Soudce s kartami

„Prací k domovu“ hlásal obrovský transparent nad vjezdem na ranč Špelberk. Dozorce se zasmál, když pod ním projížděli.

„K tomuhle nápisu se váže jedna smutná pověst,“ pokračoval ve smíchu, „nikdo z vás ho ještě neuviděl podruhé.“

Marek mlčel, ještě vzpomínal na uplynulý život, který se s ním pozvolna loučil. Když před několika dny usedal do auta, přísahal, že s dozorcem mluvit nebude, a to také dodržel. Ranč byl celý oplocený zanedbávaným plotem a jednou řadou položeného ostnatého drátu. Vybavilo se mu, jak se soudcem hrál karty. Nechtěl vyhrát, domníval se, že by dostal ukrutnější trest. V polovině partie nastalo hrobové ticho, které porušil až velebný pán: „Karty s vámi hraji proto, že mě baví pociťovat napětí při hře. Když jsem byl mladší, tak jsem soudil, protože jsem mohl rozhodnout o lidském osudu a napravit boží nespravedlnost.“

Vynesl černé eso a zhluboka vzdychl: „Dnes už jenom vynáším rozsudek a měním jméno obžalovaného.“

Marek položil na stůl červenou sedmu a odvážil se oponovat: „Můžete přeci prohlásit,že jsem nevinen.“

Soudce užasl, nevěřícně kroutil hlavou: „Modli se k bohu, že byl k tobě tak milostiv.“

„Já jsem nic nespáchal,“ lízl si kartu.

„Já lidi soudím, poněvadž mají být odsouzeni,“ na stole se ocitla celá postupka červených srdcí, „dříve jsem mohl obžalovaného poslat na veřejně prospěšné práce.“

V Markově tváři se mihla jiskra naděje: „Mohl byste?“

K červené postupce přidal i tři sedmy: „To bývávalo, to jsem mohl udělit i podmínku.“

Marek ho sledoval nedočkavýma očima, jak urovnává dvě červené a jednu černou sedmu.

„To taky dnes nesmím, mohu vám však dát dar,“ z jeho hlasu zněla nostalgie, Markovi se také stýskalo po starých časech. Byl mlád a nezažil je, ale tehdy by nemusel hrát karty se svým soudcem. Velebný pán nebyl nejmladší, odhadoval ho na dobrých sedmdesát let, ovšem šediny neměl. Na hlavě neměl ani vlásek.

„O žádný dar nestojím.“

„Jste můj předposlední případ,“ ruce se mu trochu zachvěly, „jsem příliš stár, abych mohl hájit váš trest před veřejností a zároveň i před bohem. Rozumíte?“

Marek konečně vyložil, na uzavření hry mu však přebývala ještě jedna karta v ruce.

„Zvolil jste správně,“ Marek udiveně zvedl oči, nic přece neřekl, „místo daru vám dám alespoň radu. První slovo před dozorcem je také to poslední.“

Marek vzal radu jen tak na vědomí, soudy mají své vrtochy a nikdy jim nerozuměl, co chtějí říci. Přišla na něho řada a lízl si černou trojku, váhal, jestli ji má přiložit. Nakonec tak učinil a uzavřel hru. Vyhrál.

Soudce shrábl všechny karty na hromádku a srovnal je do pěkného balíku. Než ho zastrčil do taláru, pravil: „Toto je můj dar. Kdo je bude mít, stal se mým posledním odsouzeným.“ Vyjmul z balíčku červené eso a odtrhl všechny rohy. „Takto poznáte můj balíček a přítele, s kterým budete moci prohodit několik slov.“

Soudce zazvonil zvonečkem a malebný zvuk se rozléhal místností, dokud nepřišel dozorce, který mlčky vyzval Marka, aby ho následoval.

Vešli do velkého prázdného sálu s desítkami dřevěných židlí, orientační cedulka na dveřích označovala hlavní soudní síň. Marek byl přiveden na lavici obžalovaných a soudce zasedl na své místo. Když byli všichni připraveni, stiskl dozorce tlačítko záznamového systému a velebný pán slavnostně povstal.

„Odsuzuji vás jménem soudu na práci pro vlast.“

Prostorami se rozlehlo závěrečné zaklepání kladívka a záznamové zařízení se automaticky vypnulo. Marek byl překvapen. Čekal smrt, místo toho jenom práce. Vlastně ani nebylo řečeno, jak dlouho musí prací vykupoval svoji svobodu. Dozorce mu spoutal ruce a vyšel směrem k východu z liduprázdné soudní síně. Marek za ním kráčel jako zmoklá slepice.