně napsat do pražského nakladatelství Egmont dopis s otázkou překladateli, jak se věci opravdu v této jednotlivosti mají.
Uvidíme.
Vždyť pokud se vše skutečně odvíjí z pecky, možná bych kdesi v začátcích existence kalifornského Peach Pitu jako nazvání nalezl jako majitele nebo nájemce kohosi, jemuž byly známy souvislosti dávnověkých tradic. A z pověrčivosti pojmenoval analogií, aby si zajistil dlouhověkou přízeň v podnikání.
Budiž.
Obdobnou však nedostačující úplnost překladu, pomíjejícího souvislosti, zdemonstruji citátem haiku japonského básníka Bašóa, které pochází ze sedmnáctého století našeho věku:
BROSKVOŇOVÝ SAD.
I plavci
na chvilku
přestanou veslovat.
Ačkoli si je překladatel v závěrečném komentáři k převodům vědom, že haiku je v současnosti známo především jako kodifikovaná sedmnáctislabičná struktura rozdělená do tří veršů se schématem slabik 5-7-5, věnuje v rozboru pozornost jen tradici starší, kterážto byla navyklá na čtyřverší.
Nedořečeností se tak zbavuje nápovědi souvislosti jiné, z jiného kulturně civilizačního okruhu - vztahující se navíc i k trojičnosti i onomu prvočíslu 17, které je známo v esoterických učeních pythagorejců (protagonistů číselných nauk o principech všesvětové harmonie frekventovaných s vrcholem ve 4. století před naším letopočtem) jako poslední hodnota celá vyvozená z konstrukce obrazce tak zvaného odmocninového šneka, podobou soustředné lastury.
Pro mé pokoušení světa představivostí nabývající významu metafory Peach Pitu jako receptacula.
BROSKVOŇOVÝ SAD.
I plavci, krásou jati,
zmlkli veslovat.
O broskvových peckách však pojednává i jedna japonská pohádka o mládenci jménem Saburó, který se jednou po setmění vydal k jezírku v nedalekém lese. Ke svému údivu zahlédl, jak se v něm za svitu měsíce koupají nebeské dívky.
Kéž by aspoň jedna zůstala navždy se mnou, pomyslel si, nemeškal, vzal roucho, které viselo nejblíže, a schoval se s ním za skálu.
Když se nebešťanky vydováděly, oblékly si své péřové šaty a odletěly nazpátek na nebesa. Ona, na kterou nezbylo, naříkala, co s ní bude.
Saburó vyšel ze svého úkrytu a nabídl jí, ať se stane jeho nevěstou. Od těch časů se Saburó změnil, namísto práce posedával doma a nemohl se vynadívat na krásu své ženy.
"Víš co," navrhla mu jednou, "uděláme to jinak. Namaluji ti svůj obraz, a když budeš na poli nebo v lese, budeš se dívat na něj místo na mne."
Jednoho dne, když Saburó okopával rýžové pole, přihnal se znenadání vítr a obrázek z větve odnesl. Letěl s ním k městu, kde jej zavál do zahrady knížecího paláce.
Knížeti od prvního pohledu krása neznámé učarovala.
Rozkázal svým služebníkům, ať po celé zemi prohledají dům po domu a krásku mu přivedou.
Nakonec našli, co hledali.
Nebešťanka se nevzpouzela. Při loučení dala muži, aby to nikdo neviděl, tři broskvové pecky a pošeptala mu: "Až odejdu, zasaď je. Než se rok s rokem sejde, vyrostou z nich stromky, které se za dalších dvanáct měsíců obsypou květy a třetí rok ponesou plody. Otrhej je a dones je na prodej k bráně knížecího paláce. Když uděláš všechno, jak ti říkám, zase se shledáme."
"Broskve, kupte broskve!" vyvolával na třetí rok Saburó před bránou tak nahlas, že ho nebešťanka v paláci uslyšela a poprvé za tři roky, co tu žila, se zvesela rozesmála.
Kníže se zaradoval, přikázal služebníkům, aby přivedli prodavače dovnitř.
"Broskve, kupte broskve!" vyvolával Saburó, když ho jako měch krobiánsky vlekli a nebešťanka se tomu smála ještě víc.
Proč bych to také nezkusil, aby byla stále tak veselá, napadlo knížete a donutil Saburó, aby si s ním vyměnil šaty.
"Broskve, kupte broskve!" vyvolával kníže v rolnickém, nebešťanka se smíchem zalykala; a jak se mu to líbilo, vyšel s košíkem až před bránu paláce.
Dovnitř již nemohl. Nic nepomohly rozkazy, stráž ho v jeho nové podobě nepoznala.
A tak se ze vznešeného pána stal prodavač broskví a Saburó se ženou žili v paláci šťastně a spokojeně, pokud neumřeli - zatímco mi zase začalo vrtat hlavou, co že přesně znamená ono Saburó.
Jeví se možná anachronismem nebo pošetilostí, v časech, kdy je na stránkách Internetu možno prý dohledat hodiny čtení záznamů o peachpitech a broskvích v různých souvislostech, po větičkách vypisovat z knih a skládat do nových souvislostí obecně kdekomu známé a dávno samozřejmé. Vždyť ve vzkazech na síti i prezervativy mají broskvovou vůni (proč tak tomu, stalo by možná za dotaz výrobci), reálnou existenci beverlyhillského Peach Pitu údajně dokládající místopisnou mapku.
Budiž, namísto nedostupného mi surfování elektronickými vlnami se brouzdám makulaturou, abych, jako včera, po málem třistastránkové výpravě, dnes usedl a vypsal jedinou větu z času perského panovníka Husrana, vládnoucího v sedmém století.
Čiperné páže Chvaš-Arzú, mládenec toužící po kariéře, požádal jednou svého pána, aby ho vyzkoušel z vědomostí. Z ovocných dezertů radil vladaři, kromě jiného, arménské broskve, jejichž dužina jde dobře od pecek.
"Třetího dne třetího měsíce, na svátek děvčátek, který bude co nevidět, jí dej napít vína s broskvovými květy, jež ji ochrání před zlými vlivy a nemocemi."
Od té doby se pije třetího dne třetího měsíce na svátek děvčátek v celém Japonsku víno s broskvovými květy.
K naivně lidumilné Donně se odkudsi připojí dotěrné olysalé hladové psisko, které se ona bez váhání rozhodne ve své dobrotě přijmout za vlastní.
Svízele, kterým bude do budoucna skrze svéhlavého, lstivě úskočného tyrana pro svou nezištnou dobročinnost vystavována, pozná hned vzápětí, kdy ji hafan přes její nesouhlas a marný odpor dostrká a doštěká ulicemi, parky, živými ploty a trávníky až do P. P.
Za příkoří skrze něho protrpěná uštvaná Donna nazve psa Baskervillem.
Nat trval na tom, že mu naservíruje obrovskou porci broskvového koláče à la mode a kávu.
Koláč, sice na papírovém tácku, psovi ven za dveře - na Natův příkaz i Donnino nevyřčené odevzdané očekávání, že když se pořádně nažere, možná uteče. Kávy přinesl Donně radši hned dvě, protože viděl, že je z té uštěkané potvory úplně na dně.
Tůně broskvových květů leží v dnešní provincii An-chuej, signum Peach Pitu najdeš na mapce L.A.
Uvádí se, že sazenice broskví se spolu s jinými současníkům neuvěřitelnými poklady, poznatky astronomickými, alchymií, řadou mystických věd i věky vyzkoušenými výklady snových vidění dostaly do Řecka poté, co nedlouho po roce 333 jejich dějin Alexandr Makedonský dobytím Babylónu pokořil perskou říši.
Odvolávají se dnešní na tradice perské a dávnější jim praktiky egyptské a snad starobylejší ještě jich chaldejské. Poprolistoval jsem tedy stránkami věšteb několika současných lidových snářů.
Podobně co v řádu zásad analogické magie, v níž platí úměra části za celek, broskve jsou zde spojovány s obtížemi, strázněmi a potížemi - jakoby v evokaci onoho trpělivého úsilí, jež je nutno vynaložit nejenom k roztlučení pecky, též i pouhému rozpůlení dozrálého plodu mezi prsty.
BROSKEV NA STROMĚ VIDĚTI - přijdeš do nesnází 2
BROSKVE JÁDRO KOUSATI - děláš si nemilé známosti 23, 88
BROSKEV - zakusíš pocit mnoha ztrát, ale vytrváš-li, změní se tyto ztráty v zisk
BROSKVE TRHATI - nesnáze
BROSKEV VIDĚTI - nemožná přání
BROSKEV JÍSTI - onemocnění bohatého
BROSKEV DAROVATI - dostane se ti příznivého přijetí ve společnosti
BROSKVE PECKU ROZBÍJETI - namáhavá práce
BROSKVE JÁDRO JÍSTI - někdo tě oklame
BROSKVOVÝ KVĚT - naděje
BROSKEV - máš pocit, že jsi mnoho ztratil, ale vydržíš-li, tato ztráta se smění na zisk
37
BROSKVE: Zdánlivá ztráta stane se tehdy ziskem, vytrváš-li trpělivě. 37
Jako šťastné, přející osobě, či pro následnost běhu životních událostí skrze věštbu jakkoli významné číslo z podobného snu prostřednictvím broskví se vyvozující, samotná číselná hodnota znaku 37, povšimnuta důsledněji, by možná vůbec nebyla prosta mysteriózní naléhavosti nápovědi enigmaticky se vyvozující z pohledu numerologie nebo úvah, interpretací a výkladů kabalistova.
Vždyť je tvořena elementárními číslicemi 3 a 7, která každá mají v praktikách předešlých esoterických tradic závazná výkladová určení v koncepci světa jako souvztažnosti Všeho.
V jejich součtu prvního řádu dospějeme k hodnotě 10, která má rovněž v předvěkých tradicích fundamentálně jedinečný výklad, stajený smysl, sudbu souvislosti.
Pokud postoupíme, v součtu druhé posloupnosti vyzískáme číslici 1. Významem veličinu nejzákladnějšího smyslu, význam úplně všeho prvotní scelenosti, s osudovou naléhavostí odkazující nás k tradici kteréhokoliv úplného Počátku, evokujícího stav Berešit.
Samo číslo 37 je možno jako jiná prvočísla pojímat co ustanovení čehosi prvotního či jedinečně ryzího, v jistém smyslu možná nedotknutelně, nebo nezměnitelně, osudově naléhavého. Přiřčené, ustavující formulí vnuknuté, čímsi shůry nedělitelně určené jako neodvratné. Nevyvratitelně závazné.
Hle, bezúčelná hříčka - letmé zbytné připodotknutí na samém odtažitém konci prvotního zájmu. Související pointa zveřejněná níže kurzívou v sobě však možná halí nápověď totožnosti téže magické přirozenosti, kterou však obvykle pomíjíme při zběžném pohledu na zjev či zevní podobu jakékoli podstaty.
Kupříkladu všednosti tak banální, jakou plod broskvoně dozajista je:
FÍKY. Viděti nebo jísti: štěstí ti bude žehnat. 37
Podotýkám, když listovím fíkovým svou hanbu svrchu si byli oděli, jakožto i my se jinou cestou poznovu ocitáme na (jednou již zmíněném) úplném počátku. Přesto snad přivolujícímu případným čtenářům k připomínkám a rozvíjejícím dodatkům.
Týkajícím se fundusu imaginace přiřčeného jinotajnému mystériu broskví a cíleným na mou adresu.
Vzápětí ovšem, abych tak předešel případné ztrátě autenticity nebo naléhavosti svěřovaného podtextu, ocituji (byť ještě těžkopádnější) syrovou podobu první verze výše již zapsaného:
Hle, hříčka - jinak letmé připomenutí na samém odtažitém konci prvotního zájmu. Zpráva ovšem stejné magické přirozenosti, kterou však nevnímáme při běžném pohledu na zjev či zevní podobu podstaty. Nezajímající se, možná míjíme sotva tušený prasmysl (a možná zveřejňující se nejpůvodnější důvod) užitkem a oblibou tak banální všednodennosti, jakou plod broskvoně dozajista je.
Hledaje zase jinou cestu dál, prolistoval knihu tunkanských pohádek. Nevěděl jsem sám - Tunkani žijí ve Střední Asii, Kirgízii a Kazachstánu, v teplých údolích, kde zrají nádherně červená rajská jablíčka větší než pěst, obklopeni vysokými horami pokrytými věčným sněhem. Zemský ráj to na doslech.
V české verzi jejich šestadvaceti pohádek jsem ve dvou případech zaznamenal slovní obraz dívčího líčka růžového jako broskev. Nevím, zda Tunkani ve svých prosluněných sadech broskve pěstují. Podezřívám, že jsem bezděčným svědkem, jak už to v podobných úpravách chodí, směšování metaforického kapitálu různé provenience. Postupu, pro jeho vágnost následně znemožňujícího sledování (vyvozování) nejpůvodnějších souvislostí; zodpovědnou argumentaci o vlivech, prastrukturách mýtotvorných.
Naopak, jako radostný dokument oné zprostředkovanosti, která zachovává původní význam i souvislosti, je možno ocitovat několik receptů s použitím broskvových jader k léčení úporných bolestí, jak je poskytují zápisky Lékařské knížky Mistra Křišťana z Prachatic z přelomu 14. a 15. století. Inspirující mě k pocitu, že nelze zcela vyloučit jeho nezargumentované tušení o vhodnosti jejich aplikace, jakožto ingredience ve stopových množstvích obsahující amygdalin, ve funkci mírného sedativa.
Kdož z smyslu vystoupí tak, že již i blázní, ten vezmi bílého kadidla s jednu hrstku a jader břeskvových tolikéž a jablek planajch nejmíně třidceti a to vše spolu zetři, ztluc a vydav vodu z toho a zmej hlavu nemocnému. A z vostatku učiň flastr na všecku hlavu a zavaž dobře rouchu a nech tak po několiko dní. A kolikrát uschne flastr, tolikrát polí flastr tou vodou. A tak čiň, až se zhojíš.
Podobný recept radí těm proti bolesti hlavy, ješto počínají blázniti.
Užívat ústy jako varmuži (kaši) spolu s vlasskými vořechy, jalovcem, polním kmínem, anézem s vínem a přídavkem medu doporučuje proti bolesti hlavy, který člověk rozum potratí.
Opět proti klaní (píchavé bolesti) v boku. Vezmi břeskvové pecky a jádra z nich, jez často, anebo když tě koule. Toť jest velmi pomocno.
V Egyptě se okolo roku 1550 před naším letopočtem používalo broskvových jader k popravám. Po tuzemském ovšem zvyku v učebnicové lektuře pro současné farmaceuty návazné souvislosti smlčeny.
Zhruba před rokem, v noci, na nemocniční posteli plicního sanatoria v Jablunkově se mi na zlomu dne 7. do 8. listopadu zdál sen, v němž jsem se plný své obvyklé nesebejistoty pohyboval mezi jakýmisi intelektuály, zřejmě pražskou smetánkou tohoto živočišného druhu.
Styděl jsem se před nimi pro svou nedostatečnost, traumatizující neúspěšnost, odvisející od počtu zmínek v novinách.
Zakřiknutý do lekavé nemluvnosti, nesebevědomý, zajisté však pln obvyklých zhola nepraktických, pouhými úmysly nedoložitelných předsudků: o pokoře, čestnosti a morálnosti jako jediné oprávněnosti jakéhokoliv scénářování.
Tu mi Vendula zcela zřetelně řekla:
„Ty smíš. “
Když vystoupili z vozu, došli všichni tři s rabínem mezi sebou k bráně uličkou vysypanou granulovanými kaménky s velikostí valounků v toleranci pětiny milimetru. Protože i tak poslepu o něco zakopl, rabín zvedl přidělenou ještěří hlavu s dvěma se světlícími kulatými otvůrky vzdálenými od mysli zcela odcizeným vnitřkem prázdné černé dutiny, připomínající mu pocit neobsazené zabedněné rakve nadélku postavené od něho. Odtržen prázdnem reálné jsoucnosti od reality, pouze v myšlenkách si uvnitř přečetl tubusem vzdálené návěstí.
GOLFOVÝ RÁJ
I za dne svítící neónový nápis s obrysy písmenek rozstříklých v barevných hvězdičkách do všech stran mnoho sliboval, zatímco obličej muže, který vyšel proti nim s dvojhlavňovou brokovnicí svíranou oběma našikmo před tělem naopak nevěstil ničeho dobrého.
"Zdravíčko, Joe" pozdravil již zdálky David, aby udělal dobrý dojem, protože byl z dětského domova naučený, že divoši v takových případech nastavují domácím prázdné dlaně.
"A co má jako bejt?" otázal se jízlivě sebou sebejistý vrátný s ostře nabitou dvouhlavňovou zápovědí před hrudí.
"Chcete vidět naše permanentky?" podlézavě se vbízel David.
"A co je to takhle za holku?" zachrčel namísto odpovědi vrátný neoblomně.
"Kámoška," odpověděl David. "Jmenuje se Kelly."
"Zrovna takový nám sem lezou skrz plot. Opalujou se nahoře bez. A hráčům potom zalítávají míčky po celým grínu. Čert je ber! Ale aspoň si má člověk občas po kom vystřelit. Jak se tak koukám, tahle by v těch fialovejch pačesech taky nebyla zrovna špatnej šúsovací terč. Stačilo by jedno pořádný zmáčknutí," opájel a holedbal se sebevědomě vrátný.
"Řekni mu, kyborgovi, že přece máme legitky," snažila se Davida podpořit Kelly, zatímco moudrý rabín se rozhlížel kolem sebe tubusem mordy a sál do své cize prázdné palice informace, které k němu docházely zadrženě tmavou dutou dálkou od čenichu maličké jako retardační rourou nějakého zpomalovacího periskopu: E .
EDEN.
Protože nedůvěřivě zazelenalou hlavou zavrtěl, vzápětí všechno pochopil: JE DEN.
JEDEN DEN
I když měl dlouhé vedení panorámy a bednu prázdnou, přesto chápal, že tenhle nápis natažený v souvislostech na celou délku určitě kilometrového plotu má pro něho připraveny ještě další wittgensteinovské objevy.
Vrátný ukazoval prstem za sebe: "Jenomže tam nám platěj takový s fotkou shodnou s podobiznou držitele. Tátovy legitky sem na mě netahej!" utrhoval se nerudně.
"Jenomže ta druhá je bez fotky, protože je snad pro tátovýho hosta," nepoddával se umíněně David.
"Hele, jak můžeš bejt tátův host, dyž seš jeho syn?" vítězil neoblomný vrátný.
"A co potom vona?" nedal se David.
"Poslechni, a ví vůbec táta, že se s ní taháš?" vyzvídal vrátný a pohodil hlavou ke Kelly.
"Tak už mu konečně vybal, že sem tvoje ségra, ne?" utrousila Kelly, načež vrátný z hrůzy, že se jedná o incest, zdřevěněl.
"Jeden den. Berešit," řekl do toho zmatku náhle užasle jenom pro sebe rabín, ale skončilo to bohužel krapet trochu nahlas pro onu dutou bučivou ozvěnu nitra.
"Co to bylo?" podivil se vrátný zatroubení nikde neviděného kamiónu.
"Coby? Něco ho zřejmě napadlo," nevzrušeně vysvětlil David.
"Von mluví?" tázal se vrátný zdiveně.
"Co je na tom jako divnýho?" zeptala se úplně samozřejmě Kelly.
"No nic. Coby? Ale pokud jo," kombinoval vrátný, "jeho bych dovnitř pustil. Děti budou mít radost, že tu máme taky něco vod Spielberga."
"Vždyť je to rabín z naší čtvrti," zkosila ho chladným hlasem Kelly.
"Nemlať se mnou už podruhý vo zem! Prokrynda, vodkdy bejvaj ještěři rabínama?" rozčiloval se zcela oprávněně vrátný. "Já vám dám, dělat si ze mě srandu! Mažte vodcaď, než se fakt zastřílím! Ať vás tu nevidím, než se dovopravdy rozčílím!!!" brunátněl s ostře nabitou brokovnicí drženou hlavní vzhůru napříč přes prsa.
"Zapovězeno jim jest," zaduněl si pro sebe uvnitř své duté černé bedny náhle, osvícen další souvislostí rabín.
Zaznělo to, houklo jako ozev trub posledního soudu, znělo tisíckrát rozmnoženým zvukem vypouštěné koupelnové výlevky, takže vrátný si z přemíry stále nových a nových dojmů leknutím napotřetí konečně sed na zadek.
Co jim zbývalo? Zase klopýtali v tom vedru po kamíncích velikých každý tak akorát jako druhý k jejich autu a rabín se pod svým ještěřím krunýřem ošíval, protože mu po zádech čůrčky tekl pot, takže si připadal, jakoby byl sbalen v roli kovralového koberce.
Milá paní Vondrášková, 5. 11. 1997
skoro deset let již držím celibát, a nenutí mě k tomu žádné rituální důvody; prostě jen nepotkávám lidi. Přesto jsem se pochechtával při čtení vašeho vzkazu, rozverně rozmýšleje, zda vámi zmiňovaná symbolika broskve je totožná s jednou klasifikací známou i mně, tedy skrze sny vztahující se k fenoménu dámského pohlaví.
Pokud ano, naše korespondence by si snad zasloužila pokračování. Omezenu samozřejmě jen na broskve - navazující se však úsměvným pocitem, že byste dokázala stvořit recept na jídlo z nich pro Brandonova otce, Jima Walshe.
Děkuji.
Bob L. Moott
P.S. Dnes se mi zdálo o malině veliké na půl prstu; váš případný návod použiji jako součást textu mého broskvového rozjímání.
Čas děje zhruba osm deset let po válce, jež nám, narozeným až po ní, tenkrát připadala věky dávná. Nerudova ulice byla obstavěna ještě jen po jedné straně řadou jednopatrových domků, vilkami s předzahrádkami, konfiskáty po odsunutých Němcích.
Nevím už, zda v záhonu pana komunisty Tomici nebo až na sousední předzahrádce pana Gilla, co jezdil o žloutenkách sanitkou stříkat trvalá bydliště pacientů chloramínem a v letech šedesátých mu do lágru na uranu zavřeli syna, rostla za plotem broskvoň.
Možná ještě zasazena Němci, možná, že již novým vlastníkem. Nepamatuji se, že by se kdy stala cílem našich klukovských večerních výprav na dybku, nebo po roky, kdy jsem bydlel na Komorní přejmenované z Mechovy, aby strom někdy rodil, ba uprostřed hlíny předzahrádky vůbec kdy jako kmen čněl.
Ale stalo se, jednou nás, pár dětí ze sousedství, v takovém šedavém odpoledni všechny jednotně pošmourně oteplákované majitel pozval před pletivo plotu. Stál uvnitř, rozkrájel nožíkem na několik kousků zelenošedě plstnatý plod utrhnutý před našima očima z větve a podělil všechny ochutnat. "To jsou broskve," chlubil se asi, "ale musí se nechat pár dnů dojít odležet," viklal zřejmě komplikacemi přimísívší se berky vzápětí.
Pamatuji se, že sousto bylo nečekaně šťavnaté, ačkoli na první chuť tvrdé chutnalo hořce. Pomeranč nám býval výjimečným vánočním ovocem, o banánech v létě jsme si mohli tenkrát jenom nechat skřípat na svobodce. Mátová žvýkačka byla protistátní puč.
Bůhví, ale od těch časů jsem už nikdy nejedl broskve, aby mi na ně zbyla vzpomínka.
Loni jsem vymyslel projekt videoartového objektu (hybridu, nazíráno pohledem mcluhanovským), kentaura, který by byl stvořen funkčním stojanem šlapacího šicího stroje, čím starodávnější singrovky, tím lépe.
V jejím vnitřku, v útrobách mechaniky pod pancířem schrány z ohnuté dýhy, nechť je zainstalováno (tak, aby divák nespatřil) dynamo o napětí 12 V z nedávného boha Trabanta.
Třetí část objektu by tvořil (jedno již, zda a v jakém spojení s korpusem šicího stroje nad pracovní deskou) malý černobílý televizorek sovětské produkce s úhlopříčkou obrazovky zhruba 10 cm a nainstalovaným drátěným kroužínkem pokojové antény.
K šicímu stroji takto pojatému přísluší pracovní kancelářská židle na kolečkách.
Protože zařízení je funkční, divák usedne na blyštivě chromovanou židli, zašlape na roštu šlapadla jako kdyby šil.
Žil - když se mi povedl tak nádherný překlep.
Řemenem uvnitř se jeho energie přenese vzhůru na rotor dynama v útrobách, to vyrobí stejnosměrný proud, který uvede v činnost televizor.
Vlnění je všude vůkol nás dost.
Jsme, aniž si to v běžném životě uvědomujeme, obklopeni informacemi. Vlnami neviditelného vysílání. Obrazy.
Kolik našlapeme, tolik informací (bitů) či zážitků ze standardního programu televizní stanice tentokrát dostaneme - zatímco v běžném každodenním životě k informacím přicházíme, aniž si jich zasloužíme, a snadno je proto bez hlubší reflexe míjíme.
Kolem desátého prvního měsíce byla obloha zatažená černými mraky, ale přitom jimi slunce jasně prosvítalo. U chudého domku mezi nepříliš pečlivě obdělanými poli stála mladá broskvoň. Vyhnala plno mladých větví a její listí na slunci vypadalo z jedné strany svěže zelené a z druhé strany se sytě lesklo až do světle hnědé. Na stromě sedělo velmi štíhlé páže s nedbale přehozeným oděvem a pěkně učesanými vlasy, pod stromem stáli malí chlapci s podkasanými pláštíky a jiní s holými lýtky v pantoflích a prosili: “Nařež nám klacky na honění míče." Pak přišlo ještě několik dívek s krásnými vlasy, s kazajkami dost roztrhanými a suknicemi zplihlými, ale s pěknými přehozy. Žádaly: “Shoď nám větve, které by se hodily na slavnostní žerď, vezmeme je pro našeho pána." Když jim je házel, působilo velmi mile, jak se předháněly, která jich bude mít víc, dívaly se nahoru a volaly: “Mně ještě víc!"
Vzpomínám si, prvních pár vět těchto zápisků jsem napsal v pondělí 28. července. Vždyť poté jsem si víceméně k pobavení přečetl horoskopovou novinovou předpověď, vztahující se pro tento den k mému zvířetníkovému znamení berana:
Dneska se zpečetí vaše budoucnost. Rozhodnutí, které musíte nejpozději do večera učinit, se s vámi "povleče" několik let.
Obdobnou, po týdnech se mi neplánovaně vyjevivší koincidenci, nyní možná kontextem ospravedlňující ono původně zcela nevýznamné i syžetově nadbytečné tlachání o oslavách slunečního kultu kopanou, jsem snad vypsal předešlou sekvencí o broskvoni.
Pochází z prvního sešitu důvěrných záznamů (makura no sóši), jak si je ve volných chvílích pořizovala paní Sei Šónagon, penzionovaná dvorní dáma zemřelé japonské císařovny.
Současný komentář připojený k tomuto klasickému dílu z počátku 11. století obsahuje i vysvětlující poznámku, vztahující se k tradici Svátku děvčátek, odnepaměti slavenému 3. března.
Jemu původnější však býval Svátek broskví s termínem oslav rovněž 3. 3. - v řádu obdobné symbolické datace jako třeba Svátek puškvorce 5. 5.; nebo na 9. 9. připadající Svátek chryzantém.
Toho večera těsně před zavřením vkráčel Dylan do Broskvového dolíku. Nat trval na tom, že mu naservíruje obrovskou porci broskvového koláče à la mode a kávu.
Potkal jsem před pár dny paní Ivanu, ve volném čase fotografující černovlasou řeznici z jednoho z těch četných masných krámů na zdejší Hlavní.
Jen jsme se na chodníku zastavili, hned se začala v kalupu prohrabávat kabelkou, aby se po slibu zpřed čtrnácti dnů blýskla a pochlubila čímsi o broskvích. Byl jsem připraven na nějaký výstřižek nebo výpisek, ona však vyňala pohotovostní navštívenkový trezorek. Může být i tam, napadlo mě - zatímco zaujatě listovala průhlednými umělohmotnými schránečkami, obracela pouzdérka, až našla, co hledala.
Nehty se pokoušela odlepit samolepku, visačku z jakéhosi zboží, jak prý na ni onehdy narazila, když byla v supermarketu Billa. Bílý lísteček s obrazcem čárkového kódu s nápisem BROSKVE vyjetým tiskárnou počítače však přes veškerou snahu vězel na slídě, a nadzvedáván nehty se v rožcích trhal. Na vysvětlení o původu nedošlo.
"Radši ho nechám tak. Stejně mi nosí štěstí."
Zastrčila trezorek do kabelky, ani jsem se nestačil zeptat, jak či co ji prostřednictvím cedulky nadobyčej příjemného potkalo.
Spěchala do svého obchodu, v čemž se poprvé nejedná o stylistickou nezručnost, nýbrž reálnou - domnívám se - spolumajitelku.
Zatímco já dále pokračoval k věčnosti po jedné z mých dvou obvyklých tras přes zanořený podchod via veřejná knihovna na kopci.
Zprostředkováno ve víře vlažnému konkordancí, Druhá Samuelova kniha nám pár verši povídá, že Nátan, syn krále Davida a starší bratr jeho nástupce Šalamouna, byl prorokem. Z dnešního stanoviska člověkem znalým, všímavým a moudrým.
Ne divu, že na stýskání svého otce krále, který naléhal, mu zjevil Boží vůli o postavení chrámu jeruzalémského.
Vždyť žehral David, vítěz nad obrem Goliášem: "Pohleď medle, já bydlím v domě cedrovém, truhla však boží přebývá mezi kortýnami." A nesvedl si rady.
"Cokoli jest v srdci tvém, učiň, nebo Hospodin s tebou jest," poradil mu napoprvé Nátan.
Avšak po noci poté, osloven viděným, zveřejnil Nátan otci změnu počínající tentokrát slovy: "Takto praví Hospodin: Zdaliž ty mi stavěti budeš dům, v kterémž bych přebýval? Poněvadž jsem nebydlil v domě od toho dne, jakž jsem vyvedl syny Izraelské z Egypta, až do dne tohoto, ale přecházel jsem s stánkem i příbytkem sem i tam."
Původně mělo být rozhodnuto, a sstavěn za vlády Davidovy tři tisíce let před námi dům vzácnější nad všechny domy z kamení item dřeva cedrového, by Hospodinu v něm bylo libo vprostřed dětí svých přebývati; je vésti, střehnouti jich skutky.
Jenomže následnými závěrečnými slovy Nátanova proroctví si Hospodin umínil jinak. David, ač král, se musel podrobit před vůli Jeho, protože On chtěl i nadále zůstat bohem pastevců a přebývat ve stanu. David tedy zanechal plánu na zvelebení města skvostným chrámem, který zbudoval teprve až jeho slavný nástupce Šalamoun.
Nat Pitluck.
Scenáristickou asociací, letmou vzpomínkou na nedělní kázání zaslechnuté v dětství, revizí původního kontextu, možná určeno místo, když hrdinové před jeho objevem (byl to jakýsi zapadák) a akceptací nebyli ničím, než moderními nomády velkoměstem. Označením jménem stanovena osoba, její úkol; poslání. Zkrácení jména (odkazujícího na biblický prvovzor) o slabiku ve všeobecně známé familiérně hovorové přispělo ke zrychlení tempa běhu dialogů.
Někdy sotva tušíme, co nás to a v jakých souvislostech vlastně oslovuje, činí důvěrně seznámenými, a priori obeznámenými. Neuvědomovanou tradicí předpřipravenými k hladké akceptaci.
Vyrušenými, jako v případě mém.
Nevzpomenout nauku o jménech (skrze čísla), akt nazvání, stav přiřčenosti, jakožto související s dávnověkými znalostmi esoterickými...
Pecička pro štěstí.
Čeng Sin se jí zeptal, kam jde. Dívka (Princezna slunečních červánků) odpověděla, že do hořejšího světa na broskvovou hostinu, kterou pro smrtelné pořádá Královna západu.
Letmá zmínečka na okraji příběhu jedné z vyprávěnek z dávných čínských tržišť a bazarů probleskne hlavou a paměť (podpořena knihou) si vyvzpomene jeden z dávných kosmogonických staročínských mýtů o putování Slunce oblohou.
V něm, za chvíle úsvitu, se Slunce nejdříve vynoří z Údolí světla a vykoupe se ve vodní nádrži Sien, nazývané též Sladký proud, v některých starobylých textech dokonce označované přesným souhvězdím. Po koupeli vystoupí Slunce na strom Fusang, Podpírající morušovník. Z něho se vydá na oblohu, cestou navštíví okolo třiceti míst, z nichž obtížně dostupné zápisy vzpomínají nemnoho více nežli jejich jména.
Nakonec v pouti dospěje k hoře Jen-c´ na nejzazším západě světa. Tam, na místě, kde zapadá, roste jiný mytologický strom, známý pod jménem Žo.
Jeho květy září narudlým světlem.
Soudívá se, že květenství bájného stromu Žo prý symbolizují barvou buďto záři západu slunce; nebo nekonečným počtem množství hvězd, jak se objevují vzápětí po slunečním západu.
O stromu Žo mnoho nevíme, Princezno slunečních červánků.
Všechno má tu správnou chvíli, jedinečně vhodný čas, kdy samo od sebe nastane.
Uvědomí-li si v oněch jasnozřivých okamžicích souvislosti, člověku připadá, že se děje po zásluze, v naplnění jakéhosi neznámého řádu, s pocitem, že stěží (a dokonce na škodu) by bylo vhodné, aby se dělo jinak; že takto být mělo, způsobem málem souzeným.
Jako předznamenání, v noci se mi zdál sen, Stevův seriálový příběh natolik nutkavý, až jsem litoval, že bych vyvozující se souvislosti nestačil ani v bdělém stavu sepisovat, jak se hrnuly.
Před polednem, týdny se skoro každý den trmácím do knihovny na kopci, přede mne knihovnice na pult položila svazek na tlusté čtyři prsty výšky s názvem Opičí král.
Číst ji před měsíci, dvěma dny, struktura i obsah (vztažnost) mých úvah by se vyvozovaly určitě ve zcela jiné výkladové logice, uvědomil jsem si odpoledne po přečtení prvních několika desítek stran s dosud největším výskytem slova broskev, připadajících na každou z nich. Ale vzápětí mi připadlo, že zrovna tak, jak celé vznikalo a skládalo se měsíce za sebou dohromady, mělo být, a v souvislostech i souslednosti jako jedinečná zkušenost i poučení jinak sepsáno být nemohlo.
Dělo se, zatím kniha celou dobu roky nikým nepřečtená čekala v zaprášených regálech na svou příležitost; dokonce, když mě - iniciativou knihovnice - očekávala třetí den odložená pod pultem, já se dostavil s lístečkem, abych si ji zrovna nyní objednal meziknihovní výpůjční službou, neboť pro mne zřejmě nastal její čas. Nadto byla zde, zatímco jsem ji předpokládal jinde.
Vše spolu netušeně souviselo, a různé zuby jakoby najedenkrát do sebe přesně sklaply.
Byvše vydána metropolním nakladatelstvím dětských knih roku l961 (v zrcadlovém čtení 1691), kniha, napsána před rokem 1852, v němž spisovatel zesnul, vycházející ze starších pramenů na téma známých ve dvanáctém století (vyvozujících se z reálných událostí zhruba o půl věku starších), je napohled rozsáhlým, poněkud humorizujícím, veršovaným eposem o cestě mnicha Tripitaky (v zrcadlovém čtení slunce oblohou) z východní říše velkých Tchangů do Západního ráje pro pravá svatá písma buddhistická.
Počínající časy, kdy bájný stvořitel veškerenstva Pchen-ku oddělil zemi od nebes, je blasfémií teogonických mýtů, rouhavou parodií na osudy vzácných bohů různých hodností, též i zlolajně potměšilých démonů a příkladných světců na cestách pravých učení.
Po eónech, kdy z moře ze všech stran ji obklopujících vyrostla hora Bujných květů, zázračný kámen na jejím vrcholku porodil kamenné vejce veliké jako míč. Zúrodněno větrem, vejce obživlo a proměnilo se v Opičáka, jemuž se dostalo jména Kamenný.
Písmák