Hovory se smtí IV

..po letech další povídání s kmotřičkou...

Deset let. Deset let zapomínání na poslední zážitek se svou smrtí. Strach má mnoho podob. Nejhorší je ta tichá, plíživá, skoro nepozorovatelná. Ta, jež se maskuje za starost, radost a jistotu každodenních dnů.

 

V návalu všedních starostí, tím bojem o holé živobytí, začal jsem mít pocit, že nad svým strachem vítězím. Už jsem se ze spaní hrůzou neprobouzel, při snových vzpomínkách na rozpadající se náhrobní kámen. Vše se začalo projasňovat, dny začínaly mít svůj pevný řád, lidé kolem se na mne usmívali a já volněji dýchal.

 

Občas nějaký z těch lidí kolem náhle zemřel. Ačkoliv každý z nich byl z jiného těsta a vzájemně se neznali, spojovala je jedna věc – všichni byli mladí. Takový je život, říkal jsem si, lidé přicházejí, lidé odcházejí. Také jednou odejdu a vše co teď mám, zde zůstane. Jednou...

 

Čas utíkal a já si začal pozvolna užívat plodů své práce, svého snažení. Hrál si se svými dětmi, miloval svou ženu a veselil se s přáteli. Léto se chýlilo ke konci a já začal cítit ve vzduch něco vzrušujícího. Byl to takový jemný chvějivý pocit, kdesi v mém srdci. Opájel jsem se těmi náznaky možných dobrodružství a považoval je za příjemné zpestření svého žití. Netrvalo dlouho a začal jsem mít pocit, že nemohou zůstat jen tak. Tolik podob jsem jim už dal ve svých představách, proč by nějaká z nich nemohla být skutečnou? Nemůže se přece nic stát. Vše mám pod kontrolou, jsem silnější než dřív, sebevědomější a mám pevné zázemí v osobním životě.

 

Probudil se ve mne dávný hráč a s tímto probuzením vyrazila na povrch i nezměrná energie. Nebyl jsem k udržení.  Začal jsem více pracovat, více pít, rychleji žít, toulal se po nocích ulicemi magického města doufaje, že potkám podobu svého dalšího osudu. Čím rychlejší byl můj život, tím více sílil ten pocit a touha po tom, dát mu jméno, začala být neúnosnou. Žití se proměnilo ve zběsilou jízdu. Nemusel jsem jíst, spát, únavu jsem nevnímal. Jednoho rána po dvou hodinách spánku jsem se z ničeho nic probudil s vědomím, že se něco změnilo. Posadil jsem se na posteli, rozhlížel se v šeru pokoje, vnímal obrysy tak důvěrně známých věcí, slyšel jsem jak se ve vedlejším pokoji převrací ze spánku mé děti, viděl jsem vedle sebe svou ženu. Náhle jsem se uslyšel jak křičím. Byl to výkřik čiré hrůzy – jsem mrtvý a nikdo můj výkřik neslyší.

 

Nějakým nedopatřením má duše však neopustila tělo. Slezl jsem z postele a šel se umýt. Pustil studenou vodu a ponořil do ní obličej. Tělo vnímalo její teplotu, ale nebyl zde nikdo, kdo by k tomuto vnímání přidal pocit toho, že o tom ví.

 

Dny a noci plynuly rychle za sebou. Nic se nezměnilo. Dál jsem pracoval, žil, staral se o věci běžných dnů, toulal se po nocích. Za vším tímto děním zelo nezměrné prázdno. Nebylo nikoho, kdo by vnímal rozdílu mezi dnem a nocí, prací a zábavou, opilostí a střízlivostí. Hlasy lidí, staly se šuměním vesmíru, jejich podoby hvězdným prachem.

 

Tou dobou už byl venku podzim. Žluté listí snášelo se k zemi, nebo tančilo v divokých vírech s chladným větrem. Pro mne však barvy ztratily svůj jas. Všechny se slily v mrtvou šeď. Kráčeje jedné noci tichým parkem, zaslechl jsem vedle sebe kroky. Líně jsem otočil hlavu, směrem odkud zvuky vycházely. Kráčela vedle mne v mé vlastní podobě, družka nerozlučná.

 

„To jsem rád, že tě vidím“, řekl jsem.

 

„Já také“, odpověděla.

 

„Nemohla bys, prosím tě, na sebe vzít nějakou jinou podobu? Trošku mě znervózňuje, koukat sám sobě do očí.“

 

„Ne, jen se pěkně dívej. Trvá to moc dlouho, než člověk získá tak velkou odvahu, že je toho schopen. Ber to jako dar. A vůbec, jak se máš?“

 

Šibalský úsměv, který měla ve tváři při této otázce mě rozesmál.

 

„Co na to říct, vždyť víš. Nemám se nijak. Jsem mrtvý. Proto se s tebou taky mohu takhle v klidu bavit. Jen nechápu, co sleduješ tím, že mne ještě necháváš v tomto těle? .... Hele fakt by s tím tvým ksichtem nešlo něco udělat?“

 

Pro změnu zazněl smích z jejích úst.

 

„Mám z tebe radost, už se nebereš tak vážně jako dřív. To je pokrok. Na druhou stranu však, jsi v pěkné bryndě.“

 

Úsměv v její tváři nahradil zamyšlený pohled. Koukal jsem sám sobě do očí a začal se v nich ztrácet. Byl to po dlouhé době nesmírně příjemný pocit. Pomalu jsem se v něm rozpouštěl až zbyl jen nepatrný zbytek pocitu já. Ocitl jsem se v zářivém prostoru, který byl zároveň mnou. V něm se odehrávalo neuvěřitelné divadlo. Jakýsi ohromný had se jím líně šinul a v jeho těle se odehrávaly miliardy příběhů. Vše bylo v neustálém pohybu a vzájemné harmonii. Kdykoliv jsem se však snažil zaměřit na nějaký konkrétní příběh, rozbil se na prach nicoty, kterou jsem zažíval, po své smrti.Několikrát jsem to vyzkoušel a vždy to skončilo stejně. Nechal jsem tedy tohoto vesmírného plaza svému osudu a čekal. Prostor se pomalu vyprázdnil, aby se v zápětí kdesi v dálce začala objevovat jakási tvář, zahalená v šátku. Když doplula dostatečně blízko ke mně, pozvolna se na mne otočila. V té vteřině na chvilku zmizelo i to poslední, co bývalo mnou. Zbyl jen ten pohled – pohled nejkrásnějších očí vesmíru, pohled nejsmutnějších očí vesmíru...

 

Když jsem se vzpamatoval, ocitl jsem se zpět v nočním parku. Seděl jsem na pařezu a naproti na lavičce seděla ona.

 

„Na nic se mě neptej.“ Řekla. „Ale odpověz mi na mou otázku. Je to velmi vážná otázka, tak to měj na paměti.“

 

Ještě zcela v zajetí předchozího prožitku jsem kývl.

 

„Poznala jsem, že ještě nejsi připraven na skutečnou smrt. Smrt která je konečným osvobozením, nikoliv pouhou smrtí těla. Smrt, která mě a tobě přinese život....  Nicméně nějakou sílu máš. Mohu tě vrátit zpět, ale budeš muset přijmout každou výzvu, ať bude mít jakoukoliv podobu, pokud v ní ucítíš strach. Strach ze ztráty všeho cos miloval, strach ze ztráty vlastní důstojnosti, bolesti, strach ze ztráty svých jistot, hodnot a pohodlí, strach ze mne, protože ti budu stále v patách ve všech podobách. Nebudeš si dělat vůbec žádné nároky na to, jak věci dopadnou. Nebudeš jim vnucovat žádnou podobu. Jedinou motivací ti musí být konečné probuzení, tvé i ostatních. Jakákoliv sobecká motivace tě může připravit o všechno dosavadní poznání, o všechnu sílu a schopnosti, které jsi za ta léta nasbíral.  Nebo můžeš jít hned teď se mnou. Změním se třeba v tu krásnou černovlásku, kterou jsi minule podaroval svou láskou a nechám tě odpočinout a nabrat sílu. Dlužím ti to....“

 

Seděla tam, nohu přes nohu, dlouhé havraní vlasy jí povlávaly v nočním větru.

„No vida, hned se na tebe lépe kouká“. Řekl jsem s úsměvem.

 

„Slíbil‘s, že to budeš brát vážně, tak nežertuj. Nemáme moc času, za chvíli začne svítat a já budu muset tvé rozhodování ukončit sama.“  

 

Její hlas byl tak naléhavý. Díval jsem se na ní a vzpomněl si ve všech detailech na naše poslední setkání. Tolik jsem toužil po opakování.... Rozhlédl jsem se kolem, a na chvilku ucítil ospalou vůni podzimu. Byl v ní ukryt klíč k pochopení veškeré tragiky života.

 

„Ještě ne“, řekl jsem. „Dnes ještě ne. Jdu zpět, i když tak toužím po tvém doteku, i když vím, že svět už nikdy nebude takový jako před tím. Ještě cítím sílu k objevování...“

 

Její podoba se začala pozvolna ztrácet.

 

„Dobrá. Pamatuj však dobře, na všechny podmínky, které jsem ti dala. A ještě ti poradím. První výzvu poznáš podle barvy a podle toho, že pocítíš stejnou touhu, jako tu, kterou jsi pocítil před chvílí....“

 

Celý další týden se nic nezměnilo. Svět byl šedivý a prázdný.  V té prázdnotě jsem seděl v čajovně a popíjel nápoj bez chuti. Ani už nevím co říkala, slečna čajová, ale najednou z šedi vystoupila čerň jejích vlasů s červení rtů, oči zalily se modří, ucítil jsem chuť přeslazeného čaje a pocítil touhu. Nevěřícně jsem na ní koukal a jen jsem si pomyslel.

 

„Seš pěkná potvora, kmotřičko, zrovna takhle to na mne uchystat. A ještě je ti tak podobná.  Něco vznešenějšího by nebylo? Třeba záchrana světa s mečem v ruce, nebo tak něco?“

 

Lehké zaševelení po levici mne upozornilo na tichý hlas, určený jen pro mne.

 

„Nedělej si z toho furt legraci, začínáš bejt cynickej. Vzpomeň, cos slíbil, zapomeň na touhu, ta patří jen mne a víš jak jsem žárlivá. Potřebujete pomoct - oba. Tak se snaž.....“

 

Hlas v mé hlavě utichl, svět zahrál svými barvami a já dostal hlad. Žiju dál, ale i když vše má zpět svůj tvar, často vnímám jak se vždy s večerem vytrácí. Nic není a nebude jako dřív, jen radost a bolest jsou více skutečné, protože v obou vidím svou smrt. Už kdysi jsem jí ze svých prožitků vyhnal, snad už to neudělám. Neboť jen ten, kdo přijme pomíjivost, může poznat věčnost....

---